14. Ber nebo neber

14. Ber nebo neber

Procházka je to tedy pořádná, protože si projdeme celé město a mě se ani trochu nechce domů, protože dnes odjedu a třeba se už neuvidíme. „V kolik pro tebe táta přijede?“ zeptá se před naší ulicí. Zbystřím a zahlédnu tátovo auto stojící před naším domem. „Už přijel, asi chce jet a proto ho zdržuji a vlastně i tebe co?“ Alan mě začne přemlouvat ať ještě zůstanu. „Nejde to, už jsem se rozhodla že pojedu do Trutnova. Mám za měsíc operaci a chci zařídit ještě nějaké důležité věci.“ Jeho ruka mě pohladí po tváři a usměje se. „Ty víš moc dobře, že do Trutnova nechci jet viď a vlastně mi dáváš na vybranou jestli tě chci nebo ne? Když ano tak přijedu a když ne tak se už asi neuvidíme.“ Nevím proč tohle říká „Takhle to není, je jen na tobě jak se k tomu postavíš, já ti ultimátum nedávám.“ Stejně mi nevěří a proto se rozhodne odejít i tak je čas loučení. „Měj se tu krásně a věř mi, že jsem nechtěla ani jednomu z nás ublížit. Tohle je pro mě stejně těžké jako pro ostatní a snad budu moci jednou svoji chybu napravit.“ Alan jen tiše přikyvuje a poté se skloní, aby mě mohl políbit na tvář. Nejraději bych si ho k sobě přitáhla a nenechala bych ho odejít, ale táta který vystoupil z auta se k nám nebezpečně přiblíží a proto ho požádám, aby odešel a nedělal to těžší než to pro mě je. Souhlasí a než se naději opouští mě. Pozoruji jen jeho záda jak se mi čím dál více vzdalují a uvědomím si jak moc mi záleží na jeho přízni.
Táta se mě na Alana neptá, jediné co ho momentálně zajímá je Karolína, kterou nemůže prý někde sehnat. „Ona odjela“ svěřím se mu v autě, když vypadá naprosto bezradně. „Kam odjela?“ zděsí se a dokonce tak prudce dupne na brzdu, až políbím palubovku. „Do Německa. Chce tam prý fotit jako modelka. Neměla jsem to nikomu říkat a proto jsem mlčela“ vysvětlím mu jak se věci mají. Táta se začne rozčilovat a nadávat mi do zbabělců a hlupáků. „Nevíš co jsi způsobila, protože ty jsi vlastní sestru prodala do Německa. Měla jsi jí nějak zastavit rozmluvit jí to. Někdy řešíš to co nemáš, ale to co by jsi měla řešit necháš plavat.“ Jeho slova mě doslova urážejí, ale čím více o mě takhle hnusně mluví tím více si uvědomuji, že má pravdu a je čas udělat něco, abych byla zase jednou šťastná. „Máš pravdu jsem hlupák“ ozvu se konečně po dlouhém proslovu. „Prosím zavez mě do vilové čtvrti, musím tam něco vyřídit“ požádám ho stroze. Táta se podiví a začne lamentovat znovu. „Nemyslel jsem, abys řešila vlastní problémy, ale začala se starat o rodinu. To je to jediné co je v životě důležité.“ Neposlechnu ho a proto vystoupím z auta a zamířím k první autobusové zastávce. Musím dnes ještě s Alanem mluvit, protože to on mi naznačoval jakési ultimátum. Proto semnou šel, chtěl vědět jak se rozhodnu a proto mi dal další šanci. Nesmím ji proto promarnit!

