Lost in the middle -37. kapitola

Will vzal svůj slib opravdu doslovně. První tři měsíce jsem strávila v koupelně a on je tam trávil se mnou.
Viv se už víckrát nepokusila mě zabít, díky bohu, možná by se jí to napodruhé povedlo. Sice se z nás nestaly kamarádky, ale uzavřely jsme nepsaný pakt o vzájemném neútočení. Chodily jsme kolem sebe po špičkách a snažily se jedna druhou ignorovat. Nevím, jak dlouho tu hodlá zůstat, když jsem se na to ptala Willa, odpověděl, že upíři berou čas jinak a že by od něho bylo velmi neslušné ji vyhodit. Zatnula jsem tedy zuby a slíbila, že se to s ní pokusím vydržet.
Sol trávil spoustu času ve své laborce a snažil se zjistit o mém dítěti, co možná nejvíce. Procházel internet a hledal jakékoliv stopy toho, co by se mi mohlo narodit. Objednal ultrazvuk a tak jsem si opravdu oddychla, když jsme zjistili, že miminko vypadá naprosto normálně. Našli jsme i velmi ochotného porodníka, pro kterého nebyl žádný problém, samozřejmě za mírný poplatek, dělat prohlídky po setmění. Will se tedy mohl plně zapojit a já cítila, jak začíná být natěšený a netrpělivý.
Sol se mnou na oplátku chodil po obchodech a nakupoval tisíce zbytečností pro mrně. Jelikož už o tom něco málo věděl, nechávala jsem si od něho radit.
Bříško mi rostlo a já už se nemohla dočkat až bude 5. leden, termín mého porodu. V pěti měsících mi na mé požádání celkem ochotně udělali odběr plodové vody. Zalhala jsem, že v rodině otce bylo kdysi jisté dědičné postižení a Will stojící za mým ramenem mírně a zasmušile přikyvoval.
Výsledky došly v pořádku a podle mého porodníka jsem mohla očekávat narození naprosto zdravého miminka. Sol se heknul do počítače nemocnice a najel si na výsledky testů. Pro jistotu zadal ještě do počítače žádost o zjištění paternity z testů DNA.
Výsledky ještě nejsou, ale já doufám, že dítě, které nosím pod srdcem, bude Willovo. Bůh ví, že by si to zasloužil.

Blížily se Vánoce a já se cítila jako velryba uvízlá na souši. Každý pohyb byl pro mě vrcholně namáhavý a složitý. V naší ložnici už se skvěla bílá postýlka s bledě modrými nebesy a nádherným hracím kolotočem s plyšovými medvídky. Hrál dětskou ukolébavku a medvídci měli bílé košilky, kolem hlaviček malé zlaté svatozáře a na zádíčkách andělská křidýlka. Každý z medvídků byl vyveden do jiné barvy. Světe div se, byl to dárek od tety Viviane. Musela jsem uznat, že vypadal nádherně.
Sol jel koupit velký vánoční strom a já mu pomohla vybrat vánoční ozdoby. Podle toho, co mi říkal Will, se vůbec poprvé snažili slavit Vánoce. Jakoby to škvrně v mém bříšku nutilo lidi okolo být otevřenější a citlivější.
„Mel, vstávej, musíme dnes za doktorem Lisbergem.“
Pohladil mě po rameni a já se jen otráveně zavrtěla. Klečel u postele a nakláněl se nade mne.
„No tak, víš, že je to poslední termín před svátky. Cestou domů se pak musíme stavit dokoupit pár maličkostí, co ještě sepsal Sol a taky sedačku do auta a ….“
Vztáhla jsem k němu ruce a přitáhla si ho blíž. Umlčela jsem ho polibkem. Pouhý něžný dotyk jeho rtů mi stačil k tomu, abych se cítila líp.
„Chceš pomoct?“ Usmál se, když se konečně odtáhl a pomalu mě přejel pohledem.
Spávala jsem teď zamotaná v dekách, jeden velký polštář hozený mezi koleny a druhý podložený za zády.
„Prosím.“ Zakňourala jsem a unaveně vydechla. Tohle byl jeden z lepších dnů. Jinak jsem toho mnoho nenaspala. Miminko se vrtělo a v důsledku toho, že nemělo už moc místa, mě kopalo do žeber a do žaludku tak, až jsem byla celá rozbolavělá. To jsem pak trávila dny a noci dole na gauči a dívala se na televizi, nebo hrála s dobrovolníky karty. Viviane se zdála být zdatnou protihráčkou a ani jí nevadilo, když prohrávala. Tajně jsem ji podezírala z toho, že prohrává schválně, aby mi udělala radost. Kupodivu jsem začínala oceňovat ženskou společnost a to nejen pokud jsem potřebovala zajet nakoupit větší oblečení. Will se nebál mě pustit s Viv samotnou a tak jsme si užily dokonce i nějakou tu legraci. Nejvíc se smála, když viděla paniku v mých očích, při nákupu těhotenského spodního prádla. Nevím, kdo vymyslel, že se na něj nehodí krajky, nebo že musí nutně vypadat jako by ho nosila moje prababička, ale opravdu jsem se v něm tak cítila.
