Pohádka na dobrou noc

Pohádka na dobrou noc. Nebyla by to správná pohádka, kdyby se alespoň z části neodehrávala na hradě či zámku. Jeden takový příběh znám, ale pochybuju, že ti ho budu kdy vykládat. Neslyšela ho ani tvá matka, ani babička. A ty jsi ještě dítě, a než vyrosteš, já už budu tak stará, že třeba taky zapomenu A pokud ne, kdo ví, třeba alespoň tebe jednou vezmu do toho zámku, kde se tahle pohádka odehrála. Ať znáš alespoň tu legendu, ten příběh, který se dodnes povídá po vsi. Kdo ví, třeba sama najdu ještě jednou sílu se tam podívat. A třeba taky ne.

It´s easier to run, replacing this pain with something numb
It´s so much easier to go, than face all this pain here all alone

Zavře oči a poslouchá mé povídání. O čem to je dnes? O Sněhurce? Všechny ty pohádky už jsem povídala tolikrát, její babičce, mámě, i tetě a strýci. A nikdy jsem neměla takový problém se soustředit. Jenže ona, její oči, její tvář... nechápu, kde se po takové době, po dvou generacích mohla znovu vzít ta podoba. Myslela jsem, že už jsem skoro zapomněla, ale po jejím boku to nejde. Kde se ty geny takovou dobu schovaly? A jak to, že i dnes, po víc jak padesáti letech, jsou ty vzpomínky tak živé? Je tohle snad skleróza, zapomínám současnost, a žiju minulostí?
„A žili spolu šťastně až do smrti,“ zakončím trochu hořce. Ne, není to pohádka, ač se odehrává na zámku. Kde je ten šťastný konec? Kde je to spolu? A co to tedy bylo? Protože až na ten konec mi to dodnes jako pohádka přijde. Pohádka, která je v současném světě naprosto neuvěřitelná.
Její dech je klidný, už dávno spí. Spokojeně zaspala, aniž by si vyslechla, jak to nakonec s princem a Sněhurkou dopadlo. Jistě věřila, že dobře. Pro ni má zatím každý příběh dobrý konec. Kéž jí to přesvědčení vydrží dýl než mě.
Opřu se v křesle a také zavřu oči. Nechce se mi ještě spát. Poslední dobou toho nenaspím moc. Jen mám chuť se na chvíli vrátit do té své pohádky, vrátit se do té dnes už tak těžko uvěřitelné minulosti. A na chvíli se v ní třeba ztratit.

Something has been taken, from deep inside of me
A secret I kept locked away no one can ever see
Wounds so deep they never shoy they never go away
Like moving pictures in my head, for years and years they´ve played

