13. Držet jazyk za zuby

13. Držet jazyk za zuby

Grilovaní proběhlo naprosto skvěle a plně jsem si užívala pohled Karla, který zřejmě čekal nějaký podraz. Největší sranda nastane, když se dostaneme na téma práce a paní Kociánová se mě zeptá, kde pracuje moje maminka. „NO moje maminka je teď v nemocnici, protože potratila miminko, které čekala. Jinak pracuje v účetní firmě tady pana Karla.“ Karel polkne a kousek masa mu zaskočí do krku, takže místo aby byl bílý jako stěna, ovšem on zčervená jako rajče. Proto ho paní Kociánová bouchne do zad takovou silou až mu maso vypadne z hrdla přímo do talíře. „Blbé“ zašklebí se Tamara ukáže mi jedničku. Ví moc dobře proč jsem to řekla a i já se cítím dobře. Karel se hovoru nadále zdržuje a dokonce několikrát navrhne, jestli by se nechtěla paní Kociánová přestěhovat do domu. Bohužel paní Kociánová je hostitelka se vším všudy a proto tvrdí, že musí zůstat do konce hostiny.
Kolem desáté se zvednu i já a rozhodnu se vyrazit domů, protože i když jsem doma sama tak nemusím lítat do večera. I Tamara se přidá a proto společně všichni čtyři vejdeme do domu, abychom se vypravily. „Musím na WC“ omluvím se a požádám Alana o radu kam jít. „Jdi do kuchyně a poté jsou to třetí dveře zprava“ poradí mi velkoryse. Rychle proběhnu kuchyní, protože můj močový měchýř musí vypovědět za chvilku svou činnost. Jakmile vyjdu všimnu si Filipa, který se opírá o zeď a vypadá že na někoho čeká. „Je volno“ ukážu směrem na záchod. On však přijde a zavře dveře takže pochopím, že nepřišel na záchod. „Hledal jsem tě u tvého táty a ty jsi tam už nebyla“ osloví mě. „Jo musela jsem domů a když jsi se ozýval celý týden myslela jsem, že jsi naštvaný.“ Filip se usměje a plácne do čela. „Měli jsme stejný názor a proto jsem taky čekal až se ozveš ty?“ Přijde mi to zbytečné teď řešit a proto se rozhodnu jít za Alanem. Filip mě však stáhne zpět. „Máš ho ráda?“ zeptá se tiše. „A ty Tamaru?“ oplatím mu otázku. Ani jeden tomu druhému nemůžeme na otázku odpovědět a proto mu řeknu jen ahoj a odejdu. Alan čeká s helmou mezi dveřmi a proto se rozloučím s Tamarou a odejdu než přijde Filip.

Cesta domů uteče nečekaně rychle a proto se mi nechce ani tenhle večer končit, zvláště když doma je tma jako v pytli. „Měj se hezky“ popřeje mi Alan u vrátek. „Víš nechceš se podívat ještě nahoru a dát si kafe?“ nabídnu mu jako hostitelka. Neváhá ani chvilku a zaparkuje motorku na bezpečné místo. Poté vyjdeme schody do třetího patra a zůstaneme sami v bytě 3+1. „Dáš si rozpustné a nebo tureckou kávu?“ zeptám se zdvořile. Alan se usměje a přitáhne mě k sobě. „Já nemám na kafe chuť jen jsem rád, že můžu být s tebou. Neviděl jsem tě 14 dní a docela se mi stýskalo. Takže mi bude stačit jen tady s tebou tak sedět a povídat si. Ještě jsi mi neřekla jaké bylo ozařovaní.“ Překvapí mě nadmíru a proto ho odvedu do obývacího pokoje a začnu vyprávět zážitky z Trutnova. Jediné co opomenu je výlety s Filipem, protože by nebyl zřejmě nadšený.
Alan u nás vydrží až do jedné hodiny ranní a to jen protože na mě jde únava a on si toho všimne jak mi chvilkami padá hlava. „Děkuji za krásný večer“ rozloučí se semnou přede dveřmi. „Jeď opatrně hele“ upozorním ho. Alan se usměje a přitáhne mě k sobě. „Máš o mě strach to je hezké.“ Musím se usmát také, protože vím co bude následovat a dost se na to těším. Jakmile se naše rty spojí roztaji jako kus ledu a přímo se zapojím do líbání. „Jsi fajn Filipe“ odvětím celá zasněná jakmile mě pustí. Ihned si však svůj omyl uvědomím a ztuhnu. „Filipe?“ zeptá se Alan zmateně a zakroutí nechápavě hlavou. „Promiň spletla jsem si jména. Nic více v tom nehledej prosím“ začnu ho uklidňovat. Alan se však zachmuří a raději si nasadí helmu. „Alane já vážně nerada“ snažím se ho zastavit. V mžiku si helmu zase sundá a jeho oči se zúží zlostí. „On mi říkal, že jste se spolu byly v kontaktu, ale jak vidím nešlo jen o přátelské procházky.“ Nejraději bych si namlátila, jak jsem jen mohla udělat takovou botu. „Nic nebylo přísahám a ani nebude“ posmutním a snažím se ho chytit za ruku. „Jdi do háje“ vytrhne se mi a nasedne vztekle na motorku. Než se naději je pryč a proto se začnu strachovat jestli ta moje nevymáchaná pusa neuškodí více než se zdálo.
Jakmile dojdu do pokoje napíšu Filipovi zprávu o tom co se stalo a poprosím ho, aby mi dal zprávu až se Alan vrátí. Během chvilky mi přijde odpověď což se divím. Nepřestanu se však divit ani při čtení. TY HNUSNÁ MRCHO TAK TY SI ŘÍKÁŠ KAMARÁDKA. BALÍŠ MI KLUKA HEZKY ZA ZÁDY CO? A JÁ SI HLOUPÁ VYČÍTALA ŽE JSEM TI UDĚLALA TU JIZVU. ODVDĚČILA JSI SE PĚKNĚ JEN CO JE PRAVDA. NENÁVÍM TĚ A PŘEJI TI ABYS TRPĚLA. TAMARA.
Opět jsem to pohnojila a to opravdu prekérně. Bože to jsem tak pitomá, že mi nedošlo že jsou spolu. Vytočím proto rychle Tamařino číslo a snažím se jí dovolat. Několikrát mi to položí a když to konečně zvedne jen zakřičí do telefonu, že jsme hnusná děvka a nechce semnou už nikdy nic mít. Takže to vyjde nastejno jako bychom spolu ani nemluvily.

