Mé budoucí já 8.díl

Ráno mě vzbudí šramot. Přehodím přes sebe župan a vydám se obhlídnout situaci. V kuchyni je prostřená snídaně a za stolem sedí Kristián.
„Ty jsi doma?“
„Dobré ráno.“ Vzhlédne od novin a mou otázku ignoruje.
„Dobré ráno.“ Posadím se za stůl a přemýšlím, co zakousnu. Rohlík se šunkou a sýrem nebo rohlík s marmeládou? Nebo snad lupínky s kakaem?
„Pořádně se najez, dneska máme spoustu práce.“ Ozve se Kristián.
„Práce?“
„Jo, musíme nakoupit spoustu věcí. Pokud vím, chtělo by to kočárek, možná i postýlku, pár hadříků, lahvičky, dudlíky….a spoustu jídla.“
„Jídla?“ Konečně se usměje.
„Podívej, kolik toho sníš.“ Ukáže na tři rohlíky. Dva se šunkou a sýrem, jeden s marmeládou. Navrch banán. Když “trošku“ posnídám, dojdu se převléknout.
„Kristiáne, už jsem oblečená, můžeme jet.“ Sáhnu po kabátu visícího u dveří. Kristián však mou ruku stáhne zpět podél těla a zavrtí hlavou.
„Nemá cenu, aby sis brala bundu, když budeme chodit po obchoďáku, ne po venku.“ Pokrčím rameny a nazuju si kecky. V tom případě nemá cenu si brát zimní boty. Kdo to má obouvat?

Nejenže koupíme kočárek, autosedačku, postýlku do ložnice i tu s kolečky do obýváku a spoustu dalších věcí jako několik oblečků v růžové barvě, dudlíky a pár hraček, které jsem tam prostě nemohla nechat. Potkali jsme také několik přátel, příbuzných a všichni se divili, že nakupujeme výbavičku pro miminko, o kterém nikdo nic neví.
Kolem čtvrté odpolední se vracíme domů, než se všechny tašky a krabice odnesou do domku, je pět a kolem se snáší tma. Krabice necháme v chodbě a zamíříme do kuchyně. Oba vyčerpaně padneme na židli a odfukujeme.
„Zvládli jsme to.“ Konstatuje Kristián s úsměvem.
„Co budeme dělat teď?“
„Hm, stáhl jsem si seriál, tak jsem se chtěl dívat.“ Ošiju se. Přece jenom bych neměla spoléhat na to, že mi bude neustále zajišťovat nějakou zábavu.
„Tak já se půjdu vysprchovat.“ Když si jdu po sprše do kuchyně pro pití, slyším z obýváku televizi. Myslela jsem, že se bude dívat u sebe. Nakouknu tam a on se otočí.
„Pojď se dívat se mnou.“ Zve a natahuje ke mně ruku. Sednu si na okraj sedačky a zadívám se na obrazovku.
„Co to vůbec je?“ Zaostřím.
„Buffy, přemožitelka upírů.“
„Tam hraje ten týpek…hm…hraje v tom seriálu Sběratelé kostí.“ Kristián mávne rukou.
„Angel. Ten je trapnej, lepší je Spike.“
„Spike? To je pes, ne?
„Ne, upír.“
„Ale Angel je pěknej.“ Kristián zamručí.
„Sedni si a dívej se.“ Tak nejenže jsem se do toho tak zadívala, zvládla jsem pátou a šestou řadu, kdy už tam tmavovlasý Angel nebyl, za to se tam objevoval blonďatý William – Spike a já se zamilovala. Sice mě dost iritovalo, že každou osobu něžného pohlaví oslovoval lásko, ale hm….začala jsem se vztekat, když se přestal objevovat.
V půl druhé ráno jsem značně rozrušená odcházela do ložnice, hrozně jsem totiž chtěla vědět, jak to dopadne.
Sundala jsem si župan, naklepala polštáře a rozmístila je tak, abych si mohla lehnout, co nejpohodlněji. Ležela jsem natisknutá k velkému polštáři, ale usínala v náručí blonďatého Williama. Šeptal mi do ucha a vyznával mi lásku. Hladil mě po vlasech, tiskl na svou chladnou hruď a já ze spaní také šeptala. Jeho jméno. William.
Přitiskl své rty na mé a mě to přišlo, tak reálné. Tak mokré. Když jsem otevřela oči, upřeně na mě hleděly tmavé korálky. Arnie se přišel přivítat, žádný William.