10. O krok dopředu

10. O krok dopředu

Celý týden jsem se nehnula z domu, vlastně jsem neměla s kým protože Filip se nějak nechtěl sejít, jestli ho trápilo svědomí jako mě ohledně našich poloviček a nebo na mě byl stále naštvaný. Vlastně jsem se mohla alespoň plně věnovat svému léčení a začala chodit na ozařování laserem který urychlí hojení a bude se moci provést plastika. S tátou jsem si rozuměla čím dál více častěji, protože mě na každé ozařovaní vozil osobně. O to měně jsme netěšila na návrat domů a ten se nezadržitelně blížil. Karolína se sice také nechtěla vracet, ale cestu k tátovi ještě tak úplně nenašla takže jí bylo celkem jedno kde bydlíme.

Je pondělí a proto s tátou zamířím do nemocnice na poslední ozáření. „Už je to lepší když tak na to koukám, tak tu plastiku ani nebudeš potřebovat co?“ zeptá se před ordinací. „Blbost, ale díky za oporu“ obejmu ho sama od sebe. „Bude mi po vás smutno holky moje“ stiskne mě pevně a já se jen usměji a vejdu na vyzvání paní doktorky do ordinace. „Víš, že jsi teď moje nejlepší pacientka“ zavtipkuje než na mě pustí to světlo. „No vy moje doktorka taky a to jsem si myslela, že nejvíce chodím jen k zubaři.“ Tomu se všichni tři zasmějeme a paní doktorka se obrátí k tátovi. „To říkáš, že ti není podobná. Tahle holka je celá po tobě a to hlavně vtipem, té si važ“ upozorní ho. Tiše poslouchám co táta řekne a dost mě dostane. „Taky jsem si to uvědomil a věř mi, že mi budou v domě chybět. Nevím proč ale bylo tam tak živo a přišel jsem si mladší o deset let.“ Ještě o něčem s doktorkou vtipkují, ale to už nevnímám.
Jakmile opustíme nemocnici zamíříme tentokrát do cukrárny, protože chce táta koupit nějaké dorty, abychom si daly doma čaj a hezky se rozloučily než odpoledne odjedeme domů. „To co jsi řekl v ordinaci jsi myslel vážně?“ zeptám se ho při cestě domů. „Cože?“ podiví se a chce upřesnit co myslím. „No to že jsem ti podobná a že ti bude smutno?“ zeptám se. Táta mě chytne za ruku a usměje se. „Samozřejmě už jsem ti to říkal. Bude tam teď smutno, protože vy tři jste byly jako vítr když jste byly pohromadě, ale alespoň nebylo v domě to příšerné ticho.“ Nejraději bych ho objala, ale řídí takže si to nechám až na loučení.
Dalším kdo je z našeho odjezdu pryč je Klárka, která mi sedí na klíně a brečí. Dokonce ani na banánek v čokoládě ji nedostanu i přestože ho tak miluje. „Proč musíš odjet, já tě mám ráda“ ptá se pořád dokola. „Musím taky za maminkou, víš je jí smutno“ vysvětlím ji to lehce. Karolína se však ušklíbne a dodá. „Té určitě, jistě se nemůže dočkat s panem doktorem v posteli.“ Ztuhnu a děsí mě tahle pravda stejně jako jí. „Tak dost Karolíno, tvoje maminka má právo na trochu života. Přece není tak stará, aby si musela něco odepírat. To chcete, aby zůstala sama až odejdete vy?“ Karolína jen hodí hlavou a vstane od stolu. „A víš jak je nám, když opustí rodiče nás.“ Jen sepnu rty a čekám co se bude dít. Nakonec mě Klárka musí pustit, ale dá mi svou oblíbenou panenku, kterou prý mám schovat a až přijede tak si budeme zase hrát. Souhlasím a vložím do sportovní tašky. Jakmile zabalím všechny věci rozhlédnu se po pokoji a uvědomím si, že před 14 dny to tady vypadalo stejně a nechtělo se mi to být. Dneska bych si nejraději zase vybalila a rozvalila se v posteli. „Jdeš?“ houkne na mě Karolína s taškou na zádech. Jen kývnu a společně sejdeme do hlavní chodby. Tam už čeká táta s Katkou a malou Klárkou, která už zase má slzičky v očích. „Moc nás těšilo, že jste tu s námi byly“ rozloučí se Katka a s každou si podá ruku. „To mě taky“ odvětím a usměji se. Pak se přijde rozloučit Klárka a mě dá takovou pusu, až mě skoro přidusí. „Musíš brzo přijet a zase si budeme užívat“ začne mě prosit. „Přijedu jak jen to půjde a vyrazíme si stanovat jak jsme si plánovali jo?“ Tím ji nadchnu a proto mě okamžitě obejme a nechce pustit. S Karolínou se také obejmou a já vidím, že ty dvě jsou opravdu věrné kopie. „Ty taky přijeď! Sice jsi byla trochu protivná, ale zase s tebou byla sranda.“ Musím se smát společně s ostatními. Nejhorší loučení přijde s tátou a to když nás obě pevně obejme a začne slibovat. „Tady máte vždy otevřené dveře i kdyby to bylo v jednu v noci tak přijďte. Jste moje zlatíčka a mám vás opravdu rád.“ Jeho slova mě rozbrečí a proto mi ještě Kateřina půjčit kapesníček. Karolína nebrečí, ale je na měkko taky dost. „Mějte se holky“ usměje se a otevře dveře na ulici. „Ty taky a opatruj se, aby ti opravdu o těch deset let bylo méně“ upozorním ho a on si uvědomí, že tohle přesně říkal u doktorky.

