Lost in the middle -39. kapitola

Postupně jsme opouštěli město a jak jsme se vzdalovali, provoz slábnul. Po hodině a půl jsme sjeli z dálnice a já s hrůzou zjistila, že jsme někde v míň obydlené oblasti. Husté lesy se zdály přímo neproniknutelné a úzká silnice byla zavátá čerstvým sněhem.
Zkopla jsem boty, abych ulevila svým nateklým nohám. V autě bylo příjemně přetopeno a mně se chtělo strašně spát. Stres a únava si vybíraly svoji daň.
Zavřela jsem na chvilinku oči a probudila se až s hlasitým „do háje“, které se ozvalo přímo vedle mě. Poskočila jsem a otočila se k Willovi.
„Co se děje?“ Promnula jsem si ospale oči.
„Sledují nás, nevšiml jsem si jich. Sakra, jak to, že jsem si jich nevšiml dřív?“ Will začal být nervózní.
„Co budeme dělat?“ Snažila jsem se znít probuzeně, ale stále jsem byla napůl v limbu.
„Zajedu na nějakou postranní cestu. Vyběhneš z auta a poběžíš, co to dá. Postarám se o ně a pak si tě najdu. Jen se snaž být, co nejdál, než zastaví za námi.“
Tak tohle se mi zdálo jako naprosto pitomý nápad.
„Zvládneš je sám? To asi ne.“ Rozhodně jsem si složila ruce na hrudi a položila si je na břicho.
„Kolik lidí se vejde do jednoho auta? Pět? Zvládnu pět upírů.“ Kývnul jako by potřeboval přesvědčit i sám sebe.
„Wille, to je hovadina. Vymyslíme něco jiného, tohle se mi nelíbí.“ Snažila jsem se protestovat, ale on mě neposlouchal. Prudce otočil volantem, až jsem se musela chytit palubní desky, abych se nepraštila o dveře a zajel na zapadlou lesní cestu. Ujel ještě několik desítek metrů a pak vypnul motor.
Přes zadek auta přejela dálková světla a Will se mi podíval do očí.
„Běž.“
Na nic jsem nečekala a vyběhla z auta. Po pár krocích jsem si bohužel uvědomila, že mé tenisky zůstaly na podlaze Jeepu. No, stejně by mi trvalo asi dva dny než bych si je sama obula.
Studený sníh mě mrazil do plosek nohou a nepříjemně se mi lepil na ponožky. Podepřela jsem si břicho oběma rukama a vydala se hlouběji do lesa. Jestli tohle přežiju, vlastnoručně Willa uškrtím, přísahám Bohu.
Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly tmě. I tak jsem stěží rozpoznávala obrysy stromů, o větvích na zemi ani nemluvě.
Párkrát jsem zakopla, ale udržela jsem se na nohou.
Za zády se mi ozvalo dvojí bouchnutí a pak střelba. Instinktivně jsem se přikrčila a sunula se opatrně dál.
Ostrá větev mě šlehla do obličeje a já polohlasně zaklela. Byla bych velmi ráda, kdyby mi teď někdo vysvětlil, o co se tu vlastně snažím. Jo, vlastně prchám. Sakra.
Za zády mi křupla větvička a já se přikrčila k velkému kmeni nějakého stromu přede mnou. Fajn, už teď jsem byla ztracená, jestli se Willovi něco stane, budu tu bloudit až do soudného dne.
Přede mnou se objevil nejasný obrys muže, dychtivě očima prohledával tmavý vlhký lesní podrost a jeho úsměv se rozšířil, když jeho oči zůstaly viset na mé tváři.
To, že jsem úplně v háji, jsem si uvědomila, až když přistoupil těsně ke mně a za ramena mě vytáhl na nohy. Držel mě pevně, jeho tělo bylo jen pár centimetrů od mého, kvůli bříšku si mě nemohl přitisknout blíž. Obličej jsem měla v úrovni jeho krku a cítila, jak na mě pobaveně shlíží. Jeho klidný, hluboký dech mi rezonoval v uších. Věděla jsem, že se nesmím dát tak snadno. Will jistě taky bojoval jako lev.
Naklonila jsem se blíž a když jsem ucítila známý tlak tesáků v puse, zakousla se do jeho hrdla. Muž zakňučel a instinktivně mě od sebe odstrčil, tím mi však pomohl. Vytrhla jsem z jeho krku veliký kus masa a na tvář mi stříkla sprška chladné krve. Vyplivla jsem okamžitě jeho krev z úst, ale i tak se mi protočil žaludek. Naštěstí už byl prázdný. Muž se chytil dlaní za rozervané hrdlo a sesunul se do kleku, pak se skácel na záda. Sípavě chroptěl a koulel očima. Ještěže nemohl mluvit, jistě by klel a nadával mi do lehkých ženštin.
