Divoká kočka 52

Čím blíž byla nemocnici, tím méně jí připadal její nápad tak skvělý, jak si původně myslela. Dokonce se jednu chvilku rozhodovala se otočit a odejít. Ve své podstatě by to bylo nejlepší, protože by nespáchala žádnou blbost. Neměla si to ani kde natrénovat. Když něco zvoře, Michal jí to dá patřičně sežrat a to by snad ani nepřežila.
Jenomže zvědavost byla silnější než strach z toho, co by se mohlo stát.
„Risk je zisk.“ Zabrblala si pod fousy poněkud stísněným hláskem, upravila si sukni a vstoupila do areálu nemocnice.
Netušila proč, ale všechno se ji snažilo odradit, aby nešla dál. Ten divný pocit v žaludku, že je něco špatně. Zhluboka se nadechla a vyrazila směr interní oddělení.
Nejistým krokem vešla na interní oddělení. Rozhlédla se a protože se jí nikdo nevěnoval a nepůsobila příliš pozornosti, rozhodla se pokračovat dál až na JIPku. Dobře věděla kudy jít. Svého času tam Jaroslav také ležel. Jen chvíli, když byl po operaci v kritickém stavu.
Udělalo se jí poněkud mdlo. Na některé vzpomínky by se člověk neměl pamatovat.
„Je vám dobře?“ zeptal se někdo kousek od ní a škubla sebou tím směrem. Stála tam sestra lehce při těle. Takový ten typ, kterému už od pohledu věříte.
„Ach ano, naprosto.“ Snažila se vykouzlit umělý úsměv na tváři, což se jí vpodstatě povedlo.
„Můžu vám nějak pomoct? Hledáte někoho?“
„To byste byla hodná. Hledám Tomáše Vítka. Měl by ležet na jednom z lůžek JIPu.“ Přes obličej jí přelétl stín. Je vůbec dobře se s tou sestrou vybavovat? Vždyť by si ji pak mohla pamatovat a všechno by šlo do háje.
„Pokud je na JIPce, tak k němu nebudete moci. Krom lékařského personálu teďka návštěvy nejsou povoleny.“
„A jaký je jeho zdravotní stav?“ zeptala se jak jen nejnevinněji dokázala. To už věděla, že se do jeho pokoje nedostane, ale potřebovala zjistit, jestli je mu ještě pomoc a nebo už ne.
„To vám nemohu sdělit, pokud nejste rodina.“ Řekla sestra a pátravě se na Renatu Stránskou podívala.
„Jsem jeho neteř.“ Pronesla Renata pevně a zahleděla se sestře do očí, aby umocnila ten dojem pravdy, který se snažila navodit.
Tak tohle jí sestra nevěřila ani za mák. A protože hloupá rozhodně nebyla, tak ji napadl ten nejlepší způsob, jak domnělou neteř nasmrt nemocného pacienta rychlostí blesku vystrnadit z interny. No kdyby jenom z oddělení. Hned z celé nemocnice.
„Tak to se dozajista znáte s naší paní doktorkou Vítkovou. Měla by to být vaše sestřenice, že?“ nevinně se usmála.
Renata zbledla a naprázdno polkla. V konečném důsledku jí došlo, že udělala obrovskou blbost, když se sem vydala.
„Ano, samozřejmě.“ Řekla nevýrazně a jistotu její hlas dosti důrazně postrádal.
„Máte neuvěřitelné štěstí. Zrovna dneska slouží a za pár minutek má končit. Stihla jste ji jen tak tak. Dojdu pro ni.“
Na reakci nečekala a rozeběhla se do lékařského pokoje. Vyděšenou Renatu nechala stát uprostřed chodby. Ta tam stála jako přimražená. Nejspíš jí v prvním okamžiku vůbec nedošlo, že jde do tuhého.
V tom druhém už ovšem ano. Otočila se na podpatku a triskem vyběhla z oddělení. Neohlížela se nalevo ani napravo. Toužila po jediném. Být už pryč.
Sestra v tom samém okamžiku vlétla do lékařského pokoje, kde už si Štěpána oblékala kabát.
„Paní doktorko. Rychle mi odpovězte. Máte tmavovlasou sestřenici?“
„V žádném případě. Moji rodiče byli oba jedináčci. Proč se ptáte?“
„Tak to zavolejte policajty, protože se tu jedna taková byla ptát na stav vašeho otce.“
Štěpáně zrovna zazvonil mobil.
„Vítková.“
„Dobrý den, slečno Vítková. Čekám před branou jak jsem slíbil.“ Ozval se příjemný hluboký hlas v telefonu, ve kterém Štěpána poznala policistu z předešlého dne. Málem by byla zapomněla, že pro ni má přijet před nemocnici.
„Jako na zavolanou.“ Usmála se do telefonu a vysvětlila strážníkovi, co má dělat.
Když přišla k autu, na kterém blikal modrý majáček a policista se opíral o kapotu, zahlédla na zadním sedadle ženu s kudrnatými hnědými vlasy.