Bylo mi necelých osmnáct. Ani nevím, co to bylo za den, ale určitě ne neděle, protože jsem šla do školy. Většina dívek v mém věku už do školy dávno nechodily, ale já se měla stát učitelkou. Už delší dobu jsem v naší vesnici příliš nepobývala, ale zrovna dnes jsem měla nastoupit zkušenou na škole, kde jsem dřív sama studovala. Chyběla mi už jen ta zkušená a tři měsíce studia, a mohla jsem začít učit. Šla jsem po ulici a přede mnou běžela kupa dětí. Bylo pozdní jaro a venku bylo opravdu nádherně. Většina vesnice byla na polích, takže kromě nás byla ulice prázdná.
Proto mě překvapilo, když se děti najednou zastavily a zklidnily. Všechny spořádaně uhly z cesty a snad všechny se najednou dívaly pilně do země. Zastavila jsem také, ale přímo uprostřed cesty, kudy jsem do té doby šla, a podívala se před sebe. Blížil se k nám jezdec na koni. Vznešeně oblečený muž. Neviděla jsem mu pořádně do tváře, ale nezdál se mi o mnoho starší, než jsem byla já sama. Chvíli jsem ho zvědavě sledovala, než mě vůbec napadlo, že bych asi měla uhnout z cesty. Než mi došlo, o koho se zřejmě jedná. Jen malou chvíli před tím, než jsem se vzpamatovala a zachovala se v podstatě jako děti, jsem z jeho obličeje zahlédla alespoň oči. Ledově modré oči, tak světlé, že jsem to zatím u nikoho jiného neviděla.
Teprve, když kolem nás prošel a klapot koňských kopyt se začal opět vzdalovat, se daly děti znovu do pohybu. Ale zatím opatrného, spořádaného, jako by to snad ani nebyly děti. Neběžely přede mnou, ale držely se v mém okolí. A slyšela jsem jejich tiché hlasy, zděšeně šeptaly. A z obsahu toho, co říkaly, jsem se ujistila, že jsem jezdce odhadla správně. Patřil k novým pánům na našem zámku. Bydleli tady sotva rok a ve vsi se ukázali jen výjimečně, což byl důvod, proč jsem ho neznala. Ale už za těch několik dní, co jsem byla zpátky doma, jsem toho stihla zaslechnout dost. A podobné věci jsem slyšela i teď od dětí.
A i když jsem teď už věděla, že bych to neměla dělat, ohlédla jsem se za ním. Zdál se dost vysoký a měl široká ramena. Pomalým krokem se blížil k zatáčce, kde by mi už zmizel z dohledu, když se najednou otočil i on. Na rozdíl od prvního pohledu mu tentokrát svítilo slunce do obličeje. Neusmíval se, naopak jsem v momentě, kdy jsem zahlédla jeho výraz, okamžitě své zvědavosti zalitovala. Překotně jsem se zadívala zpátky dopředu a navíc začala děti popohánět. V tu chvíli na mě dolehl strach, který ohledně nových obyvatel zámku svíral celou vesnici. Chtěla jsem být už co nejdál, nejlépe v bezpečí školy. A opět už hlasitější dětské hlasy s jistým vzrušením spiklenecky vyprávějící co všechno se po vsi říká a co slyšely od rodičů, mi na klidu rozhodně nepřidaly. Ač jsem valnou většinu už dávno znala. Nicméně celý ten den jsem se nedokázala zbavit černých myšlenek. V hlavě mi stále dokola naskakovaly úryvky oněch vesnických povídaček, všeho, co se špitalo, když si lidi byli jistí, že nikdo z nich není v doslechu. A nenašla se ani jedna historka, která by mi dokázala přidat na klidu. Čehož bylo ostatně důkazem i chování dětí. Nikdy jsem nezažila, že by měly takový strach a autoritu z kohokoliv jiného.
Vrátila jsem se sem po celých dvou letech, které jsem strávila ve městě. Myslela jsem, že už se jen tak ničeho bát nebudu, a že už nejsem ta vyplašená a nejistá vesnická holka, když život ve městě teď vypadal naprosto jinak, ale zřejmě jsem se spletla. Stačilo pár dní, a velká část té odvahy, těch zkušeností i sebevědomí, co jsem tam nabrala, vzala za své. A já najednou zase hned věřila každé povídačce, co se jen mihla okolo.
„Krátce poté, co jsi odjela, přišla na zámek nějaká záhadná epidemie. Během týdne byli všichni mrtví. Všichni, včetně sloužících, ale nikomu ve vesnici kupodivu nic nebylo. Samozřejmě, že to vyvolalo spoustu dohadů, ale nikdo nic nevěděl a každý se tam bál. Jenže ani ne měsíc poté se tam nastěhovali oni,“ vykládala mi už první večer u večeře máma, oči navrch hlavy.
„A ani trochu se nebáli, suverénně se tam nastěhovali se vší slávou. Ale na rozdíl od minulých pánů se ve vesnici skoro vůbec neukazují. Nechodí ani na mše do našeho kostela, používají starou zámeckou kapli. Vůbec sem za námi nepřišli, tak jako to dělávali ti před nimi, nezajímají se o náš život,“ navázal otec.
„Teda dokud se jim ovšem něco nebo někdo neznelíbí,“ doplnila opět máma. „Vykládá se, že jsou až děsivě bohatí, mají známosti i u císaře, a ten kdo se za nějakou prací na zámek dostal, říkal, že se chovají hrozivě povýšeně.“
„A v podstatě je téměř jisté, že měli něco společného s tou tajemnou epidemií.“
Podobně to pokračovalo nejen ten večer, a tohle byly jedny z nejracionálnějších argumentů proti nim. Protože všem povídačkám o tajemných silách, prokletí a podobných věcech věřit prostě odmítám. Nicméně podle všech těch řečí vznikl i mě v hlavě docela děsivý obrázek toho, kdo vlastně na hradě žije. A proto mi asi taky tak dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že ten poměrně obyčejně vypadající jezdec je ta takřka hororová postava z mých představ. Kdo ví, co jsem vlastně čekala.