Autobus mě vyhodí těsně před jejich domem, takže přímo přiběhnu a stisknu přímo zběsile zvonek. Po dlouhé době se konečně ozve odemykání zámku a proto se těším kdo vyjde. Úsměv mě přejde při pohledu na Karla, který si vyleze jen v trenýrkách. „Co chceš?“ zamračí se a raději přivře dveře, aby nás nikdo neslyšel. „Tebe vidět rozhodně ne. Chci mluvit s Alanem“ zavrčím nenávistně. Karel zavolá do nitra domu a po chvilce se objeví paní Kociánová. „Tedy tobě se u nás asi hodně líbí co? Alan ale není doma“ zklame mě. „Kde je?“ podivím se, protože pejsek už pobíhá za plotem. „No jen co přišel tak se zase sebral a šel za tou tvojí kamarádkou.“ Hlavou mi probleskne jediná myšlenka a to jak se Alan právě líbá s Tamarou. „Můžeš na něho počkat“ nabídne mi. Všimnu si Karla jak vykulí oči a čeká na moji odpověď. Když mám tedy konečně pomoci tak tedy do toho. „No já nemůžu protože musím za maminou, která je v té nemocnici jak jsem říkala.“ Karel si oddychne a proto využiji chvíle, kdy se otáčí zpět a chce zajít do domu. „Pane Karle mohl by jste jet semnou, protože by vás jistě chtěla vidět. Potřebuje teď vaši lásku, když potratila vaše dítě.“ Karel se zastaví a otočí se ke mně. „Co to plácáš prosím tě“ osopí se a začne tahat paní Kociánovou do domu. „Andrejko co se to s tebou stalo. Kde jsi vzala takovou lež“ podiví se paní Kociánová a snaží se mě uklidnit. „Není to lež, tady pan Karel přivedl do jiného stavu moji maminku a pak ji opustil. Nevím jestli kvůli vám a nebo kvůli mojí sestře se kterou měl od čtrnácti let poměr.“ Karel se po mě ožene, takže jen rychle uhnu a těším se na to jak to dopadne. Paní Kociánová zrudne a otočí se k němu. „Vypadni ty zmetku. Jak jsi jen mohl“ spustí vyčítavě. On jí začne objímat a konejšit, proto se rozhodnu raději odejít tohle je už jen na paní Kociánové. Stejně spěchám, musím dohonit tátu a odjet dokud je čas.

Do Trutnova dorazíme něco po osmé hodině, takže mě přiběhne Klárka přivítat už v pyžamu, ale neváhá vytáhnout všechny hračky. „Dej nám teď pokoj“ odbude jí táta a poručí Kateřině, aby mi udělala čaj. Klárka se urazí a proto odejde do pokoje, zatím co táta mě donutí si sednout ke stolu. „Teď mi pověs kdy Karolína odjela?“ zeptá se smutně. „Je to už dva dny co se u mě zastavila a tohle mi oznámila. Rozmlouvala jsem jí to jak se dalo, ale sám víš jaká je a nenechá si do své kariéry kecat.“ Kateřina, která se k nám přidá se postaví na mou stranu. „Musíš ji chápat, chce prostě mít svůj život. Vy jste se starali dost a tak si to chce zkusit sama.“ Táta však naše názory nesdílí a proto se rozhodne nasadit někoho, aby jí vyhledal třeba na konci světa.
Když jsem tu byla poprvé chtěla jsem co nejdříve opustit tenhle pokoje a vrátit se domů. Teď jsem ráda, že tu můžu být a nemusím doma ležet sama. Kdo by taky semnou byl jsem všem akorát na obtíž. Karolína odešla, protože si chce žít vlastní život, tedy alespoň tak mi to říkala, ale vím že odešla aby mě uchránila takže vlastně kvůli mně. Alan mi včera dělal ještě společnost a kvůli mé nevymáchané hubě jsem přišla i o něho a i o Tamaru. Nikdo mi nezbyl a tak se tu sama utápím v depresi, která se mě chytila a vypadá to, že se dlouho nepustí. Do ticha se ozve zaklepání a proto vyskočím a doufám, že to bylo na okno. Mohl by se stát třeba zázrak a Alan by přijel, ale bohužel zaklepání se ozve znovu a já poznám, že někdo klepe na dveře. Proto jdu otevřít a do pokoje mi vběhne Klárka s plnou náručí hraček. „Ahoj, musím tu být tajně. Měla bych už spát víš“ vysvětlí mi svoje počínání. „To jsem slyšela“ odvětím tiše a lehnu si zpět na postel. „Chceš si hrát?“ zeptá se smutně a lehne si ke mně na postel. „Dneska ne, nezlob se ale mám toho až nad hlavu“ omluvím se jí. Klárka se nezlobí a právě naopak si sedne a začne mě konejšivě hladit po vlasech. „Nemusíš se bát, že je na tebe táta naštvaný. To on takhle straší pořád, ale potom se uklidní a mě většinou ještě něco koupí. Možná se taky něčeho takového dočkáš.“ Musím uznat, že ta holka umí člověka potěšit a proto se i přes prázdno které cítím rozhodnu si s ní hrát. Potěším jí tím a jsem ráda, že alespoň někoho.

