18. Další šance

18. Další šance

Probudil mě až chlad a proto jsem otevřela oči a zaslechla hlas paní Holé. Už ale nebyla v kuchyňce, ale slyšela jsem jí tady na zahradě. Co tady proboha dělá, vždyť jí také ublíží. Po chvilce se objevila a radostně vykřikla ně někoho dalšího. Jen jsem se usmála a byla ráda, že mě někdo našel. Ten druhý, který přiběhl byl táta a jakmile mě viděl tak mě bez váhání vzal do náruče a odnášel někam pryč. „Je mi zima“ klepala jsem se jako osika. „TO bude dobré jsi statečná a vydržíš to“ sliboval mi, zatím co paní Holá mě přikrývala svým svetrem. „Karolína?“ zeptala jsem se než mi vypověděli opět síly. „JE v pořádku díky tobě“ usmál se táta položil na zdravotní lehátko. Byla jsem v rukách doktorů a cítila úlevu jako nikdy.
Zlomený kotník a psychický zážitek na zbytek života tak tohle mi zbylo z dobrodružství. Vlastně tu byla ještě jedna věc a to Karolína, která seděla u mé postele a usmívala se. „Jsi vážně blázen víš to“ smála se a současně vyprávěla co se tam ten večer ještě dělo. „Nejprve mě odtáhli do zahrady a ty gorily hledali kde by jsi mohla být. Potom přivedly nějakého kluka, kterému tekla z nosu krev a ten odmítal něco říkat.“ Vzpomenu si na Alana jak se staral aby mi pomohl. „To byl Alan můj přítel“ odvětila jsem. Karolína se usmála a dodala. „Tedy ty máš opravdu skvělý styl. Ten kluk byl i přes tu rajskou kus.“ Chtěla jsem se smát sní, ale nedovolovala mi to právě vzpomínka na něho. „Stejně už spolu nebudeme chodit, protože to co tam viděl mi nedokáže odpustit“ zazoufala jsem a do očí se mi drali slzy. Karolína mě začala uklidňovat a slibovala, že si s ním promluví a dotáhne ho sem i kdyby to mělo být za ty jeho krásné vlasy. To už se ale musím smát opravdu.
Odpoledne se u mě zastaví táta s Kateřinou a Klárkou. Přinesou mi velkou kytku a také bonboniéru, abych se prý co nejdříve uzdravila a tu čokoládu mám na uklidnění nervů. „Díky moc, ale moje nervy budou ještě dlouho pracovat. Včerejší noc byla dost namáhavá.“ Kateřina do táta šťouchne a poté se s výmluvou na žízeň odvalí i s Klárkou pryč z pokoje. Táta se posadí vedle postele a začne. „Víš já netušil, že to co jsem řekl ti může tak ublížit a nikdy bych si nepomyslel jakému zlu se kvůli tomu vystavíš. Vždyť tě mohly zabít a nebo zneužít.“ Jsem ráda, že o mě má strach, ale na druhou stranu jsem chtěla jen pomoci. „Víš nechtěla jsem být v tvých očích ta nejhorší a proto jsem začala pátrat po Karolíně. Kápla jsem na dobrou notu a pak už se to semnou vezlo. Musela jsem jí pomoci jinak by jí zase odvezly a ubližovali.“ Táta mě obejme a začne upozorňovat, že i přes moje dobré úmysly se nemám do ničeho takového už nikdy pouštět. Souhlasím, ale také mu dám ultimátum. „Já do toho domu už nikdy nepůjdu, ale ty taky ne slib to?“ Táta se jen zamračí a nechápe. „Já tam, ale nikdy nebyl. Nevím kde jsi tuhle pitomost vzala.“ Vysvětlím mu proto co mi říkala Klárka a chci vysvětlení. „Víš Klárka není moje dcera, tedy ona si to myslí a chceme jí v tom nechat, ale je to Kateřiny dítě které měla s nějakým chlapcem. Ten tam možná chodil a Klárka občas pochytila náš rozhovor a usoudila proto, že ten kdo tam chodil jsem já.“ No nepřestávám se divit co se všechno jedním mým počínáním vysvětlí.

