Kolik vody ještě proteče...

ADÉLA

Téměř bez problému dorazíme na místo, před dům, kde jsem byla jen jednou a pak si velmi dlouho přála mít důvod jet sem znovu. Splnilo se mi to, leč za úplně jiných okolností.
Vystoupím z auta a čekám na Markétu. Utírá slzy a snaží se hodit do klidu. Já se rozhlížím kolem a uleví se mi, když nikde nevidím Davidovo auto. Snad je ještě v práci.
- David je ještě v práci..ujistí mě v mé úvaze Markéta, která si z mého chování jistě dala dohromady nad čím tak intenzivně přemýšlím.
- tím líp..odpovím a na její prosbu ji následuji k domu. Zvoníme, otevírá nám Ondřej. Táhne z něj chlast, tváří se překvapeně a chvíli na to naštvaně. Markéta je zase ubrečená, hysterická a nervní, což nejsou příliš dobré předpoklady pro rozmluvu. Můj odhad se potvrdí vzápětí, jen co nás Ondřej pozve dál, začnou na sebe s Markétou ječet. Znám je jako flegmatiky, jsem v šoku. Křik přiláká i blonďatou holčičku s culíky, zhruba desetiletou, ve které podle fotek poznám Kláru.
- Ondro? dovolává se vyděšeně bratra. Ten se otočí a zařve: sakra, Kláro, táhni si hrát a neotravuj!
Klára se rozbrečí, už předtím měla na krajíčku.
- Ondřeji! Seš normální? vložím se do toho vztekle. Ondra se zarazí, zírá na mě, dokonce i Markéta na chvíli ztichne.
Vyrazím ke Kláře, ač se vůbec neznáme, přikleknu k ní a zeptám se: Ahoj Klárko. Já jsem Adéla, kamarádím se s Ondrou a Davidem, víš? Prodávají tady někde něco dobrýho? Třeba zmrzlinu nebo čokoládu? Že bychom si někam došly, ať si brácha může v klidu promluvit s Markétkou, co?
Přikývne, rukávem mikiny utírá slzičky. Beru ji za ruku, a mířím ke dveřím. Než si obuje boty, otočím se k Ondrovi a Markétě: do hodiny jsme zpátky, tak si to nějak mezi sebou vyřešte. Pokud možno s klidem.
Neříkají nic, jen zírají. Chvíli na mě a na Kláru, chvíli na sebe. Klára mou ruku nepustila ani při obouvání bot, takže takhle spojené vycházíme do krásného letního dne. Dáváme se spolu do řeči, Klára se uklidňuje, po chvíli se rozmlouvá a nakonec je veselá a směje se. V hospodě, která je nedaleko domu, si dáme limču a brambůrky a jak konstatuje Klára: prostě se v pohodě opalujem. Je nádherně, slunce příjemně hřeje a na zahrádce hospůdky je skvěle.
Hodina nám uteče jako voda, na cestu si kupujeme zmrzku a opět ruku v ruce míříme zpět.

DAVID
Mířím k domovu. Mám celkem naspěch, je pár věcí, které bych rád stihnul, především ale mám šílený hlad a také nechci bráchu nechávat dlouho samotného. Dorazil před dvěma dny, úplně rozhozený ze své obrovské hádky s Markétou. Nechtěl o tom moc mluvit, spíš než se mnou se bavil s lahví vodky, ale věděl jsem, že nechce být sám.
Projíždím tím naším zapadákovem, jsem téměř u domu, když v tom spatřím Kláru jak běží naproti mně.
Zastavuji, vypínám motor, stahuji okýnko a už ji sekýruji: Kláro, ty nevíš po jaké straně máš chodit? A co tu vůbec děláš, jasně jsme se domluvili, že dokud nebude někdo doma, nebudeš sama chodit ven, ne?
Je vysmátá, v ruce drží polorozteklý nanuk, a vesele mi oznamuje: ale já jsem tady s Adélkou! A ta je už velká, tak s ní můžu!
Při vyslovení tohoto jména ve mně zatrne, a když se jmenovaná objeví, málem se mi zastaví srdce. Vystupuji z auta.
- ahoj Davide..zdraví mě a je na ní vidět, že neví jak se tvářit.
- ahoj..hlesnu vytočeně a nejspíš se i ptám co tu dělá, protože mi začne vysvětlovat, že přivezla Markétu, a protože se s Davidem dohadovali tak šíleným způsobem, že se to nedalo vydržet, vzala Kláru na zmrzku.
Dívám se na ní a mám pocit, jako bych ji viděl naposledy minulý týden, a ne na jaře. Je snad ještě hezčí, krásně opálená a ve žlutém tílku je to tím víc znát. Z hnědé sukně jí vykukují krásné opálené nohy. Vlasy má zase o něco delší, zesvětlené melírem. Neskutečně jí to sluší. A když si při rozhovoru posune sluneční brýle z očí do vlasů, cítím se být ztracen. Síla jejího pohledu mě vždy dostávala.
- máš se? zajímá se a jednou rukou se zlehka opře o plot. Náramek ode mě má stále na ruce!
- jde to, co u tebe? chytám se.
- také to jde..užívám léta. Asi se půjdu podívat co oni dva.
Neodpovídám a sleduji ji jak mizí v naší zahradě.
- Davide, proč nemáš rád Adélku? Kdyby sem jezdila jako Markéta, to by bylo dobrý! vyruší mě Klára svou úvahou. Zvednu ji do náručí a zasměju se.
- já mám Adélku moc rád, ty trubko jedna. Ale ona sem nemůže jezdit, protože má svůj život a já taky, víš?
Klára posmutní a neříká nic. Přemýšlí o mých slovech. Stále ji držím v náručí a pomalu s ní kráčím k domu.

