Mé budoucí já 4.díl

V sobotu odpoledne jsem se rozhodla pro sprchu, abych nemusela nechávat ty dva o samotě. Převlékla jsem se do bílého trika s krátkým rukávem a přes něj jsem přetáhla černé těhotenské šaty z bavlny. Hned jsem se cítila líp. Sprcha mě příjemně osvěžila a já se začínala těšit na večer.
Na stole v obývacím pokoji už bylo vyrovnáno pár druhů cukroví, které jsme s Kristiánem společně upekli, v lednici se chladil salát a dosud neosmažené řízky. Kristián byl na dlouhé procházce s Arniem, které mě začínaly unavovat, tak chodili sami. Nejprve byl Arnie udivený a pořád se otáčel, jestli jdu za ním, ale pak si zvykl. Stejně jako jsem si zvykla já. Kristiánova přítomnost mi dělala dobře. Večery jsme trávili s knihou nebo jsme jen tak klábosili u krbu a popíjeli čaj a když byl v práci, měla jsem čas na psaní.
Než odcházeli, připravil mi krb na podpal, abych nemusela nic tahat, jen zapálit a sedět. Bylo půl páté, když se rozezněl zvonek. Pomalu jsem šla otevřít a nadávala, že si Kristián zapomněl klíče. Za dveřmi stál Jáchym.
„Promiň, ale nějak jsem se nudil.“ Pokrčila jsem rameny.
„To nevadí, Kristián šel s Arniem ven. Pojď.“ Pobídla jsem ho a uvolnila mu cestu do chodby.“ Zdržel mě pohybem ruky. Vložil si prsty do úst a pískl.
„Líbí se jí sníh.“ Pokrčil rameny a čekal.
„To Arniemu se taky líbí.“
„Rézi!“ Podívala jsem se na něj.
„Nejsem od tebe tak daleko, abys musel křičet.“ V tu chvíli přiběhl bígl.
„Arnie! Kde máš Kristiána?“ Podivím se, ale Jáchym vše uvede na správnou míru. Bígl má růžový obojek.
„To je Rézi.“ Rozesměju se a oba je vpustím dovnitř, abych mohla zavřít.
„Ta je ale úžasná.“
„Dostal jsem ji jako dárek za jednu práci.“ Přikývnu.
„Proč si ji tak pojmenoval?“
„Ten chlapík řekl, že mi nahradí člověka, který mi chybí.“ Obejmu ho jak jen to jde, jakože s tím velkým pupkem to nejde.
„Vzpomněl sis na mě?“
„Dlouho ses neozývala. Měl jsem strach, že mi vyčítáš…tam to no.“ Zavrtím hlavou.
„Jsem ti vděčná. Díky tobě jsem šťastná.“
„Máte stromek? Přinesl jsem nějaké dárky.“
„V obýváku.“
„Ale to už tam nesmíme.“ Usměje se.
„Pochybuju, že chceš sedět v kuchyni, když krb hoří v obýváku.“
„To je pravda, ale nedívej se až tam ty dárky budu dávat.“
„Počkej, Jáchyme…my jsme tam dárky ještě nedali, tak to stejně poznám.“ Postaví tedy tašku ke zdi a posadí se do křesla. Rézi si mu lehne k nohám.
„Je klidná. Arnie by nikde na návštěvě nevydržel ležet.“
„Copak Arnie. Ani si neřekla jestli mám něco přinést.“
„Jako co?“
„Hm, třeba něco…uvařit?“
„Už máme s Kristiánem uvařeno. Jenom osmažit řízky.“
„Polévka bude?“
„S knedlíčkama. Ale nedělali jsme rybu.“
„Nemám rád kosti.“ V zámku zarachotil klíč a do pokoje vplul zasněžený Arnie. Vyskočil mi na klín a začal se vítat.
„Arnie! Neolizuj mě. Smrdíš.“ Odstrkuju ho se smíchem, ale ve skutečnosti jsem ráda, že na mě ještě nezapomněl, poslední dobou si ho totiž moc nevšímám.
Kristián s Jáchymem se pozdraví a Rézi se postaví. V tu chvíli ji zavětří Arnie a nám všem je jasné, že se zamiloval.
Kristián se šel převléct a my jsme zase osaměli.
„Už zařizuješ dětský pokoj?“
„Ne, postýlka bude v ložnici, až bude starší, tak se udělá z podkroví dva pokoje. jeden bude pro hosty a jeden dětský.“ Přikývl.
„A Kristián?“
„V září odlétá do Kanady.“
„Co tam?“
„Zeptej…“
„Pracovně, asi tak na dva roky.“ Dopoví Kristián, který se už převlékl.
