9. Zrádkyně

9. Zrádkyně

Ráno jsem se u snídaně setkala i s Karolínou a měla z toho dost radost. Už vypadale lépe než ten večer. „Cítila jsem v nemocnici jako lazar“ svěřila se mi. Táta ji chytit za ruku a upozornil, že tady taky bude ležet a odpočívat. Chvilku se snažila protestovat, ale neměla šanci tátu přemluvit. Bohužel jsem jí dostala na starosti já, protože tátovi skončila dovolená a musel do práce. Kateřina se také přihlásila do nějakého nehtového salónu jako výpomoc a proto nám svěřila malou Klárku a vlastně i celou domácnost. Karolíně jsem vyprávěla včerejší zážitek s tou paní Málkovou. Prý by se zachovala naprosto stejně a možná by tu babku vyvedla rovnou. Klárka, která se radovala, že zůstane jen s námi se nasnídala a vyrazila do zahrady. Dnešní den sliboval opět parno a proto se rozhodla napustit bazén a koupat se. Nápad to nebyl špatný, ale v bazénu bylo sotva půlka vody a chtělo to nějak dopustit. „Musíme na to přijít“ zoufala si Karolína nad závitem u vody. „Tady bych to otočila“ začala nám radit Klárka. „No a už tu vodu nezastavíme co?“ osopila se na ní Karolína. Proto se Klárka ušklíbla a šla si sednout na deku pod strom. „Hele tak zkusíme tohle“ navrhla a otočila nějakým kohoutkem. Chvilku se nic nedělo a proto jsme bádali co s tím ještě udělat. Najednou se však začal bazén pomalu vypouštět a Klárka se nám začala smát. „Ty malá potvoro to jsi to nemohla říci dřív na co to je?“ vynadala jsem jí s úsměvem. „Já vám radila, ale tady paní chytrá mě poslal někam“ usoudila a podívala se vyčítavě na Karolínu. Ta jí jen setře pohledem a uzavře kohoutek na vypouštění, aby mohla pustit ten správný. Vlastně se jí ani nedivím, že je dopálená protože jí převezla tříletá holčička.
Posadily jsme se na houpačku a začali si s Karolínou povídat, protože stále ještě nevím jak se to stalo. „Přišla jsem za tím zmetkem Petrem a on, že vyrazíme za jeho kamarádem. Souhlasila jsem přestože, jsme chtěli být sami. Bohužel jeho kamarád byl ve veselém domě. Představ si Petr si mě přestal naprosto všímat a cpal těm holkám za kalhotky bankovky jako by se nechumelilo. Chtěla jsem odejít, ale na chodbě se poznala s Hanzem a už to jelo. Vlastně to mělo být jen proto aby Petr žárlil a povedlo se. Nejprve se porvali jako koně a Petra potom vyhodili. Hanz mě zatím pozval na drink a asi mi tam něco hodil.“ Věděla jsem, že by Karolína ať je jakákoliv nemohla klesnout tak nízko a nabízet se sama jako lehká holka. „Ještě že jsme s Filipem přišli a pomohly ti co?“ usměji se. Karolíně dojde jakého Filipa myslím a začne se usmívat. „Takže už jste na dobré cestě co?“ zasměje se. Jen zakroutím hlavou a vysvětlím ji jak jsme se potkali v nemocnici a taky o včerejším výletu na loďce. „No vidíš, tak to sním dej dohromady“ navrhne mi. Opět zakroutím hlavou a vysvětlím proč to nejde. „Dneska jel za Tamarou on ji miluje a chtějí se usmířit. Zamnou měl přijet Alan, ale bohužel mu do toho něco vlezlo.“ Karolína se ale tak oblafnout nenechá. „Hele a nechceš ty náhodou aby ten Alan nejezdil. Nevypadáš totiž vůbec sklesle, že přijet nemůže. Tedy řeknu ti je to fešák a Filip taky asi bych řešila taky takové dilema dlouho.“ Za to jí okřiknu ať neříká nesmysli o nějakém dilema. „Nechci se o tom bavit prosím, pojďme si raději něco zahrát“ navrhnu. Klárka se usměje a souhlasí, proto se posadí ke mně na klín a my zatím rozložíme s Karolínou dostihy. Dost se u toho zasmějeme, protože si vykupujeme koně a bohužel se ani jedna nemůžeme dostat k nějaké stáji. Takže dopoledne uteče jako voda.

