Smutná pohádka o anděli na cestě

Šla jsem po tolik známé cestě do těch nejznámějších míst, do koutů, které mi něco připomínaly, co pro mě byly víc, než jen kout. A kdekoliv jsem se zastavila, zavřela jsem oči a představovala si, co všechno se tam dělo, snažila jsem si vybavit ty největší detaily …
… jenže pláč, který se dral ze mě ven, mi to příliš nedovoloval. Stáhla jsem si kapuci do obličeje, tiskla rukávy mikiny a snažila se o jediné, neplakat.
Ale nešlo to, nešlo poručit vlastnímu srdci. Zajímalo by mě, jestli jde, aby plakal rozum. Většinou je mi smutno ze srdce a rozum jen šeptá: „Dobře ti tak, já ti to říkal.“ Je hloupý … srdci nejde povědět nic „rozumě“. Prostě buď je to řečeno s láskou nebo s pocitem toho, že je to správné.
Mně ale padaly přesně ty nešťastné, podvedené a láskou zklamané slzy. Jely mi po tváři jako klikatí hadi, sjížděli na mikinu a postupně se do ní vpíjeli. A tenhle koloběh nešel zastavit.
Bylo mi tak hrozně smutno. Bolelo mě celé tělo, klepala jsem se zimou, vzteky, pláčem … žádná myšlenka mě nezahřála, neřekla nic, co by mě uklidnilo a osušilo mi tvář.
Šla jsem těmi černými ulicemi dál a dál, slyšela jsem snad i ten tichý nářek mého srdce, protože mi přišlo, že všude něco křičelo, zdi, silnice, dokonce i stromy … bylo však ticho. Psychologové by mi vzkázali, že potřebuji prášky na klid a že jsem jisto jistě blázen. Já však tohle slyšet nechtěla.
Byla už zima. Jedna z těch posledních srpnových nocí, kdy jste už ve vzduchu cítili podzim bojující o nadvládu nad jiným obdobím. Slyšela jsem sama sebe, jak se vleču po ulici, z obou stran zastavenou domy, nohavice jsem táhla po zemi a co chvíli je snažila potáhnout. Bylo to ale bezpředmětné. Dostala jsem se až k okraji silnice, nic nejelo, žádná blížící se světla, jen to ticho …
A pak se to stalo, ten závan klidu, co se mi z ničeho nic vmísil do celého těla … projel mi každou sebemenší žilkou, cítila jsem jej až v očích, ze kterých se jako kouzlem vytratily všechny slzy.
U bíle obezděného obchodu, kde za dne chodívá celá vesnice koupit vše, co zapomněla obstarat v supermarketu, na malém parkovišti, stála vysoká postava. Byla opřená o auto a dívala se na mě.
Nemusela jsem vidět, klidně bych mohla přestat i slyšet, ale věděla bych, kdo to je.
Neměl křídla a nebyl bílý, neměl ani jedno pírko a žádnou svatozář, přesto jsem překrásnějšího anděla nikdy nespatřila.
Nepotřebovala jsem vidět do dálky ani žádnou pouliční lampu, jeho tmavé oči mně do jeho tváře vtáhly jako blesk. S každým mrknutím hlouběji a hlouběji … Nešlo sklopit hlavu, byl vyšší než já a nutil mě tím k němu vzhlížet.
Šla jsem blíž a blíž. Vítr mi stahoval kapuci s hlavy a jeho síla ke mně přivanula jeho vůni.
Nadechla jsem se a znovu mi celým tělem projel ten až úzkostný klid. Voněl jako ta nejrozkvetlejší louka plná květin, žádný drahý přemoderní parfémem, ale obyčejnou loukou, oblohou, vyhřátým sluncem … lákal mě k sobě a já nemusela nic v sobě přemlouvat, byl jako silnější strana magnetu.
„Ahoj,“ pozdravil mě a poodešel od auta.
Vibroval mi telefon. Volal mi ten, pro kterého mi ještě před chvílí pláč máčel oči. Nešlo jej zvednout. Věděla jsem, že stejně bude zase opilý a zase mi jen ublíží. A teď mi přišlo všechno kolem příliš krásné na to, abych to chtěla tímhle člověkem zkazit.
