12. Co tedˇ?

12. Co teď?

Okamžitá protialkoholická léčba a okamžitý potrat to bylo to, co mamku potkalo. Pozorovala jsem jí jak leží na lůžku a bylo mi jí tak strašně líto. „Ona to zvládne“ uklidňoval mě táta, který semnou zůstal celou noc, potom co jí převezl i přes její protesty do nemocnice. To miminko nemělo nejmenší šanci říkal doktor a proto jí ho sebrali, ovšem včetně vaječníků. Bála jsem se toho jak se zachová, až se tohle dozví a proto jsem poprosila tátu, ať zůstane. Nejvíce mě štvalo, že jsem nesehnala Karolínu, protože o ní nevědí ani její kamarádky, takže nezbývalo než jen doufat kdy se sama ozve.
K mamce nás pustili až odpoledne, takže jsem byla děsně utahaná a skoro mi padala hlava únavou. „Ahoj mami“ usmála jsem se a vstoupila do pokoje. Otočila se po hlase a hladila si břicho. „Je pryč co?“ zeptala se mě přímo. „Museli ti ho sebrat, neboť už bylo mrtvé“ oznámila jsem jí. Mamka se pomalu posadila a zasykla bolestí. „Jsem fakt tak pitomá a nebo to jenom dělám. Jak jsem jenom mohla pohřbít tu poslední naději, že se ke mně Karel vrátí a bude s mým dítětem.“ Nechápala jsem jak může ještě po tom všem myslet na toho blbce. „Všechno to společně zvládneme, teď se ale budeš muset odnaučit pít. Moc jsi pila a proto jsi o miminko přišla a pila jsi hlavně kvůli Karlovi, takže ho vůbec nelituj“ rozhořčím se. Do pokoje vstoupí táta a položí na postel kytku, kterou zřejmě zaběhnul koupit do květinářství tady dole v suterénu. „Jak je?“ zeptal se opatrně. „No byla bych šťastnější, kdybych držela v ruce miminko“ zapochybovala. Táta se posadil vedle ní a chytnul za ruku. „Já vím, byl to zážitek když si přivedla na svět Karolínu. Nikdy na ten den nezapomenu a můžu ti říct, že jsem byl nejšťastnější chlap na tohle světě a potom se narodila Andrejka a to bylo taky krásné.“ Mamka se po mě otočí a usměje se. „Jo holky byly pašandy a vůbec jsem s nimi neměla práci.“ Musím se i přes vztek který mám usmát a dokonce si k mamce přilehnu. Ne však na dlouho, protože se mi rozezvoní telefon takže musím pokoj opustit. Volajícím je Alan a proto ráda hovor přijmu. „Ahoj Kočko“ ozvalo se do telefonu. „Nech si ty lichotky a povídej co potřebuješ“ uklidním ho, aby se moc nerozvášnil. „No dneska nemám večer co dělat a rád bych tě pozval na nějakou dobrou večeři a potom bychom mohly navštívit jedno dobré místo.“ Dost mě tím zarazí, ale vlastně proč ne a proto se s ním domluvím na sedmou hodinu večer s čím nesouhlasí, prý tak dlouho nevydrží čekat a proto změním čas na šestou, ale ani o minutu méně. Nakonec tedy souhlasí a rozloučí se.
Do pokoje se vrátím jen na chvilku, stejně musí mamka odpočívat a proto jí slíbím, že zase zítra přijdu a nechám se tátou zavést domů. Před nemocnicí mě však táta poprosí jestli bych nejela s ním něco koupit Kateřině, protože má dnes narozeniny. No sice se mi to moc nehodí, ale bůh ví kdy tátu zase uvidím. Vyrazíme proto do centra města a nasměruji ho do klenotnictví ve kterém se nakupuje levně a mají tu dobré věci. Ovšem to jsem netušila, že je táta tak nerozhodný a proto s ním v klenotnictví strávím skoro celou hodinu. Takže domů se dostanu těsně před pátou, což není zrovna dobré neboť za takovou chvilku se nestihnu připravit ani omylem. Musím si umýt vlasy, vyfoukat a upravit do nějakého účesu. Největší problém však nastane jakmile otevřu skříň a začnu zkoumat co si vzít na sebe. No prostě jak říkám nemůžu to za boha stihnout.

Alan je přesný jako hodinky a proto před šestou troubí u našeho domu. Na chvilku nevím kdo to na motorce přijel, ale když si sundá helmu poznám jeho rozčepýřené vlasy. „Mám skluz“ přiznám se ihned jakmile vyjdu na balkón jen v županu. „A mohl bych ti nějak pomoci?“ zeptá se s úsměvem a zaparkuje motorku na parkovací místo. Prohlížím si ji a musím uznat, že je to opravdu kráska. „No pojď nahoru a můžeš mi dělat morální podporu“ pobídnu ho. Alan se usměje a vejde do zahrádky před bytovkou takže mu cinknu telefonem a jdu se alespoň obléknout. Po chvilce zaslechnu kroky proto vylezu z pokoje a pozdravím se s ním. „Ahoj. Moc se omlouvám, protože jsem musela být v nemocnici s mamkou dlouho“ vysvětlím mu. Alan nad tím mávne rukou a posadí se na postel, což se mi moc nehodí když na mě bude koukat jak se připravuji. „Kam vlastně jdeme na večeři?“ zeptám se, abych vybrala vhodnou garderobu. „No k nám, protože grilujeme a mamka pozvala i tebe a Tamaru.“ Dost mi tím klesne nálada, ale nedám to na sobě moc znát. „Takže myslíš, že minisukně a tričko jsou vhodné?“ zapochybuji a přiložím oblečení k sobě. Alan ukáže jedničku, takže se s věcmi přemístím do koupelny. Jakmile si sundám župan ozve se zaklepání a proto ho pře sebe zase přehodím, ale už ho nezavazuji. „Můžu si dát něco k pití je tam děsné horko“ nakoukne Alan do koupelny. Jakmile mě uvidí jen v podprsence a v kalhotkách tak na prázdnou polkne a proto se začnu smát. „No vidím jak ti vyschlo v krku. Takže si vezmi něco v lednici“ pobídnu ho. Alan se jen usměje a odejde. Musím se ještě dlouho smát, protože bych neřekla že takový frajer bude z holky vykolejený jako jo-jo.