Nemohla jsem se už dočkat, až bude miminko venku a vše se zas dostane do normálních kolejí.
Will mě opatrně chytil za ruku a podepřel mě, abych si mohla sednout. Pak mě podepřel za zády a já se postavila.
„Panebože, já jsem snad každým dnem větší a větší.“ Zabědovala jsem.
„Moc ti to sluší, jsi s tím bříškem děsně sexy.“ Zašeptal a o mě se v tu chvíli pokoušely mrákoty.
„Wille, nech toho. Cítím se všelijak, ale rozhodně ne sexy.“ Položila jsem dlaň na levý bok, protože miminko právě začalo kopat.
„Vždyť už si pomalu sama ani neobuju boty. Do háje, jak to mám vydržet ještě čtrnáct dní?“ Znovu jsem vzdychla a opřela se o Willa plnou vahou. Vypadala jsem, jako když čekám dvojčata, veliká a nateklá. Naposledy, když jsem se dívala na své tělo do zrcadla, chtělo se mi plakat. Will mě ale nepřestával ujišťovat, že jsem ta nejhezčí na celém světě a opakoval to pořád dokola, jako nějakou mantru. S Willem jsme se dohodli, že svatbu uděláme, až se miminko narodí, protože hned jak mi přestaly ranní nevolnosti, narostlo mi bříško. Nechtěla jsem ve svatebních šatech vypadat jako hroch, který omylem nabral záclonu.
Krom toho jsem opravdu neměla nejmenší pomyšlení zařizovat svatbu a shánět svatební šaty. Tak nějak jsme předběžné datum stanovili na první červnový víkend příštího roku. Miminku bude skoro půl roku a už bude z nejhoršího venku.
Will se sice mírně ošíval, nechtěl přivést dítě do našeho legálně nesezdaného vztahu, ale když viděl, jak mne vyčerpává i obyčejná starost o domácnost, vzdal to a přislíbil, že počká. Je to miláček.
„Mám ti pomoct s oblékáním, nebo chceš první do koupelny?“ Usmál se na mě a políbil mě na špičku nosu.
„Jdu se dát dohromady.“ Odpověděla jsem a zastavila ho položením dlaně na hrudník hned, jak jsem si uvědomila, že mě následuje.
„To zvládnu sama, Wille. Kdyby něco, tak tě zavolám, slibuji.“ Začínalo mě to štvát, sice jsem byla veliká jako náklaďák, ale prozatím, pokud vím, pořád svéprávná.
Vykulila jsem se pomalu na chodbu a přešla do koupelny. Není nic horšího než plný měchýř, stlačovaný tříkilovým miminkem. Měla jsem dojem, že už nedoběhnu. Hurá, stihla jsem to. Vyčistila jsem si zuby a učesala si vlasy. Do velkého zrcadla na stěně jsem se nedívala, nechtěla jsem si kazit podvečer. Sice jsem už čtrnáct dní nejedla lidské jídlo, protože žaludek jsem měla scvrklý jako sušenou švestku, ale přibírala jsem stejně. Podezřívala jsem Willa, že mi tajně přimíchává něco do krve, minimálně nějakou rozpustnou a vysoce kalorickou bombu.
Kdybych alespoň nebyla tak podrážděná a nevyrovnaná. Cítila jsem se poslední dobou jako na zběsilém kolotoči bouřících se hormonů, potrhlá horská dráha. Někdy jsem cítila, jak mnou projíždějí vlny pocitů, které jsem snad ani neuměla popsat. Kolikrát jsem bezdůvodně plakala, nebo křičela na Willa, aniž si to zasloužil. Pak jsem samozřejmě zase plakala, protože mi to přišlo nepopsatelně líto. Upřímně? Nechápu ženy, které si po zkušenosti s těhotenstvím pořizují další dítě. Já tímhle končím, to říkám na rovinu.
Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a na krk a za uši nanesla kapku parfému, co mi nakoupil Sol, po mém příchodu sem.
Vyšla jsem na chodbu a zamířila do pokoje. Will seděl naprosto odevzdaně na kraji postele, ramena měl svěšená a hlavu skloněnou. Očividně nyní přemýšlel, jestli si se mnou neukousl moc velké sousto. Chápala jsem ho.
Vzhlédl ke mně, když jsem zavřela dveře.