Cesta vlakem je dost obtížná, protože se musíme dost uskromnit, neboť se k nám připojí banda táborníků, tedy táborníků. Netipla bych jim více než deset let, ale pusinku mají pěkně proříznutou. Nejlepší je kluk s kohoutem na hlavě v kapsářových kalhotách a rozdrbaným batohem, který si začne dobírat moje sestru. „Hele kočko, kolik ti je?“ zeptá se jí tím drsným hlasem, takže mám co dělat, abych se neudusila smíchy. „Cože, proč to chceš vědět?“ zeptá se Karolína zmateně. „No já jen, že bychom mohly zmizet na záchod.“ To už nevydržím a začnu se řehtat pořádně. „Tak hele to by docela šlo,protože se mi líbíš“ začne ho Karolína schválně svádět. Kluk si vyndá zrcátko a projede vlasy rukou. „Tak za deset minut se tam sejdeme“ navrhne mu Karolína a on vypálí jako blázen. To se začne smát i Karolína a proto se dost bavíme. „Tedy to je konec, vím že jsi pěkná ale takhle zblbnout desetiletého“ zasměji se. Po chvilce se zvedne a vykročí směrem k toaletám a proto jsem zvědavá jak tohle dopadne.
No myslím, že sestřička zabodovala na celé čáře, protože se ze záchodu vrátí s vysokým klukem s černými vlasy. „Ten ti nějak vyrostl“ rýpnu si s úsměvem. Karolína se jen usměje a popřeje tomu klukovi hezký zbytek cesty. Pak usedne ke mně a začne si upravovat tričko. „Představ si ten kluk to bral smrtelně vážně a hned jak jsem přišla tak se na mě vrhnul jako blázen. Měla jsem co dělat abych ho dostala dolů. Pustil mě až, když jsem ho vzala po hlavě štětkou na záchod.“ Musím se smát pořádně, protože tu akci bych chtěla vidět. Během chvilky se náš playboy vrátí a smrdí na sto honů. Nestačí si však ale ani sednout a ten kluk co Karolínu doprovodil na místo ho odvolá k sobě. „Kdo je ten druhý?“ zeptám se zvědavě. „No to je Libor, vede tenhle tábor“ usměje se a hodí po něm očkem. Samozřejmě jí pozoruje, takže mávne a vrátí se ke své skupině. „Je hezký co?“ Karolína přikývne a poté napíše na lístek své číslo na mobil a strčí ho holčičce která právě prochází okolo do ruky. „Dám ti tady dvacku, když dáš vašemu vedoucímu tenhle vzkaz“ začne jí podplácet. Holčička se ale jen ohlédne a opovržlivě odvětí. „Vypadám snad, že chodím takhle levně?“ No prostě tenhle tábor bude asi dost zajímavý a proto číslo Liborovi předá raději Karolína když vystupujeme. „Hele měli jsme my takové starosti, když jsme byly takhle malý?“ zeptá se a obě vybuchneme smíchy takže chvilku musíme počkat, než se uklidníme jinak by si ostatní myslely to nejhorší.