Usnout se mi podaří teprve k ránu a proto jsem dost mrzutá, když mě probudí zvonek u domu. V první chvíli nemůžu věřit svým očím, když u vrátek vidím Karolínu s taškami. Ihned mě přejde zlost a běžím jí co nejrychleji otevřít. Jenže jak rychle radost přišla tak rychle přejde při pohledu na její obličej, který zdobí jeden monokl za druhým. Její oči jsou zarudlé od pláče a ruce naprosto vytahané, od věčného tahání tašek. „Pojď rychle“ požádám ji. „Nechci“ odmítne a vyndá s tašky peníze které mi předá do ruky. „Schovej je, jednou si pro ně přijdu“ slíbí mi. Potom se ke mně nakloní a obejme mě. „Pojď domů prosím“ požádám ji naléhavě. „Kdepak já odjíždím do Německa. Budu tam mít práci jako modelka, tedy až se tohle uzdraví“ usměje se a ukáže na nateklý obličej. „Kdo ti to udělal?“ zeptám se ustrašeně. Jen mávne rukou a řekne, že mě nechce vystavovat nebezpečí a proto musí okamžitě odejít. Po těchhle slovech mi přejede mráz po zádech. „Měj se krásně“ rozloučí se a odejde od branky. „Ty taky“ špitnu a od očí se mi naderou slzy. Všichni mě opouštějí jako nějakou potápějící se loď.
Odpoledne to už nevydržím psychicky a rozhodnu se zavolat tátovi, abych mu o mých problémech řekla. Jakmile si vyslechne moje problémy rozhodne se to řešit a nenechat mě v tom topit. Docela se stydím jak jsem o něm před tím pochybovala. Zabalím si proto co nejvíce nutných věcí, protože si mě chce odvézt k nim. Je mi tam stejně lépe a tady bych se cítila, akorát více bezradněji. Stejně půjdu brzy na plastiku a tak mě bude mýt pod kontrolou. Ovšem tím že uteču toho moc nevyřeším a proto se rozhodnu alespoň urovnat svoje problémy, které tu nesmím nechat. Vydám se proto autobusem do vilové čtvrti a zastavím přímo u domu Kociánovi rodiny. Chvilku přemýšlím jestli mám zazvonit nebo ne. Nakonec mě vysvobodí sama paní Kociánová, která jde zřejmě z práce a táhne se s taškami.Ihned jí s jedno pomůžu. „Díky, jsi poklad. Ti moji klackové mi slíbili, že se pro mě zastaví a ani jeden se nehlásí.“ Možná vím proč a proto se připojím po jejím boku a jdu společně s ní do domu. Odtud se ozývá křik a nadávky, takže jak jsem tušila správně pánové mají jiné starosti než nákupy. „Co to tady je?“ vykřikne paní Kociánová vyděšeně, když vejde do obývacího pokoje a Filip drží Alana pod krkem. „Nechte toho jste jako malý“ vykřikne a rozběhne se, aby je rozdělila. Pak si Alan všimne mě a vystartuje z obývacího pokoje pryč. „Alane já přišla za tebou!“ upozorním na tenhle fakt. „No a co?“ pokrčí rameny a vypadne ven než se něco stane. Paní Kociánová zůstane koukat jako z jara a chce od Filipa vysvětlení. „Já nevím co to do něho vjelo. Oni jsou všichni teď nějací divní a bohužel vím kvůli komu“ zachmuří se a podívá na mě. Paní Kociánová vystopuje jeho pohled a usměje se. „Prosím tě, tady Andrea mu přijde na návštěvu a on se chová jako buran. TO by měla být uražená spíše ona“ usoudí a začne mě bránit. Filip vyjdu z obývacího pokoje a postaví až ke mně. „Myslím, že ona nebude ten kdo trpí“ usoudí škodolibě a také odejde. Paní Kociánová nechápe co se děje a dokonce mě pozve na kávu, abych na toho „mezulána“ Alana počkala. „To je dobré já dnes jedu pryč ke svému otci, takže nemám čas. Ale děkuji za nabídku a pozdravujte ho“ poprosím ji. Souhlasí a jde mě vyprovodit mezi dveře. Alan sedí na schodech a když mě uvidí vstane. „Chceš odvézt“ zeptá se tiše. Dost mě překvapí a proto se chopím šance a souhlasím. „No to je dost, že se zase chováš normálně. Tak se mějte krásně Andrejko“ usměje se a popřeje mi šťastnou cestu. Alan chce vzít motorku a odvézt mě, proto raději navrhnu procházku a doporučím mu vzít psa. CO když je to poslední naše procházka tak si jí chci užít se vším všudy.