Klárce se do vlastní postele nechtělo a proto usnula semnou a vstávali jsme společně kolem osmé hodiny. „Dáme si snídani a poté někam vyrazíme jo?“ navrhnu jí. „Myslíš, že to půjde“ zapochybuje. To sice netuším, ale zkusit to můžeme. Připravíme proto společně snídani i pro naše a čekáme až přijdou do kuchyně. Při snídani je stejné ticho jako včera cestou do Trutnova, takže tuším správně že se téma Karolína ještě řešilo. „Dnes bych chtěla malou vzít ven“ ozvu se s prosbou směrem ke Kateřině. „A kam jdete?“ začne se zajímat. „No chtěly bychom navštívit zříceninu a potom se projet na lodičkách“ svěřím se jí se svým plánem, který ji nadchne stejně jako Kláru. „Nikam vás nepustím, už jsem o jednu dceru přišel a nechci ztratit i vás“ osopí se na mě táta. „To přece není možné, nebudeme sedět doma“ začnu lamentovat. Kateřina se do sporu také zapojí. „Měl by jsi Andreje trochu věřit a pustit je“ prosí ho za nás. Táta je ale neoblomný a proto se musíme spokojit s posezením na zahradě a koupáním v bazéně.
Přemýšlím celý den nad tím jak napravit ten most, který se mezi mnou a tátou rozbil. Přece se nebudeme neustále hádat a musíme si přece začít zase věřit. Nevím ani proč, ale napadne mě šílený nápad a proto i přes jasný zákaz vezmu malou Klárku do města, abychom mohly autobusem jet k Veselému domu ze kterého jsem onehdy vyváděla Karolínu. Třeba se rozhodla odjet s tím Němcem co se o ní tak skvěle postaral. Klárka je výletem nadšená a nemusím ji ani slibovat zmrzlinu, aby byla zticha a tátovi nic neřekla. Nejprve trochu tápu a hledám autobus, který minule našel Filip. Nakonec mi nezbude nic jiného než se zeptat paní, která na zastávce stojí také. „Dobrý den, chci se zeptat jestli nevíte jaký autobus mě odveze do Veselého domu?“ Paní si mě prohlédne od hlavy až patě a poté si všimne malé Klárky. „Jede tam 125 ale nejradši bych vám nic neřekla, protože tahat tak malou holku do bordelu není zrovna nejlepší nápad. Vy mladé matky nevíte co si počít co?“ Zůstanu koukat jako blázen, ale nic jí nevyvracím protože bych jí to zřejmě nevysvětlila, takže si najdu v kolik 125 jede a zasednu do zastávky. „To je mazec hele ona si myslela, že jsi moje máma co?“ No to tedy mazec je!
Jakmile dorazíme na místo tak se Klárka zachmuří a zůstane stát na zastávce. „Co se děje“ všimnu si jejího rozpoložení. „Hned jsme zpět pojď“ požádám ji s úsměvem. Ona však zakroutí hlavou a nechce se hnout z místa. „Nejdu tam, protože maminka říká že tady jsou jen ošklivé paní, které svedli mého tatínka.“ Nevím jestli jsem dobře slyšela, ale zdá se mi to jako pitomost. „Tátu?“ podivím se. „Jo přesně tak a proto tady zůstanu“ umíní se. Nechce se mi jí nechávat samotnou jen tak a proto ji odvedu do cukrárny, která je nedaleko a zakoupím sladkosti. Také se domluvím s paní prodavačkou jestli by mi mohla malou pohlídat. Díky bohu souhlasí a proto jdu pátrat na vlastní pěst.