Jakmile se vrátí Kateřina s kurzu vezme si malou a rozhodne se nechat nám taky trochu volna. Klárce s to samozřejmě nelíbí a raději by trávila čas s námi, takže jí slíbíme večerní procházku. Jakmile odjedou odvalím se do pokoje a přemýšlím co budu dělat. Nevím proč ale vykloním se z okna a zůstanu koukat jako blázen, protože na parapetu je malá kytička. Musel to sem dát někdo, když jsme byly venku. Pak si všimnu ještě papírku zastrčeného v mezeře mezi parapetem a oknem. Je to vzkaz od Filipa:

NAKONEC JSEM NIKAM NEJEL, PROTOŽE JSEM ZASPAL. JESTLI SE CHCEŠ DNES SEJÍT TAK MŮŽEME A ZOPAKUJEME VČEREJŠEK NE? POKUD ANO TAK MI ZAVOLEJ NA TOHLE ČÍSTLO: 724 523 556 FILIP

Koukám jako blázen a ihned běžím za Karolínou. „Dostala jsem od něho vzkaz“ svěřím se jí rychle. Sebere mi papírek a sama si přečte co píše. „NO vidíš, ten kluk je jako ty do tebe hotový. Tak mu zavolej a podnikněte něco!“ Nezdá se mi to ale jako dobrý nápad, protože Tamara je kamarádka a on jí má rád. „Nikam nejdu, protože to není fér a já mám Alana a on Tamaru.“ Karolína se plácne do čela a ukáže prstem na tu větu, kde píše že zaspal. „Myslíš, že kdyby se s ní chtěl usmířit tak zaspí, trochu divné ne?“ Na chvilku se zamyslím, že v tom něco bude, ale nakonec slíbím že zůstanu doma.

