Priority

Bylo to jako scéna ze starejch školních filmů: Soudružka učitelka, v obsazení naší třídní Rejpalovou představuje třídě novou spolužačku: „Tak studenti, tohle je naše nová žačka Dana Horáková, která, jako obvykle, má všechny předpoklady pro to, stát se jen další šedou myší třídy a právě v tom je ten největší rozdíl mezi filmovou aranží a realitou, kterou teď prožívá septima B. Ta, která stojí před náma, se jmenuje Veronika Ptáčková (což je momentálně naprosto nepodstatný fakt), ale hlavně je neuvěřitelně krásná, takže jestli na něco aspiruje, tak je to minimálně titul sexbomba třídy, ne – li školy. Medový lokny, dlouhý až po zadek, jí krásně lemují její bezchybnou postavu, nohy má dlouhý jako pavouk no a když už kluka nedostanou vlasy ani nohy tak očím zaručeně neodolá. Ty plamínky ho prostě přitáhnou a nepustí Já bych to nazval bezchybně fungující pastí, nebál bych se říct dokonale, teda aspoň na mě to tak zabralo. Už jsem si dokonce stihl nasadit růžový brýle a co vám budu povídat, pohled na ni, je slast nevídaných rozměrů. Samozřejmě, co čert nechtěl, nebo vlastně chtěl, těžko říct, posadila se, no kam jinam, než přede mě, což ale nemělo jen své výhody. Zíral jsem na ni pořád, prostě jsem se od ní nemohl ani na vteřinku odtrhnout. Byl jsem asi v hodně velkém transu, asi i realita začínala jít mimo mě, protože když se mě učitelka na něco zeptala, samým leknutí jsem sebou škubl a to vyvolalo obrovskou vlnu smíchu. Z nevinné otázky se nakonec vyklubalo zkoušení a tak jsem vstal a šel na popravu.
„Vítejte opět mezi námi, pane Vyhnálku,“ neodpustila si úštěpačnou poznámku učitelka, sedící za katedrou.
„Tak se do toho dáme,“ prohlásila, zatímco hledala moje jméno v notesu. „Tak co mi povíte o Karlu IV., Davide?“
Naivně jsem si myslel, že když nebudu mít před očima její úžasný zadek, budu schopnej, aspoň trochu normálně přemýšlet a fungovat, jenže, chyba lávky. Dívat se na její obličej bylo něco tak krásnýho a nesnesitelného zároveň, že mě ten pocit zase ohromil a pohltil do posledního kousíčku. To je jasný, že vím, že Karel IV. založil Karlovu univerzitu, která je známá po celým světě dodnes a že dal vystavět hladovou zeď, aby lidi měli práci, ale nemohl jsem. Nemohl jsem ani mluvit, nemohl jsem vůbec nic, až tak jsem na tom byl špatně.
„Vidím, že nemá cenu, vás trápit Davide, posaďte se,“ prolomila Rejpalová moje, už asi tak pětiminutové, mlčení.
„No asi ano,“ přiznal jsem a šel jsem si potupně sednout.
„Jen je škoda, začínat druhé pololetí takhle“ dodala ještě a tím, doufejme, ukončila moji trapnou chvilku. O přestávce jsem se odhodlal a pozdravil ji, ale můj pozdrav evidentně nebyl zaregistrován, protože odkřepčila někam s Petrem, s největším machrem a drsňákem třídy (podle jeho názoru samozřejmě), takže jsem přišel zase zkrátka, což mi moje ,už tak hodně nízký sebevědomí zadupalo někam až do hlubin naprosté neexistence.