Nakonec mi to trvá dalších půl hodiny, než si upravím vlasy, ale díky bohu Alan neřekne nic, takže buď je taktní a nebo se nechce rozčilovat. Jakmile vyjdeme z bytu uvědomím si, že dnes pojedu poprvé na motorce a dost mě to znervózní. „CO se děje?“ zeptá se Alan, když zabrzdím před jeho strojem. „No já ještě na motorce nejela a dost mě to děsí“ svěřím se. Alan místo vysvětlování jak na to mi narazí na hlavu helmu pro bezpečnost a vysadí na motorku. Uvědomím si že minisukně nebylo nejlepší volba, protože mi vylezla nebezpečně vysoko. „Jen se mě pevně drž a nestane se nic, ale opravdu se pevně drž“ upozorní mě. Proto poslechnu jeho instrukce a přisaji se na něho jako klíště. Jakmile stroj nastartuje tak mě strach přejde, protože se zachytím okolo pasu a cítím jeho pevné tělo, které mě za žádnou cenu nepustí a bude to v pořádku. Přes město jedeme jako na babetě, ale jakmile opustíme centrum tak se rozjedeme pořádně a nevím proč ale mám strach a zároveň se mi to líbí a chci, aby tahle cesta neskončila.
Bohužel všechno jednou končí a proto zastavíme před velkým domem se zahradou, odkud se line krásná vůně pečeného masa. „Tak co nejsi vystrašená?“ zeptá se Alan a opět mě z motorky sundá jako princeznu. „Kdepak jsem ok“ usměji se a rychle si upravím vyhrnutou sukni. Alan se tomu jen usměje a pomůže mi z helmy, kterou ode mě převezme. Poté vstoupíme do jejich domu a on vyhledá ostatní. Všichni sedí v pergole na zahradě a povídají o něčem zřejmě srandovním, protože se smějí na celé kolo. Všimnu si Filipa jak drží Tamaru okolo pasu a projede mnou osten žárlivosti. Proto chytnu sama od sebe Alan za ruku. „CO to?“ podiví se. „No přece nebudeme dělat kamarády ne?“ usměji se. Alan to vezme a začne mě vášnivě líbat a až se zakymácím. Všimne si nás až Tamara a radostně vykřikne. „Tedy to koukám jak se nám Andy vybarvila.“ Všichni se proto otočí a zůstanou na naši dvojici koukat. Paní Kociánová vstane a jde se s námi jako pořádná hospodyňka přivítat. „Dobrý den Andreo“ usměje se. „Dobrý máte to tu moc krásně“ pochválím ji dům a zahradu zdvořile. Usměje se a přímo sebere Alanovi, aby mě dovedla k pergole. Filip se na mě usměje a vstane. „Rád tě zase vidím“ pozdraví se semnou. „Já taky“ odvětím tiše a posadím se na volné místo, aby si ke mně mohl Alan sednout. Toho však zaměstná mamka a proto se omluví a přisedne ke grilu, aby mohl maso obsluhovat. Je vidět jak se v tom vyžívá a proto jsem na něho pyšná a stále ho pozoruji. Občas mi však uteče pohled na Filipa, který zase pro změnu pozoruje mě. „Tak co mamka“ zeptá se mě Tamara tiše, když celá Kociánovi rodina zmizí v nitru domu. „No už nebude mít miminko a musí nastoupit protialkoholickou léčbu“ vzdychnu si. Tamara mě obejme, aby mi dala podporu a jsem ráda, že jí zase mám vedle sebe. „A Karolína, už se ukázala?“ Jen zakroutím hlavou a prstem před pusou ji upozorním, aby už o tom nemluvila, protože se všichni vrací. Vlastně někdo přibyl jak tak vidím a dost se divím když ten kdo objímá pani Kociánovou okolo pasu je Karel. Tamara se také vyděšeně podívá a proto jí jen uklidním. „Tak děvčata tohle je můj přítel Karel“ představí nás. Schovám se za Tamaru, takže mě nemůže hned vidět. Jakmile však vstane a pozdraví se s ním zahlédne i mě a přestane se usmívat. „Dobrý den padne inženýre“ pozdravím ho a vstanu, abychom si podali ruku. Jeho vyděšený pohled mě dost baví takže si zdravení dost vychutnám. Karel je natolik zmatený, že skoro spadne z lavičky jak mě pozoruje. Mám ho v hrsti protože řeknu jen jednu větu a je v háji.