Usnula jsem ani nevím jak, protože jsem nejprve přemýšlela nad tím co mi řekla Karolína. Taky jsem vzpomínala na včerejší den, kdy jsme se loučili před domem. Náhle jsem ucítila bolest na stejně jako by mě něco kouslo. Ohnala jsem se a nahmatala malý kamínek. Ihned jsem se rozzuřila, kde se to tu vzalo a vyhodila ho ven oknem. Po chvilce se ozvalo klepnutí do okna proto jsem si uvědomila, že mi ty kamínky někdo do okna hází schválně. Jakmile jsem se vyklonila a bylo připravená nadávat tak jsem hned zkrotla, protože pod oknem stál Filip a culil se. „Tak jsem tady“ usmál se a nastavil svou náruč. „Já tě ale nevolala“ odvětila jsem zmateně. Ihned ruce zase dal k tělu a zatvářil se dost překvapeně. „Běžel jsem jen co jsi zavolala, že mě chceš vidět a nudíš se“ oznámil mi. Došlo mi co se stalo a proto jsem se ohlédla a na stolku vzkaz neležel. „Karolíno!“ vykřikla jsem a jmenovaná vykoukla z druhého okna. „Tady máš volající“ oznámila jsem mu. „Cože já přece nikam nevolala“ usmála se na mě a okem mi naznačila ať sebou hnu. Filip nás pozoroval a asi se dost divil co se to děje. „Hned jsem tam“ uklidnila jsem ho nakonec a šla se do koupelny upravit. Promiň Tamaro, omluvila jsem se jí v duchu.
Jakmile jsme vyšly za naší ulice tak mi nabídnul ruku a čekal zda ji přijmu. S chutí jsem se usmála a ruku do jeho dlaně vložila. Poté se také usmál a navrhnul že dnešek strávíme trochu cestováním a rád by mi Trutnov ukázal. Nejprve nás autobus dopraví na zříceninu Trutnov, kterou prolezeme tak vehementně až s chutí přijmu i zmrzlinu, kterou ovšem míním zaplatit. Nelíbí se mi jak Filip všechno platí a proto se chvilku přetahujeme a nakonec souhlasí a objedná si dva kopečky vanilkové na můj účet. Jakmile je sníme tak se vydáme k dalšímu cílu a to k Trutnovskému Muzeu. „Pracuje tam tátova nová žena, takže máme vstup zadarmo“ pochlubí se. „A ty to přijmeš?“ podivím se. Filip se usměje a pokrčí rameny. „No když mi to nabízí, stejně je to jen maličkost proti tomu co nám všechno sebrala“ usoudí nakonec. Vlastně máme stejný problém, když to tak vezmu a možná to nás dost spojuje. „A to Alan přijede i když se nesnáší s tvým otcem?“ zeptám se opatrně. Filip se o Alanovi nechce bavit, ale nakonec se semnou posadí na lavičku a začne. „Víš ono je to trochu jinak. Alan je zvláštní člověk a s tátou byly jako jeden člověk. Chodili na fotbal a dokonce Alana do jednoho týmu přihlásil. Pak se ale naši začali rozvádět a on si uvědomoval, že o všechno tím jak táta odejde přijde. Proto mu táta nabídnul jít bydlet s ním a on šel.“ Dost mě tím překvapí a proto poslouchám proč se tedy tak rozkmotřili. „Po dvou měsících se Alan najednou objevil před naším domem a prosil, aby už k tátovi nikdy nemusel. V té době mu bylo patnáct let a proto to moc nechápal jak to že se otec tak změnil. Nikdy mi neřekl, proč ohledy odešel ale vím, že s tátou se nesnáší a zařekl se, že do Trutnova už nepojede ani kdyby tu rozdávali milión.“ Bleskne mi hlavou, že sem jede kvůli mně i přestože je to pro něj teror. „Mrzí tě to co?“ všimne si mého posmutnělého obličeje Filip. Jen tiše zakroutím hlavou a raději se k tomu nechci vracet mrzí mě totiž více věcí.
Muzeum mě mile překvapí protože tu mají spousty zajímavých věcí a ještě se člověk dočte hodně z historie Trutnova. Co jsem však nepřečetla tak to mi řekla Filipova macecha jak jí nazývá on. Mě však přijde docela jako dobrá ženská, ale vím jaké to je když máš přijmout někoho jiného než mámu mám doma přeci Katku. „Děkujeme za krásnou přednášku“ poděkuji vstřícně než odejdeme. „Není zač a klidně se zase přijděte s Filipem k nám někdy podívat . Budeme grilovat nějakou dobrotu a budeme si moci pořádně popovídat.“ Chci souhlasit, ale do toho se vloží Filip. „My už musíme ahoj“ odvětí uspěchaně a táhne mě ven. Jakmile jsme v dostatečné vzdálenosti tak se mu vytrhnu a zůstanu překvapeně koukat. „Co se to s tebou děje, byla milá“ zastanu se jí. „Blbost jen tě chce dostat na svou stranu, aby dostala i nás dva. Naši totiž pořád závodí a používají nejmožnější finty jako nás k sobě připoutat.“ I když je to hnusný, nemusel se tak rozčilovat a hlavně udělalo to mezi námi takovou díru, že nepromluvíme celou cestu domů. Vlastně i tam si nemáme co říct a proto se rozloučíme jen obyčejným ahoj , jako by se nechumelilo. Asi si Filip uvědomil jakou udělal chybu když dnes nejel za Tamarou.