„Co kdybych začal smažit ty řízky a dovařil polívku?“ Podívá se na mě.
„Pomohla bych ti.“ Zavrtí hlavou a gestem ruky mě zadrží v křesle.
„Já ti pomůžu.“ Vstane Jáchym a mrkne na něj. Oba odchází do pokoje a přikážou mi, abych zalezla do ložnice. Co kdyby chtěl přijít Ježíšek, ale já prudila v obýváku? Byla bych bez dárků. Jáchym mě dostrká do ložnice, aby zkontroloval jestli topení hřeje a vzal ode mne tašku s dárky. Pomůže mi posadit se do křesla, rozsvítí lampu a podá mi do ruky knížku.
„Myslíš si, že můžu v klidu číst, když mi okupujete kuchyni a ještě máte puštěný sporák?“ Odložím knížku na stolek a pokusím se vstát. Jáchym mě zatlačí hlouběji do křesla a skloní se, aby mě políbil.
„Budeš tady sedět a můžeš třeba přemýšlet o tom, jak v létě nově vymaluješ, ale budeš tady. Rozumíš?“ Přikývnu a nechám se pohladit po vlasech jako hodná holčička. S taškou v náručí odchází a zavírá za sebou dveře. Po chvíli si uvědomím, že před krbem bylo o mnoho tepleji, tak ve skříni vyhledám černou pletenou vestu a z knihovny vyndám album. Spolu s ním si sednu do křesla a začnu si ho prohlížet. Nad knížkou bych se asi nemohla soustředit, protože i skrz dveře nejde přeslechnout smích těch dvou. Doufám, že to tam všechno zapatlají.
Na fotkách byl Arnie jako štěnátko, já, já s Jáchymem, s Kristiánem, s Elou. Prostě spousta fotek. Poslední stránku alba uzavírala jediná fotka. Seděla jsem v křesle na terase, sluníčko slabě svítilo, Arnie mi ležel u nohou a já hladila už vypouklé břicho. Tu fotku jsem si nechala udělat několikrát. Možná to je hm…jak to říct…narcistní, sobecké…, ale byla jsem tak šťastná. Uzavírala jsem tak svojí minulost a otvírala budoucnost. Jednu zvětšenou jsem pověsila na chodbě a další jsem chtěla dát na první stránku nového alba. Dívala jsem se na fotku a ani jsem si nevšimla, že se otevřely dveře a nade mnou se skláněl Jáchym. Chvíli jen tiše stál, pak mi jemně položil svou teplou dlaň na rameno. Bradou mávl na fotku.
„Moc ti to sluší.“
„Už je večeře? Mám velký hlad.“ Protáhla jsem se v křesle až mi album spadlo na zem a některé fotky vypadly.
„Seď, posbírám to. Přece se nebudeš ohýbat.“ Sehnul se, srovnal fotky a všechno položil na stolek.
„Nechceš, abych ti je i srovnával?“ Zavrtím hlavou.
„To si udělám sama. Díky“
„Tak pojď jíst.“ Podal mi ruku a já jí s úsměvem přijala. Přece jenom to křeslo bylo trošku víc nižší. Když jsme došli do kuchyně, s úlevou jsem vydechla, že nic nezničili a svlékla si vestu, ve které mi začínalo být horko. Ty návaly mě jednou zabijou.
Usadili jsme se ke stolu, Kristián nalil na talíře polévku a všichni jsme uchopili skleničky na přípitek. Oba pánové se galantně vzdali alkoholu, takže jsme si připíjeli multivitamínem. Po polévce s játrovými knedlíčky následoval bramborový salát s kuřecím řízkem. Když mi Kristián naložil pořádný kus řízku, vyjekla jsem. Oba se ke mně vrhli.
„Jak to, že mám větší řízek než ty?“ Ukážu na Kristiána. Oba úlevou vydechnou.
„No, protože jíš za dva.“
„A co když to nesním?“ Namítnu kňouravě.
„Tak nepůjdeš ke stromečku a budeme tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš.“ Rozhodnou oba.
„Tsss, že jsem si pozvala do baráku pěkný kamarády. Nabídla jsem jim prst a už mám po ruce.“ Pánové vyprsknou smíchy, ale Jáchym to utne.
„Tak dost. Mám šílený hlad. Dobrou chuť.“ Popřeje a dáme se do jídla. Dojím jako první, otřu si ubrouskem ústa a odfouknu si vlasy z čela.
„Nechce to spíš setřít ten pot z čela než otírat pusu?“ Zeptá se Kristián a nahne se přes stůl, aby vzal můj prázdný talíř.
„Ha ha ha.“ Zasměju se ironicky.
„Dyť si řikala, že to nesníš a vidíš, jak to do tebe padalo.“ Pohladí mě po ruce, aby si mě udobřil.