Nevím, ale řekl bych, že to, že jsem byl jenom za tenhle den vyvolanej ještě třikrát, nebylo způsobený mým charisma, ale že to měl na svědomí můj poněkud nepřitomnej pohled, neustále upřenej na židli před sebou . A jak to dopadlo? Že se vůbec ptáte. Další koule do sbírky a jako bonus třicet tupejch pohledů, říkajících něco ve smyslu: „To je to doopravdy takovej blbec, nebo to jenom hraje?“ Sečteno a podtrženo, tohle byl můj asi nejhorší den ve škole vůbec. No a když už to přeskočilo i moji návštěvu v ředitelně, kvůli tomu, jak jsme s klukama zamčeli dvě holky na klučíčcích záchodech, tak to už je co říct. Není se pak čemu divit, když domů místo mě dorazila jenom jakási živoucí troska se základními životním projevy a jejím jediným přáním bylo, zavřít se do pokoje a být o samotě. Jak jsem tak seděl a jen tak prázdně zíral na protější stěnu pokoje, došlo mi, že jsem jak feťák, kterej nemá svoji drogu, taky tak neschopnej cokoliv udělat nebo se i jen jednoduše pohnout. Jenže on je proti mně v podstatě frajer, on si ji může jednoduše koupit ale co já? Mě peníze nepomůžou, když je mojí drogou Veronika. Ji si koupit nemůžu, nejsem movitej arabskej sultán, co si doplňuje harém manželek, když se mu zlíbí.
„ Ne ne, takhle teda ne, vždyť ona, takovej anděl si takový myšlenky nezaslouží,“nadal jsem si a tyhle představy jsem urychleně zametl pod koberec. To, na co jsem přišel v zápětí, jsem už ale tak rychle z hlavy dostat nedokázal. Došlo mi totiž, že ji musím mít, že ona je ta ,o které všichni mluví, když se někde zmíníš, že tě nikdo nechce:
„Však počkej, ona, na tebe někde, tam v budoucnosti, čeká a bude rozhodně lepší,než všechny ty, které jsi zažil do teď.“ Ona?“ zeptáš se nevěřícně a hned ti přijde odpověď: „Ano, ona… Tvá životní láska přece.“ Teď už tomu rozumím, co tím mysleli. Naprosto. Jen se jaksi zapomněli zmínit o tom, že ne vždy je opětovaná a šťastná…
Nějakým zázrakem jsem se vzchopil, ale všechno pokračovalo v zaběhnutejch kolejích. Moje pokusy o to, se s ní začít bavit, se nějak nedařily, vždycky byly něčím překažený – jednou byla s holkama, podruhé byla někde venku anebo mě prostě jenom neslyšela, (aspoň tak to vypadalo). Ale já se jen tak nevzdám, budu bojovat. A bohužel pro mě už mám dost diváků, většina kluků ve třídě už uzavřelo sázky, jak dlouho to ještě vydržím. Dokonce, a to už je teda vrchol, jsem dostal, podle nich naprosto trefnou přezdívku, Romeo. Takže, když teď přijdu ráno do třídy slyším jenom posměšky typu : „Ááá, podívejme se, kdo nás to poctil svou návštěvou, sám Romeo… Nebo: Romeo, kdepak máš Julii?“ To je prosím jen malé nastínění mé poněkud zoufalé situace, ze které není moc východisek, tak, aby obě dvě strany dosáhly svého, abych si já přinejmenším promluvil s Veronikou a tak zmapoval své šance a oni, aby mohli své narážky směřovat na nový zranitelný objekt. Počkat, napadá mě ještě jedna možnost, teda spíš šance…
Za normálních okolností Valentýna neslavím, protože to považuju za amíkovskej svátek, kterej vymysleli, aby se jim zvedly tržby. Tentokrát jsem se ale rozhodl udělat výjimku, z důvodu totálního zbláznění mejch citů. Víte, kam tím mířím, ne? Dneska ji pozvu do kina a snad budu úspěšnej. Teda pokud si to ovšem nepodělám svojí nervozitou, která nezná meze. Srdce mi bouchá, jako kdybych právě doběhl maratón, nohy roztřesený, že mám problém stát rovně na zemi a obraz navenek naprosto vyrovnaného Davida dokresluje nezbytný žaludek na vodě:
„Eh, ahoj Verčo,“ začal jsem pomalu roztřepaným hlasem.
„Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala se a tím se jasně ukázalo, že absolutně netuší, co se chystám udělat.
„No, víš…“ zastavil jsem se uprostřed věty.
„Co?“ zajímala se.
Cítil jsem, jak můj obličej zalívá obrovský ruměnec: „Nešla bys se mnou dneska do kina na O život?“ Vysypal jsem ze sebe rychle, a jen co jsem to dořekl, už jsem toho litoval. Stalo se no. I přesto, že se to Veronika snažila všemožně zakrýt, ta grimasa na jejím obličeji vypovídala za vše.
„Díky za nabídku, ale už něco mám,“ odmítla mě, a očima zamířila ke skupince kluků, která se jen tak chechtala v domnění, že je nevnímám. Mezi nima stál i Petr, kterýmu nepochybně patřil její pohled. Nakonec, když viděla, že z rudé přecházím na zelenou až šedou, pokusila se to zachránit úsměvem. Ten už mi ale byl úplně jedno, neznamenal pro mě nic, vůbec nic.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat - vyučování a několik následných dní jsem prožil v zajetí svých myšlenek, protože vnímat realitu, by bylo pro vražedný, byla moc krutá
„Ty pitomče, právě si promrhal asi nejlepší šanci, jak Veroniku někam pozvat!“ Nadával jsem si, naštvanej svým neúspěchem.Kdyby to byl kdokoliv jinej než on tak bych to skousl, ale on.
Petr… Petr… Pořád jenom Petr…Co na něm proboha vidí tak úžasnýho? To nechápu. Když jsem se zamyslel nad tím, co všechno s ním asi dělá, bylo mi ještě hůř a když jsem si na jeho místě představil sebe, bylo to naprosto nesnesitelný. Ten její krásnej obličej a já… Jen já…
To vše se ale nedalo srovnat s tím, co jsem prožíval, když jsem si uvědomil, že nemám žádnou šanci. Bylo to jako úder elektrickým proudem přímo do srdce. Intenzivní a hluboký. Upřímně, až do dneška kroužila beznaděj jenom těsně kolem mě a já jsem ji úspěšně vzdoroval, ale teď, teď mě položila na lopatky a i když to říkám nerad, vyhrála nade mnou Každou další takovou myšlenkou jsem padal nebo vlastně spíš letě dolů a to že jsem vůbec nevěděl jak dál ,nevěděl jsem, co bych měl udělat jinak, líp, to byla V.I.P vstupenka přímo do psychických pekel. Byl jsem slabší a slabší a já jsem to ať vědomě nebo nevědomě začínal vzdávat, rozhodně jsem se s tím ale nesmířil, a o to to bylo horší. Celý den jsem byl zavřenej v pokoji, nejedl jsem, nepil jsem a když jsem přece jenom vyšel ven, pohled na mě musel stát za to. Dokonce to došlo až tak daleko, že mi rodiče pohrozili, že pokud se do zítřka nedám nějak dohromady, budou to řešit. Na to, co tím mysleli jsem radši ani nechtěl pomyslet, ale určitě by to nebylo horší než to, co prožívám v posledních dnech. Přesto jsem se ale připravoval i na tuhle variantu, protože jsem si momentálně nedovedl představit nic, co by mě vytáhlo nahoru, a já jsem byl schopnej zase normálně žít. Ale to přišlo. Esemeska. Ne, nebyla od ní, ale protože jsem v sobě ještě pořád měl jakýsi malý pud sebezáchovy, který mě varoval od plánů mých rodičů, tak jsem skočil i po tak slabém stéblu jako byla tahle věta : PRIJD VE TRI S PRKNEM NA ZLATEJ VRCH POD HODINY
Protože byly dvě a něco, rychle a bez rozmyslu jsem sbalil snowboard a vyrazil jsem ze dveří, jako vítr. Mít oči vzadu, viděl bych, jak rodičům spadla brada a otázka dne se najednou změní z co se mu stalo na co se stalo, že se z toho tak najednou dostal? Odpověď je přitom banálně jednoduchá – nic.