ADÉLA
Jsem rozklepaná z Davida, proto jsem vděčná za náhle vnuknutí jít zkontrolovat situaci domů. Cítím se strašně. Tolik mu to sluší. Vlasy má mnohem kratší, oči pořád stejně krásné a pusu takovou, že bych ho nejradši políbila. Uf, dost, dost.
Zouvám boty a zavolám Markétino jméno. Nic. Zkouším Ondřeje, také nic. Přidám na hlasitosti a pak se kdesi z útrob domu ozve: tadyyyyyyyyyy! Jdu za zvukem a ocitnu se v útulné kuchyni. Sedí tam, jak dvě hrdličky, popíjí kafe a výborně se baví. Je vidět, že je to mezi nimi zase dobré.
- tak co, už jste se vyřvali? rýpnu si, ale směju se. Jsem moc ráda, že se usmířili.
Během chvíle se v kuchyni objevuje David, s Klárou v náručí a se smíchem se ptá: takže asi dobrý, co?
Ondřej přikyvuje, Markéta se směje. Klára také a já se nejspíš šklebím, do smíchu mi příliš není, zvlášť když vidím, jak mě Markéta upřeně pozoruje.
Nakonec to ale rozsekne Ondřej, který se s neomaleností sobě vlastní zeptá: jak dlouho jste se vy dva vůbec neviděli?
Cítím jak David zhluboka vzdychá a v hlavě rychle vymýšlím odpověď.
- naposledy někdy v dubnu…předběhne mě David a mě napadá: přesně 21. dubna jsme spolu mluvili naposledy.
Ondřeje jeho odpověď potěší, a já vzápětí pochopím proč.
- no, tak to si jistě máte co povídat..Markéta by tu totiž chtěla přespat, to znamená, že by Adéla mohla taky..večer zajdeme někam na pivo, popijeme, pokecáme..co na to říkáš, Davčo?
Sedím zády k Davidovi, a přes jásot Kláry, kterou nápad vyloženě nadchnul, vnímám Davida, který říká: já proti tomu nic nemám, záleží na Adéle..
A Adéla samozřejmě souhlasí, protože neví co by měla dělat jiného a taky ví, že všechny důvody, které by uvedla pro odjezd by byly průhledné a směšné.