„Už tu byl Ježíšek?“ Zeptám se nedočkavě.
„Nejdřív si dojdi na záchod, ať pak neodbíháš.“ Mrkne na mě Jáchym. Pomalu se ploužím na záchod a slyším šepot těch dvou. Kristián se svěřuje Jáchymovi :
„Divím se, že vydržela celou večeři. Jindy jde během jídla tak dvakrát.“ Společně se zasmějí.
Když se vracím ze záchodu mířím k obývacímu pokoji. přes skleněné dveře jde vidět plápolající oheň v krbu a stromek pokrytý světýlky.
„Pánové, dáma čeká!“ Zavolám. Ti dva se s komentářem plouží za mnou.
„Prej dáma! Dítě je to!“ Smějí se.
„Jak to?“ Podivím se hraně.
„Nech to být.“ Řekne Kristián a za zády zazvoní zvonečkem.
„Ježíšek!“ Zvolají oba a Jáchym mi otevře dveře. Pod blikajícím stromkem leží spoustu dárku, ale i k sobě natisknutí Arnie a Rézi. Jáchym mi natočí křeslo ke stromku a sedne si vedle mě. Kristián rozdává dárky. Putují ke mně dárky měkké, lehké i těžké.
Dostala jsem album pro miminko, i album sama pro sebe, pár knih, parfém. Když se kolem nás povalovalo spoustu roztrhaného papíru, Kristián vstal a zatvářil se tajemně. V ruce držel dva balíčky. Jeden podal mě a druhý Jáchymovi.
„Rád bych, abyste si ten dárek ode mne rozbalili o samotě.“ Kluci uklidili balící papír rozházený všude po zemi, pak jsme si sedli blíž ke krbu a dívali se do plamenů. A já ujídala cukroví.
Jáchym si několikrát poposedl a pak se zvedl.
„Měl bych jít domů.“
„Myslela jsem, že zůstaneš přes noc jako vždycky.“ Namítla jsem.
„Není to blbý?“
„Co by to bylo blbý? Přece teď nepůjdeš domů.“ Vloží se do toho Kristián. Jáchym se tedy usadí.
„Přinesu ti věci a půjdu spát.“ Zvednu se a Jáchym se mnou.
„Vezmu si to, abys to nemusela tahat.“ Kývnu.
„No lidi, jdu taky spát. Dobrou.“ Odchází Kristián a míří nahoru po schodech.
Zamířím do ložnice následována Jáchymem. Ze skříně vyndám deku, polštář a prostěradlo. Mlčky to ode mě převezme a odchází.
„Jáchyme? Krb se musí uhasit.“
„Kristián ho rozhrabal.“
„Dobře, tak dobrou noc.“ Usměju se a vracím se do ložnice. Nechávám otevřené dveře, kdyby se Arniemu zachtělo ke mně. Převléknu se do noční košile a vklouznu pod přikrývku. Na chvíli se mi podaří usnout, ale probudím se pocitem neskutečné žízně. Přehodím přes sebe zelený župan a zamířím do kuchyně. Když se vracím zpět do postele uvidím světlo vycházející z obýváku. Jemně klepnu do dveří a otevřu je.
„Jáchyme?“ Zašeptám a on se otočí.
„Nemůžeš spát?“ Zavrtí hlavou.
„Začetl jsem se do knížky a pak se mi nějak nepodařilo usnout. Nejsem zvyklý spát tady.“ Usměje se.
„Pojď do ložnice.“
„Nebude to divný?“
„Proč? Vždycky, když tu zůstáváš na noc, spíš se mnou v ložnici.“ Přikývl, sebral deku s polštářem a mířil za mnou.
„Co Kristián? Zeptá se, když zavře dveře od ložnice. Pokrčím rameny.
„Měl si nechat otevřeno. Arnie se rád vtírá.“ Jáchym se plácne do čela, otevře je a jde do postele.
Ležím na zádech, dívám se na strop a cítím jeho pohled.
„Nalepím tam ty svítící hvězdy. Co ty na to?“ Otočí se na bok a podepře si dlaní hlavu.
„Nebudeš je lepit teď, že ne?“
„Ne, nalepíš mi je tam ty. Zítra.“
„Není ti samotné v ložnici smutno?“
„Většinou tu spí Arnie a pro příště tu budu mít ty hvězdy.“
Natáhne ke mně ruku, mezi palec a ukazováček uchopí moji bradu, abych se na něj podívala.
„Víš, jak to myslím.“
„Že bys tu byl častěji?“ Zachichotám se. Položí hlavu na polštář a vyhledá mou ruku. Něžně ji stiskne, ale nepustí.