Příběh jako ze sna 2

II. Osud nebo náhoda?

,,Uaaa“ Leknu se a úst se mi vydere menší výkřik, při kterém stačím uskočit a žduchnout do osoby stojící vedle mě.
,, Sorry“, ozve se hlas nade mnou, „ nechtěl jsem tě vylekat.“
Zvednu hlavu a zahledím se do čokoládově hnědých očí. Hlavou mi proběhne vzpomínka. Ten obličej, už jsem někde viděla, odněkud ho znám a ty oči…

,, Jsi v pořádku?“ ozve se znova ten hlas.
,, Jo to jo, jen jsem se tě pěkně lekla,“ při vzpomínce se ještě otřesu.
,, To znamená, že nemáš čisté svědomí“ logicky usuzuje a rozesměje se.
,, Mám, jen jsem to nečekala“ zašklebím se: ,, a omlouvám se, že jsem do tebe vrazila.“
,, To je v poho, měl bych se omluvit já. Promiň“ řekne a vsekne malou poklonu.
Tohle gesto mě rozesměje, že jdu smíchy až do kolen. Nejprve nechápe, proč se směji, ale smích je nakažlivý a začne se smát taky. Za malou chvíli na sebe upoutáme pozornost v tiché knihovně. Sklouznou na nás nepříčetné pohledy lidí a od některý se ozve tiché ,,pššt“. To nás rozesměje ještě více a já si musím pomalu skousnout rukáv u mikiny, abych utišila svůj smích. Jde vidět, že i milý neznámý musí také smích dusit. Po chvíli se oba uklidníme, že můžeme mluvit.

,, Sranda musí být,“ usměje se.
,, Tak, tak,“ pokývám hlavou.
,, Chceš si koupit knížku a nebo se jen tak koukáš a vybíráš?“ zeptá se sametovým hlasem.
,, Už mám vybráno, jen si ji koupit,“ odpovím a sáhnu pro ní do regálu.
,, Nee, tu nee,“ ozve se tichý výkřik a já jsem znova chycena za ruku.
,, Copak se děje?“ zeptám se a snažím se vymanit ruku z jeho sevření.
,, Tu cu taky,“ zakňudlá jak malé dítko. Musím se znovu pousmát. Aha, škoda, řeknu si pro sebe.
,,Tož to jo. Tak si jí vem a kup. Já si ji koupím, až ji zase tady budou mít,“ pronesu smutně, aniž bych chtěla. Chtěla jsem ji pod Vánoční stromeček, ale jelikož nebyla k dostání, čekala jsem a teď když ji mají. Ach jo.
,, Počkej. Tak já se zeptám, jestli nebude nějaká ve skladě,“ vydá se směrem k pokladně.
Za minutku je zpět a kouká smutně. Takže nic, řeknu si pro sebe zklamaně.
,, Nemaj, prý je dostanou až za dva měsíce. Toto je poslední kousek, který mají. Grr, ani ve skladě je nepěstují, ale dá se objednat u nich na netu, asi.“
„ Asi?“ pozdvihnu jedno obočí.
,, Já když se doma díval, tak mi připadalo, že se to dá.“
,, Aha,“ takže si budu muset počkat. Však co, další dva měsíce mě nezabijí. Co tě nezabije to tě posílí jak říkává babička.
,, Copak? Jsi nějaká smutná.“
,, Nic“
„ Jak nic. Vždyť vidím, že ti klesla nálada na bod mrazu.“
Co ty můžeš vědět, vždyť mě neznáš.
,, Hmm, všechno je v pohodě. Nic se nestalo né?“ pokusím se o úsměv, který asi teď vypadá jako úšklebek.
,, Nevěřím ti, klidně mi to řekni“
,, Fajn“ zavrčím.
On se ještě více nakloní, aby mě slyšel. Fakt pakoň.
,, Kde začít. Hmm“
,, Od začátku, třeba,“ pokrčí rameny.
Začala jsme mu vyprávět, že jsem ji chtěl na Vánoce….

,, Když jsem jí objevila, že si jí koupím, tak přijdeš ty. Nechci ti to nějak zazlívat, jsem ráda, že jsem tu někoho potkala ale…,“ v půli věty mě zastaví.
,, ale něco mě štve. Viď? Řeknu to rovnou,“ rozesměje se.
Chvíli na něj nechápavě koukám, což ho přijme ke většímu smíchu.

„Víš co, mám nápad,“ začne najednou.
,, Taky znám v ...“
„ Toto ne, poslouchej mě.“
„ Ano?“ nakloním hlavu tak, abych mu viděla do očí.
„ Co kdyby sis tu knížku koupila ty? Já si koupím druhý díl a bude to,“ prohlásí.
„ A to má nějakou logiku? Logika ala hadra,“ nechápu ho.
„ Kam spěcháš děvče.."
,, Na vlak,“ skočím mu do řeči a začnu se smát. Koukám na jeho nepochopitelný výraz zjišťující zda to myslím vážně. Mile se na něj usměji a vyzvu ho, aby pokračoval dále.

,, Ty si koupíš první díl, já druhý a můžeme číst společně.“
Koukám na něho a snažím se pochopit, co tím myslí.
,, No jo, ale stejně stále potřebuješ ten první díl..“
„Já vím, ale ten budeš mít ty. Tak v čem je problém?“
Oddychnu si: ,, Problém je v tom, že tě stále nechápu,“ pokrčím rameny a udělám na něj psí pohled. Třeba mi to vysvětlí ještě jednou, ale to se mýlím.
,, Přemýšlej a pochopíš, zase tak složitý to není.“
Mam velkou chuť vypláznout jazyk na toto osobu, přesto mi to v hlavě šrotuje.
,, Myslíš to tak. Já si koupím první a ty druhý díl?“
Pokývá hlavou a zašklebí se a s úsměvem pokračuje a dokončuje moje myšlení nebo jeho?
,, Pak někam zajdeme, kde je klid a společně si přečteme první a pak druhý díl. Kápiš to?“

„ Aha,“ zazní má odpověď.
„ To mi na to víc neřekneš, než pouhé aha?“ V jeho očích je velký otazník, kolem kterého poletují šibalské hvězdičky.
„ Aha, fajn“
Otazník se trošku zvětšuje, a čeká na moji odpověď. Jak ho tak sleduji, vyprsknu smíchy. Vypadá velice komicky až dětinsky. Mrknu na něj, vytáhnu knížku z regálu a zamířím k pokladně.