V nemocnici jsem si musela nějaký ten čas poležet, protože mi hlídali tu nohu a nesměla jsem s ní hýbat. Nudila jsem se proto na pokoji s křížovkami, které mi občas přinesla Karolína. Také jsem občas chtěla napsat Alanovi dopis, abych mu všechno vysvětlila, ale skončila jsem vždy u Milý Alane a více jsem toho nenapsala. Byla jsem si naprosto jistá, že by to stejně nečetl a kdyby chtěl tak přijde už dávno sám.
Nečekanou návštěvou však byla Tamara, která dorazila po týdnu do nemocnice. „Ahoj“ usmála se a vstoupila do pokoje. „Ahoj“ vyskočila jsem radostí do sedu, až noha zabolela. „To jsi si ty prázdniny pěkně zpečetila“ zasmála se a přišla blíže. Bylo to zvláštní, protože nedávno jsme tohle usmiřování prožívali a teď je to tu zase. „Moc se ti omlouvám za to co se stalo. S Filipem jsme se jen párkrát setkali a myslela jsem si, že ho mám ráda ale bohužel byla to jen možnost jak se dostat k Alanovi a uvědomila jsem si to moc pozdě.“ Tamara se jen usměje a mávne nad tím rukou. „Nechceme přece vracet staré věci a trápit se kravinami. Takže jsem přišla, abychom se usmířily a mohly vyrazit pařit.“ Musím se jejímu vtipu zasmát a jen rukama naznačím tanec, takže se přidá a kroutíme se v pokoji jako dvě kobry. Naše tančení přeruší až Filip, který nechápavě nakoukne do pokoje. „Já myslel, že ležíš na chirurgii a ne na psychiatrii“ rýpnul si. Viděla jsem ho také ráda a proto jsem ho pozdravila přijala tabulku čokolády. Na jazyk se mi drala otázka jestli o mě třeba Alan mluví, ale byla jsem příliš zbabělá abych se zeptala. Filip však moje časté mlčení pochopil a řekl mi tuhle informaci sám. „Je divný a s nikým se nebaví. Od té doby co se vrátil z Trutnova nechodí ani ven a to nevynechal jediný den kdy mohl jít běhat.“ Je mi to tak děsně líto, protože se trápí kvůli mně a já mu nemůžu ani vysvětlit jak to všechno bylo. „Nedávno byla u nás i tvoje sestra a představ si vyhnal jí dříve než stačila něco říct.“ Dovedu si představit jak musel zuřit, že posílám za sebe orodovat sestru.
Tamara a Filip se nezdrží dlouho, takže ve čtyři jsem zase sama a přemýšlím nad tím co jsem se dozvěděla. Jsem tak zabraná sama do sebe, že si nevšimnu doktora který přišel zjistit jak na tom jsem. „Můžete jít domů už dnes. Noha se hojí, ale to vám povídám nechce to zátěž“ upozorňuje mě stále dokola. Mě však zajímá moje propustka, takže zavolám tátovi, abych ho poprosila o odvoz. Samozřejmě nemůže svojí dcerušce nic upřít a proto pro mě pošle taxíka, neboť sám je pracovně mimo město. Využiji tedy proto situace a nechám se zavést na nádraží, musím totiž jet domů a zajít za Alanem. Když nepomohla moje ukecaná sestra, tak je jediná možnost a to osobní konverzace. Třeba mě nebude už nikdy chtít vidět, ale nechci žít v domnění, že jsem se nepokusila mu všechno vysvětlit.