V tom náhlým návalu euforie, jsem ani nezaregistroval, kdo byl ten anděl, co mi napsal, takříkajíc za pět dvanáct. Když jsem ale před sebou uviděl skupinku našich, třídních výrostků, docvaklo mi, kdo to byl. Stát se opět součástí jejich přiblbýho nápadu mě nějak netěšilo, ale i tak jsem se rozhodl necouvnout a vydal jsem se hrdě k nim. Máte pravdu nebylo to jenom tak, stála tam totiž ona, a já jsem se nedovedl otočit a odejít. Což, jak se později ukázalo, byla velká chyba, chyba mýho života.
„No, konečně,“ zamumlali kluci místo pozdravu.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“poznamenal spiklenecky, kdo jiný než Petr, „ chápeš, bez tebe by to nebylo ono“
Všichni, kromě mě propukli v obrovský smích, jako by to byl ten nejlepší vtip na světě.
„Ne, sem nepatřím“ říkal jsem si v duchu, když se naše skupina dala do pohybu, mě neznámo kam. Veronika, která šla přede mnou na mě ale působila, jako vždycky, tak nějak magicky a tak jsem šel zhypnotizovaně jako osel za mrkví.
„ Jsme na místě“ oznámil někdo zepředu, když se náš lidský had zastavil. Vykoukl jsem na stranu, a to, co jsem uviděl se dalo okomentovat snad jenom sprostě. Stáli jsme na začátku Čertovy rokle, zakázanýho území pro snowboardisty. Ani jsem se nemusel ptát, co mají v úmyslu, bylo mi to totiž jasný jako facka. Nám všem. Kupodivu, jenom já jsem protestoval a řekl jsem, že jsou blázni, ale nikdo tomu nevěnoval žádnou pozornost.
„Holt Petr je pro ně king číslo jedna…“ pomyslel jsem si, když se jeden po druhým začali spouštět na úzkej pruh sněhu lemovanej kamením a skalama a tak se skupinka stojících na hraně rokle se začala pomalu, ale jistě zmenšovat a zmenšovat až jsme tam zůstali jen já s Veronikou. To bylo něco, v co jsem doufal od prvního momentu, co jsem ji uviděl, ale popravdě, představoval jsem si to jinak, za jiných okolností.
„Tak co, jedeš?“ vyrvala mě ze spárů mých dokonalých představ a bludů Veronika.
„Ne, jeď… Dáma má přednost“ řekl jsem, ale někde v hloubi jsem doufal, že se otočí a půjde pryč. Jenže nestalo se a ona se vydala z toho prudkého kopce dolů. Najednou to byl už jen můj boj, boj srdce s tělem. Srdce chtělo stůj co stůj za ní, ale tělo bylo na vážkách. Nevím, co rozhodlo, asi záchrana mojí mužské hrdosti. Když to zvládne ona, tak i já. Pomalu jsem se přehoupl do svahu, s tím, že nebudu jančit a pojedu opatrně, jenže to byla jen teorie, sníh mi pod nohama nabíral čím dál větší sklon, takže prkno začalo být dost neklidný a já jsem nad ním ztratil absolutně kontrolu. Řítil jsem se svahem a doufal, že je to jen sen, ale nebyl. Nohy mi nadskočily a já jsem se instinktivně podíval pod ně. Jeden kámen, druhej, třetí nějaká rána a pak už jen tma…

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

„Jo, to je nebe…“ usoudil jsem, když jsem otevřel oči, „ ještěže tak.“
Díval jsem se na dvě ženy, na dva anděly nad sebou. Krásný anděly.
„Davide, no tak zlatíčko,“ řekl jeden z nich.
„Že by znali moje jméno? To je divný…“
„Davide, to jsem já a je tu i Veronika“ pokračoval ten jemný hlas dál.
„Tady je asi něco jinak, než si myslím,“ proběhlo mi v hlavě, zatímco jsem pořád zíral na ty dvě nad sebou.