Sedl si vedle mě na polorozpadlou zídku a já nemohla říct jediné slovo, bála jsem se na něj promluvit, aby se nenaštval a neodjel, aby na mě nevrhl jediný ošklivý pohled. Šlo mi jen o jeho oči, jeho úsměv … pohyby jeho rukou, které rozrážely vzduch kolem.
Po chvíli jsem ale zatoužila slyšet jeho hlas znovu a když promluvil, aby mluvil zas a znovu …
Byl to smutný anděl … vyprávěl mi svůj příběh o tom, jak spadl z nebe. Měl tuze polámaná křídla a bolavé srdce. I to moje bylo celé roztříštěné a vyschlé. Ale s jeho přítomností jako by mi do něj vtékal docela malinký potůček radosti. Ten potůček dokázal utišit mé uplakané a nešťastné srdíčko.ruce se mi přestaly klepat a nohy přestaly šoupat o cestu.
Chodili jsme dokola, všude, kam nás nohy nesly … občas jsme se zastavili a vzhlédli k obloze a „podrbali“ hvězdy s měsícem, který zářil na celé kolo.
Mé oči neviděly na cestu, ale věděly, že za nimi jde „on“ a nebály se. I když to byl přece padlý anděl a mohl zradit a podrazit i mou náhle vzkvetlou důvěru. Jenže já k němu neměla jediné pochybení.
Mluvil a mluvil a já, i když jsem cítila, že někdy sám sebe brání lží, věděla, že i takhle si člověk musí pomoct.
Byl to ten samý anděl, co za mnou jezdil před dvěma lety, ten samý, co jsem pro něj ronila slzy stejné, jako dnešní noc. A on mě dnes přijel navštívit.
Bála jsme se jeho pohrdavého „já“, ale během naší cesty se vše měnilo. S každým krokem jsem chtěla být blíž a blíž u něj, hltala jsem vše, co řekl a nedovedla se nabažit chvil, kdy se mi podíval do očí.
Možná za mnou přijel jen pro pomoc, možná chtěl i zjistit, jaká jsem teď. a bylo to poprvé v životě, kdy jsem se nedovedla přetvařovat. Bála jsem se jeho reakcí na mou upřímnost, ale on se vždycky jen usmál nebo něco odpověděl …
Najednou mě někdo bral jako člověka. Nebyla jsem ozdobou, co se musí stále usmívat, ani hračkou, co musí být vždy připravená na tahání za vlasy a nemusel a jsem se bát, že mi bude nadávat nebo se zlobit a vyvracet mi můj názor.
Hladil mi rány v duši i na srdci a to se k němu natahovalo jako dítě k matce. Toužilo skočit mu do náručí a spát tam, vyspat se ze všeho špatného konečně v bezpečí. Chtělo se starat o jeho srdce a hýčkat jej .
Jen jednu věc ale vědělo. Že tohle moje srdce nepatří na oblohu. Není hodno jít ke hvězdám. Je příliš upevněno k zemi, aby mohlo vzlétnout tak vysoko. A čím víc se naše kroky blížily zpět k autu, tím víc si to uvědomovalo. Bylo připravené k boji, chtělo hřát a navěky milovat tohohle z nebe sraženého anděla.
Byl tak hrozně opatrný, mluvil a vlastně se toho bál.
Já už ale dávno vím, co chci a že tenhle anděl se už před dvěma lety stal mou soukromou drogou, která, kdykoliv jej spatřím, se rozežene po celém mém těle a dá mu alespoň nádherný pocit.
A v ten večer to nebyl jen pocit. Jenže droga je špatná věc, člověk je pak zatracen, zadupán a odsunut. Ale ta skutečná droga je jen pocit. V tu, už vlastně noc, to byla fyzická droga, to byl skutečný anděl, díky kterému jsem nešla domů sama.
Však ve chvíli, kdy se měsíc zakryl za mraky a prosvítal jen tence, když jsem se dotkla branky k domu, zmizel za světlem pouličních lamp a mně zůstala „jen“ vůně ve vánku, který se točil kolem mě, a pohled na jeho tvář i celé tělo … zůstalo mi to složité, bláznivé přání, smět se ho navěky dotýkat …