Doma je ticho a proto usoudíme, že nejsou naši drazí rodičové doma. Nakoukneme do obývacího pokoje a vidíme mamku jak leží na gauči a její červené ubrečené oči bloudí po stropě. „Ahoj mami“ pozdravíme jí obě. Mamka vyskočí jako když do ní střelí a začne se upravovat. „Nečekala jsem vás tak brzo, hned něco uvařím“ zvedne se a chce odejít do kuchyně. „Co se děje, proč brečíš?“ zeptám se zvědavě. Mamka se jen usměje a uklidní mě, že tohle je v tomhle stavu normální. Možná je žena v těhotenství citlivější, ale určitě není takhle vyhublá a nepije alkohol. „CO to je?“ všimne si Karolína lahve stejně jako já. „Včera jsem tu měla návštěvu a tak si dala“ zalže a uklidí flašku do baru. Bohužel ani to nedává smysl, neboť vedle flašky není sklenička. „Jo a to jsi mu nedala ani skleničku. Ty piješ co?“ prokouknu jí. Mamka bouchne vzteky do kuchyňské linky až poskočíme. „Nechte si ty rady nebo se neznám. Jo měla jsem teď problémy, ale to vás nezajímá protože jste byly u tatínka. Tak se nestarejte a můžete se tam klidně odstěhovat jestli vás obtěžují moje starosti.“ Vůbec nechápu co se děje. Karolína se vzpamatuje první a vyjede přesně jako mamka. „Tak hele, mohly jsme tam ještě zůstat ale nechtěli jsme tě nechat tak dlouho samotnou, takže nám tu teď nevyčítej nějaké pitomosti.“ Chci je uklidnit a proto se do rozhovoru taky pustím. „Nechte toho, nevidíte jak je to hnusný když se takhle napadáte. Hlavně ty mami, by jsi měla být vstřícnější zvláště když jsi v jiném stavu. Musíš se šetřit, proč tu vlastně není Karel?“ Mamčina bojovnost nečekaně vyprchá a vzdychne si. „Je pryč a už se nevrátí“ odvětí tiše a složí se na zem. Začne plakat a proto se k ní obě skloníme a chceme vědět všechno. „Pohádali jsem se po tom co jsi byla v nemocnici. Začal tě urážet a já se tě musela zastat i když jsem na tebe měla vztek. Vyčetl mi, že neumím svoje děti vychovat a proto nechce to dítě semnou raději ani mít.“ Zůstaneme koukat jako blázen, protože jsme věděla že je Karel zmetek ale že až takový to ne. „Já ho zabiju“ vykřikne Karolína zlostně a vyskočí na nohy. Její vztek je naprosto hrozný a proto se bojím co se bude dít. „Nech toho, není to dobré se s ním přít. Já si to dítě nechám vzít a bude klid. Dneska jsem byla u doktora“ oznámí nám. Je mi jí tak líto, tolik se na miminko těšila a dokonce až tak, že jsme se kvůli tomu pohádali. „To mu nedaruji“ pohrozí ještě Karolína a poté vypadne z bytu jako cukrář. Odvedu mamku do postele, aby si odpočinula. „Víš, že se ti ta jizva krásně vytrácí“ všimne si mě když, jí políbím na tvář. „Všechno bude dobré“ usměji se a poté ji přikryji. Hlavně už aby to bylo!