„Promiň, Wille. Vím, že jsem poslední dobou hrozná. Ani nevíš, jak moc si to uvědomuju, a jak moc mě to trápí. Prosím, že to se mnou ještě chvíli vydržíš?“ Snažila jsem se zatvářit roztomile. Hrozný pocit. Jak se mám tvářit roztomile, když se cítím jak obrovská, neforemná a nateklá velryba?
Zabralo to, usmál se a přišel až ke mně. Sice to měl složité, přes bříško mě nemohl obejmout, ale i tak si mě schoulil v náručí.
„Miluji tě, to nevadí, že to tak těžce neseš. Zvládneme to spolu.“ Zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů. Nasál mou vůni a pousmál se.
„Tenhle mám nejradši.“
„Já vím.“ Špitla jsem a uvelebila jsem se mu na hrudi.
„Opravdu už musíme jít. Za hodinu máme sjednanou schůzku a ty se musíš ještě najíst, kvůli hladině cukru. Chceš pomoci s oblékáním?“
Zavrtěla jsem hlavou a on jen přikývl.
„Počkám na tebe dole.“ Vytratil se z pokoje tak rychle, že bych ani neřekla, že tam ještě před zlomkem vteřiny byl.
Svlékla jsem si otravně širokou noční košili a natáhla si jedny z těch naprosto šílených bavlněných těhotenských spodních souprav. Nejhorší domluva byla s ponožkami. Po pěti minutách usilovné dřiny a hekání, až jsem se bála, že Will každou chvilku vrazí do pokoje, jsem je navlékla. Pak následovaly džíny se širokým pružným pasem a pánská mikina velikosti xxl. Tvrdošíjně jsem odmítala nosit růžové kompletky se sluníčky a kytičkami, hlavičkami miminek s vytřeštěnýma očima, jedním zubem a třemi zkroucenými vlásky na hlavě. Ačkoliv mě Viv přesvědčovala, že je to kouzelné, mně se z toho dělalo mírně nevolno.
Tenisky jsem chytla jen do ruky a v ponožkách se neobratně skulila ze schodů. Will na mě čekal u paty schodiště a já měla dotěrný pocit, že mi tam dělá záchranu. Nic neřekl, jen se usmál a doprovodil mě ke stolu.
Viv už u něj seděla a usrkávala ze skleničky svoji dávku teplé krve. Nevím, co se s ní stalo, ale aby tu mohla zůstat s námi, dala se na pití zvířecí krve. Taky už nechodila oblečená jako modelka, ale pobíhala tu v riflích a bílém tílku, bez podprsenky. Sakra, vypadala nádherně a já se cítila naprosto hrozně.
Sol se motal po kuchyni a zahrnoval nás novými vtipy, co si právě přečetl na internetu. Viv se nepřístojně smála a házela po něm oči, že by mi po dobu mé těhotenské hormonální nepřítomnosti něco uteklo?
Will se okamžitě objevil se skleničkou krve pro mne a svým oblíbeným hrnečkem a posadil se naproti.
„Dneska jdeme na poslední kontrolu. Pak už je to v rukou Božích.“ Usmál se Will a chytil mě za ruku.
Stiskla jsem mu prsty, protože jsem se necítila nejlíp. Opravdu bych chtěla mít alespoň půlku jeho entuziasmu.
Neustále jsme se domlouvali, kde a jak bych měla porodit. Já byla stoprocentně přesvědčená, že žádná jiná cesta, vyjma nemocnice, pro mě neexistuje.
Will se zase domníval, že by bylo moudré rodit doma, vzhledem k tomu, že opravdu nevíme, co od toho očekávat. Taky si myslel, že by mohli být v porodnici mírně vyvedení z míry, kdyby mé šestinedělí trvalo dva dny.
Jak jinak, dohodli jsme se na kompromisu a to na ambulantním porodu. Will si myslel, že by to mohlo probíhat nejnormálněji, vzhledem k mé upíří polovičce.
„No páni, to nám to uteklo.“ Ozval se Sol a mrknul na mě.
„Mám výsledky testů DNA. Kdo chce slyšet výsledek?“ Usmál se a mně bylo okamžitě jasné, co to znamená.
„Will se naproti mně napřímil a chvíli vypadal, jako by spolknul pravítko.“
Já jen cukla rameny, unavovalo mě už i dýchání, nemohla jsem projevit dostatečný zájem.
„Tak už to pověz.“ Vykřikla Viviane a netrpělivě se zavrtěla na židli. Bylo to velmi lidské gesto, vzhledem k jejímu věku.
„Takže podle výsledků,“ napínal nás Sol a velmi důležitě vytáhl z kapsy riflí otrhaný papír, který vypadal, že přežil potopu světa. „Otec je Will. Blahopřeji, tatínku!“
Viděla jsem, jak se Will uvolnil a vrhnul po mně nádherný, vemlouvavý úsměv.
Nejsem si jistá, jak by zareagoval, kdyby odpověď byla jiná.