Na nádraží jsem si koupila lístek a za pomoci nějakého pána jsem se dobelhala do vlaku. Usadila jsem se ihned ke dveřím, abych mohla co nejdříve vystoupit na cílové stanici. Ovšem po chvilce jsem si všimla, že na lavičce před vlakem sedí Alan s hlavou zakloněnou dozadu, takže mě nemohl vidět když jsem procházela okolo. Proto jsem začala do okna bouchat, aby alespoň zvedl hlavu a viděl mě. Bohužel na nádraží byl takový rozruch, že nebylo možno aby mě slyšel. Chtěla jsem se postavit a otevřít okno, ale i to byl problém protože každý dotek se zemí mi působil dost velkou bolest a proto jsem se sykáním otevřela okno a zakřičela jeho jméno. Bohužel mi vypověděli síly a klesla jsem zpět do sedačky. Naše oči se konečně střetly a ty jeho vykulené mě pozorovali z lavičky. Usmála jsem se i když bolest v noze byla neúprosná. Alan se rychle vzpamatoval a chtěl se ke mě co nejrychleji dostat, ovšem vlak se pomalu začal rozjíždět a lidé se ne a ne pohnout. Chtěla jsem mu toho tolika říci a proto jsem dýchla na sklo a jedním slovem mu dala to hlavní najevo. PROMIŇ přesně tohle jsem napsala a viděla jak si to čte. Pak se vlak rozjel rychle a já jen viděla jeho ruku, kterou mi mával když jsem se od něho vzdalovala. Jen co jsem zmizela z dohledu přišla mi SMS. Pisatelem byl Alan kdo jiný?

PROMIŇ TY MĚ, ŽE JSEM TAKOVÝ SRAB A NEDOKÁZAL JSEM PŘIJÍT DŘÍVE. VYSTUP NA DALŠÍ ZASTAVÁCE A POČKEJ TAM NA MĚ TY CESTOVATELKO.
MILUJI TĚ

Ty poslední dvě slova mluvila za vše a proto jsem jen štěstím poskočila a nemohla se dočkat, až přijde další stanice a já vylezu z vlaku. Jen jsem se modlila, abych nečekala hodinu, protože já už dál čekat nemůžu.
Konečně jsem vystoupila a odklopýtala až k informacím. „Prosím vás, kdy jede další vlak od Trutnova“ zeptala jsem se holky za přepážkou. „Teď přece jede“ ukázala za mě. „Tím jsem přijela já potřebuji ten další“ usmála jsem se. Dívka si musela zřejmě myslet něco o mém zdraví, ale poté mi oznámila že další vlak jede opravdu za hodinu. Usedla jsem proto na lavičku a čekala a čekání si krátila psaním. ¨

MUSÍM TU ČEKAT HODINU A NEVÍM JESTLI SE DOČKÁM, PROTOŽE SE MI OPRAVDU STÝSKÁ. MILUJI TĚ

Nestačila jsem ani mobil uložit a zapípal znovu.

HODINU? TO JE NÁŘEZ NO CO SE DÁ DĚLAT. JEN TO PROSÍM NEVZDEJ A POČKEJ, CHCI TĚ TOTIŽ UŽ MÍT KONEČNĚ U SEBE. MILUJI TĚ

Četla jsem jeho zprávy stále dokola a bála se toho, že je to všechno jen sen. Proto jsem telefon schovala a tiše čekala než se ze zatáčky konečně ozvalo zatroubení a vlak se objevil v mém úhlu pohledu. Hledala jsem ho očima a nemohla se dočkat až zase jeho obličej uvidím. Konečně se otevřeli dveře a on skoro vystrčil průvodčího jak pospíchal. I já jsem pomalu vstala a dokulhala k němu. Chtěla jsem mu zrovna něco říct, když vyběhla ta mladá holka z kanceláře a zakřičela na mě. „Slečno to je ten vlak, nenechte si ho ujet!“ Možná, že to jsem potřebovala a proto jsem se uvolněně začala smát a Alan se ke mně přidal a současně mě pevně objal. Slova byla pro tuhle chvíli zbytečná a já se konečně cítila v bezpečí a měla zpět svůj vnitřní klid.