DAVID
Neustále myslím na Adélu. Ta teď v kuchyni připravuje s Klárou a Markétou něco ke grilování, které si vymyslel Ondřej. Ten je po usmíření s Markétou jako vyměněný, srší vtipem a nadšením. Závidím mu.
- co Adéla? zajímá se Ondřej a připravuje gril.
- co by? opáčím a tvářím se nechápavě.
- nic necítíš? Taková krasavice…
- ale něčí krasavice…opravím ho dutě.
Ondřej přestane nastavovat gril a vzhlédne.
- cože?
Přestanu brousit nože, podívám se na něj a vysvětlím: pokud vím, je to Pavlova holka.
Ondra se rozesměje.
- ale ale..tohle sis měl říkat na té chatě, ne teď…ušklíbne se Ondra trochu vztekle. Pavel je jeho kámoš a oba mi to, co se stalo mezi mnou a Adélou, měli dost za zlý. Což je pochopitelné, jako i to, že se mnou Pavel už do smrti nepromluví.
Neříkám nic, ještě teď si to nemůžu odpoustit. Když jsem Adélu tenkrát uviděl, byl jsem ztracen. Cítil jsem šílené spojení, a kdykoliv jsem jen stál vedle ní, cítil jsem se skvěle. Byla výborná a o mně si myslela nejspíš totéž. Vyspali jsme se spolu a byl z toho průser jak hrom, protože to prasklo. Párkrát jsme se viděli, hodně komunikovali, a já to nakonec ukončil. Neviděl jsem v tom smysl. Sice jsem ji šíleně chtěl, ale bál jsem se bolesti, kterou by mi mohla způsobit. Dostala se mi během těch pár chvil šíleným způsobem pod kůži.
- mimochodem, ona se pak s Pavlem rozešla. Řekla mu, že mu nechce dál ubližovat a že to přesně by dělala kdyby byla s ním, protože tě nemůže dostat z hlavy. Pavel z toho byl úplně hotovej, myslel jsem, že mu rupne v bedně. Pak jsem se ale dozvěděl, že chvíli předtím než se to stalo mezi váma dvěma ji taky podvedl. Tim nechci tvrdit, že by mu to Adéla s tebou udělala na truc, tím chci jen říct, že Pavel není svatej a že díky tomu, že se k ní takhle zachoval jako první, jsem dneska schopnej se s Adélou bavit. Jinak bych s ní asi nemluvil…
Nože mi vypadly z rukou.
- cože? hlesnul jsem a hlava to nebyla schopná pobrat.
Ondřej neodpovídal.
- proč jsi mi to neřekl dřív? vypadlo ze mě.
Ondra se rozesmál.
- co jsem ti měl říct? To jste si snad měli říct vy dva, ne? Nebo já nevim jak jste to spolu měli..a vzpomeň si, Davčo, že když jsem s tebou o ní chtěl mluvit, vyváděl jsi a říkal, že o ní nechceš slyšet ani slovo.
Vzpomínal jsem si moc dobře. S Adélou jsem to ukončil, měl jsem za to, že je stále s Pavlem, a proto jsem v tom neviděl tu budoucnost, možná jsem doufal, že mě bude přemlouvat, ale vzala to s tak stoickým klidem, že jsem měl za to, že jí je to naprosto jedno jestli budeme spolu nebo ne. Neřekla skoro nic, jen že je ráda, že ví, jakým směrem se to bude ubírat. A že mě ráda poznala. A já se snažil zapomenout a žil s tím, že se vrátila k Pavlovi.


Seděli jsme vedle sebe a zírali do ohně. Ostatní šli spát. Oba jsme přemýšleli co říct.
- já na tebe nechtěla tlačit..nemohla jsem prostě přijít a říct – rozešla jsem se s Pavlem, co s tím budeš dělat? To mi přišlo jako strašný nátlak, jako kdybych tě nahnala do rohu a tlačila tě do něčeho…určitě bych ti to pak nějak řekla, ale tys pak přišel s tím, že to nemá smysl..a pro mě už nemělo smysl ti říkat, že s Pavlem nejsem..brala jsem to tak, že mě nechceš.
Zabořil jsem hlavu do dlaní a nejraději bych se neviděl. Týdny zbytečný depresí, myšlenek, slz, úvah, tužeb. Jen proto, že jsem nebyl schopný říct co chci, schopný tu situaci rozumně řešit.
- a co teď? zeptal jsem se nakonec, ochotný jednat narovinu.
- jak - co teď? nechápala Adéla.
- no, co budeme dělat..zítra odjedeš a už se neuvidíme? Nebo já nevím co cítíš..
Zhluboka se nadechla, vydechla a pak řekla: cítím pořád to samé. Nezapomněla jsem na tebe.
Tělem se mi prohnala lavina štěstí, srdce se rozbušilo, hlava zamotala. Jen jako zdálky jsem slyšel Adély hlas: a ty?
- taky jsem nezapomněl, Adélo. Ještě nebyl den, kdy bych na tebe nemyslel.
Dodal jsem si odvahy a pohladil ji po tváři.
Natočila se ke mně a podívala se mi do očí. Ten její pohled před polibkem jsem zbožňoval. Chvíli jsem si ho ještě užíval, a pak už jen líbal.