Mé budoucí já 6.díl

Když jsem se vzbudila v křesle seděl Kristián a popíjel čaj. Protáhla jsem se, zazívala a pomalu se posadila.
„Vyspinkaná?“ Zeptá se s úsměvem.
„Jo, docela to bodlo.“
„Přehodil jsem přes tebe deku, než se krb rozhořel nebylo tu moc teplo.“
„Díky. Uvařil sis čaj?“
„Do konvice, na stolku máš hrnek.“ Přitáhnu si konvici blíž k sobě a naliju si dosud teplý čaj. O hrnek si ohřívám prsty a upíjím.Kristián si toho všimne.
„Je ti zima?“
„Ne, to já jen tak ze zvyku.“ Usměje se.
„Nechci tě tu nechávat na Silvestra samotnou, ale je to povinná akce.“ Zavrtím hlavou.
„To nevadí.“
„Odvezu tě k vašim, chceš?“ Navrhne.
„Přijde Jáchym.“ Kristián obdivně hvízdne.
„Že by se konečně něco začalo dít?“ Plácnu ho přes rameno.
„Ty si trdlo, viď. Vyměnil si vůbec ten…hm….dárek od Dany?“
„Jo, za takovej velkeeej růžovej…“
„Mlč. Nemusíš zacházet do detailů.“
„Rovnou jsem jí ho odvezl. Vylezla ze dveří, koukala jak sůva a mlela něco o tom, že už se mnou nechce spát, když jsem teď s tebou. Tak jsem jí řekl, že jsem uplně zapomněl na ten dárek, co pro ní mám. Nejdřív valila oči, protože to je docela velká krabice. To víš, macek. No a než to stačila rozbalit, tak jsem šel.“
„Měl si zůstat. Chtěla bych znát její reakci.“
„Zavolá.“
„Jseš si tím tak jistej?“ V tu chvíli se rozdrnčí jeho telefon a on na mě mrkne.
„Jo? Líbí se ti dárek? To jsem rád. Hm, když teď nikoho nemáš, tak to využiješ, ne? Jo jo, no nevim, jestli k tomu jsou baterky. Čau, čau.“ Položí telefon na stůl a pleskne se do čela.
„Vidíš to? Myslim, že je naprosto unešená.“
„Stejně mi to přijde nechutný. Už o tom nemluv, prosím.“ Požádám ho a rychle změním téma.

V sobotu odpoledne se Kristián chystá na večerní akci a já přemýšlím, že půjdu na procházku s Arniem. Když ten nápad vyslovím nahlas, dostanu kázání- kam mám a nemám chodit, jak dlouho být venku a kdyby se cokoliv dělo, volat. Propuštěna jsem konečně ve chvíli, kdy stojí ve dveřích, políbí mě na čelo a nastupuje do taxíku.
Teple se obléknu a vyrážím s Arniem na procházku, když jdeme kolem Jáchymova bytu, napadne mě zazvonit. Asi mám štěstí, protože po chvilce vykoukne z okna a zve mě nahoru. Nenechám se dlouho pobízet a výtahem vyjedu do druhého patra. Ve dveřích už stojí Jáchym a vítá se s Arniem. Ten vběhne do bytu, aniž by na mě počkal.
„Neříkej, že tě Kristián pustil ven?“ Vede mě do obýváku.
„Pustil, ale nesmím do lesa a měla bych mu asi zavolat.“
„Nepovídej.“
„Asi se o mě bojí.“ Jáchym se rozesměje.
„Dáš si něco? Čaj, vodu, džus…?“ Nabídne mi.
„Třeba ten džus, jestli není ledový.“
„Jdu pro něj.“ Odchází do kuchyně a já se rozhlížím po pokoji. Je to tu vkusně zařízené. Na stolku leží kniha. Otevřu ji v místě založení a zarazím se. Jako záložka slouží moje fotka. Moje fotka z poslední stránka alba. Položím knihu zase zpátky na stůl a snažím se to vydýchat.
„Není ti dobře?“ Ozve se mi za zády.
„Ne, jen jsem asi něco vdechla.“ Jáchym mi podá džus.
„Pojedeme k tobě autem. Nevypadáš, že bys zvládla další procházku.“
„Zvládnu…“ Chci namítnout, ale on mě zarazí mávnutím ruky.
„To víš, že jo. Zbytečná cesta to nebude, protože jsem k tobě měl jít.“
„Hmm.“ Zavrtím se v křesle.
„Pojedeme teda?“ Zeptá se. Nevím proč, ale připadá mi nesvůj.
„Nejsi rád doma?“ Zvednu se.
„Ne, to ne. Rézi potřebuje vyvenčit, tak …“ Pomůže mi do kabátu a odcházíme. V autě se uvolní a rozpovídá. Nebyl rád, že jsem ho navštívila?

„Pustíme si film?“ Zeptá se mě Jáchym, když se pohodlně usadíme do obýváku s kupou jídla a pití.
„Vyber něco.“ Jáchym připraví několik filmů, díky nimž máme připravenou zábavu až do půlnoci. Po desáté hodině mi klesnou víčka a když procitám, cítím na svých rtech ty Jáchymovo s přáním Nového roku. Vůbec mě netrápí, že jsem zaspala půlnoc a ještě k tomu jsem prospala celého Silvestra. Dopiju čaj, který vychladl a zvedám se, abych si šla lehnout do postele, která je pohodlnější než křeslo.
Stihnu si lehnout, kdy přichází Jáchym.
„Oheň jsem uhasil, zhasnul jsem všude a hlavní dveře jsem zamkl.“ Oznámí mi a natáhne ke mně ruku, aby mě hladil po vlasech. Vyhledám jeho ruku a položím ji na břicho. Miminko se hýbe. Jáchym nadšeně zavýskne a na krátkou chvíli tam položí hlavu, než si lehne, zkoumavě se na mě zadívá.
„Děje se něco?“ Zavrtí hlavou. Obejme mě kolem ramen a přitiskne se ke mně. Tahle pozice pro mě není příliš pohodlná, proto se sesunu trochu níž a hlavu položím na jeho hrudník.
„Promiň.“ Zašeptá. Zvednu hlavu, abych mu viděla do očí
„Za co?“
„Za všechno.“ Ozve se po chvíli. Chytím ho za ruku a společně usínáme.