„Tvoje maminka…“dořekla ta žena mě to začalo docházet.
„Já žiju!“
Chtěl jsem jim dát nějak najevo, že rozumím, ale když jsem se pokusil promluvit, nevyloudil jsem ani hlásku.
„Nemluv, nevysiluj se, máš dýchací trubici,“ odpověděla mi na moji nevyslovenou otázku mamka, když viděla tu beznaděj v mým obličeji.
„Tak tohle jsem teda rozhodně nepotřeboval, mám toho tolik, co bych chtěl říct. Oběma.“Bylo to strašný. Nastal takovej hluchej okamžik, mamka zatlačovala slzu z toho, že jsem se probudil a Veronika jen tak stála a mlčela. Naše pohledy se letmo setkaly. Už už nás mamka chtěla nechat o samotě, se slovy, že si doje pro kafe, ale někdo zaklepal na dveře.
„To jsem rád, že jsi se vrátil Davide,“ řekl se strojeným úsměvem doktor, který právě vešel do pokoje, „čeká nás ale ještě dlouhá cesta“
„Cítíš tohle?“ zeptal se najednou. Zmocnila se mě panika, protože necítil jsem nic. Zkusil to znovu, ale ani tentokrát jsem nebyl schopnej říct, co a kdy dělá.
„No nic, asi tě pošleme na EMG a uvidíme,“ konstatoval muž v bílém, „zatím se měj.“
Odešel společně s mamkou, které určitě, stejně jako mě, vyvstalo spoustu otázek, na který neznala odpověď a on je alespoň tušil.
Zase jsme byli sami a asi se budu opakovat, ale to místo a čas, není to, co bych chtěl.
„Davide… Je mi to tak líto“ začala Veronika.
Otočil jsem hlavu na nesouhlas, ale ona pokračovala: „Ne, je to moje vina.“
Zase jsem jí musel odporovat, byla to moje blbost, ne její.
„Ale ano, kdybych tam nebyla já a nejela, nešel bys ani ty“
„To je pravda, ale rozhodl jsem se sám, a takhle to dopadlo…“ přemítal jsem a protože nebylo, jak bych jí to řekl, jen jsem se na ni díval.
„Je mi ze sebe špatně, že jsem tě přehlížela a že se musela stát tohle, aby mi to všechno došlo,“ pokračovala.
Nereagoval jsem. Po chvíli mě vzala za ruku a opatrně mi položila hlavu na břicho. Cítil jsem vůni jejích vlasů a viděl jsem její oči a byl jsem štěstím bez sebe, navzdory tomu, že bych mohl s klidem zaskočit kdejakou egyptskou mumii a nikdo by nepoznal rozdíl. Byla tady ona a to mi stačilo. Takhle jsme ztuhli nevím na jak dlouho a věřím tomu, že kdyby nepřišla sestra, že mám jít na vyšetření, vydrželi bychom tak ještě dlouho. Veronika vstala, naklonila se nade mě a tichounce, tak abych to slyšel jen já, řekla: „Petr už není“ To bylo pro mě něco, jako kdybyste harpagonovi oznámili, že se právě stal výhercem největšího jackpotu v celé historii.Asi mě nepochopíte, ale v tuhle chvíli mě bylo opravdu jedno, jak dopadnu, jestli budu na vozejku a jestli už se v životě nepostavím na nohy. Mám jistotu v ní, to je pro mě momentálně to nejdůležitější a to doslova. Jo, je to možná předčasný to takhle brát a zvlášť, když jsem vůbec nevzal v úvahu, že by v tom hrála nějako roli lítost, ale já prostě potřebuju nějaký ty baterky na ten dlouhej boj, co mě čeká. To, jak je to doopravdy můžu řešit až se dám nějak do kupy a vypadnu odsud Pak odešla a já jsem se vydal na okružní jízdu nemocnicí a to mi nabízelo hodně času na to, abych si pořádně uvědomil, co se právě stalo…