Krev přestávala vytékat a mě napadlo, že mám už jen chviličku, než se mu rána zahojí. Sáhla jsem po první silnější větvi, kterou jsem nahmatala a jedním prudkým pohybem ji zlomila vedví.
Muž se zatvářil vyděšeně, když jsem mu kus větve zarazila do srdce. Z úst se mu vyřinula další krev a dělala mu na rtech malé krvavé bublinky. Pustil ránu na krku a chytil větev tak pevně, že jsem měla strach, že si ji z těla vytáhne, ale síly mu ubývaly rychle. Naposledy heknul a jeho tělo se propadlo, zhroutilo se dovnitř, jako když vyfouknete nafukovací člun.
Na koncích to zajiskřilo a on se změnil jen v beztvarou hromádku prachu. Větev, kterou měl zabodnutou v srdci, spadla do sněhu a já pozorovala krvavou skvrnu, která po něm zbyla.
Schoulila jsem se do sedu u mohutného stromu a snažila se zklidnit. Srdce mi bilo jako o závod a na mě pozvolna dopadala celá tahle absurdní situace. Byla mi děsná zima. Prsty na nohou jsem už dávno necítila a ruce jsem přestávala cítit právě teď. Přitáhla jsem si Willův kabát víc k tělu a věděla, že musím vstát a hýbat se, jinak skončím s omrzlinami. Vydrápala jsem se tedy na nohy a zapřela se o silnou větev, která byla přímo přede mnou. Narovnala jsem se v zádech a pak ztuhla. V bříšku mi něco prasklo a po stehnech, kolenou a lýtkách se mi rozeběhlo příjemné teplo. Užívala jsem si ho asi jen jeden zlomek vteřiny, pak mi došlo, co se stalo. Praskla mi voda. Do háje!
Panicky jsem se nadechla a začala klopýtat směrem, kde jsem myslela, že máme auto. Mohlo to být taky úplně na opačnou stranu, vůbec jsem nevěděla, kde jsem.
Bříškem mi projela první křeč a já se předklonila a schoulila. Přidušeně jsem vykřikla a objala si bříško oběma rukama. Svaly mého podbřišku se pevně stáhly a já začala dýchat rychle a mělce. Trvalo to jen chviličku a pak se vše vrátilo do normálu, tah svalů povolil a bolest se vytratila. Já rodím, super! Nevím, kde jsem, kolem je hluboký les, mrzne až praští, mě drkotají zuby, ale rodím.
Otřásla mnou zima, protože to, co mě nejprve krásně hřálo, začalo studit a namrzat mi na nohách. Potácela jsem se setmělým lesem a nadávala sobě i okolnímu světu. Proč jen já mám takovou smůlu?
Po další čtvrt hodině a dalších několika bolestivých stazích jsem doklopýtala o pár metrů dál a svezla se podél vysokého smrku do sedu. Tohle nemá cenu, v tomhle stavu se nedostanu vůbec nikam, akorát zbytečně plýtvám síly.
Schoulila jsem se a snažila přesvědčit své tělo, že není až taková zima. Přestalo sněžit a mraky rozehnal prudký ledový vítr. Na obloze vykoukl měsíc a osvítil tak les kolem mne. Nic, nikde nic, krom stromů a větví.
Pokrčila jsem nohy, jak jen to šlo a přitáhla je k tělu. Tvář jsem schovala mezi kolena a snažila se dýchat pod kabát, aby mi zbytečně neunikalo teplo. Myslela jsem na teplou, vkusně zařízenou místnost v porodnici, s měkkou postelí a hopsacím míčem. Zaskřípala jsem zuby a po tvářích se mi nekontrolovaně rozeběhly slzy.
Něco se letmo dotklo mého ramene. Lekla jsem se tak, až jsem nadskočila. Pomalu jsem zvedla tvář a setkala se s těma nejhezčíma očima na celém světě.
„Wille.“ Šeptla jsem ještě, než mým tělem projela další vlna bolesti. Klekl si ke mně do sněhu a pevně mě objal.
„Co se děje, Mel? Je ti špatně?“ Jeho hlas byl tichý a uklidňující.
„Jsi celá mokrá a zmrzlá na kost.“ Sundal si svůj kabát a přehodil ho přese mne.
„Praskla mi voda.“ Vypravila jsem ze sebe trhaně a pozorovala jeho překvapený obličej. V očích mu projela vlna pochopení a jeho tvář se zkřivila v úděsu.
„Ty rodíš?“ Vydechl.
Jen jsem přikývla. „Stahy jsou častější, myslím, že už to bude.“
Na nic nečekal, vyzvedl mě do náručí a pospíchal setmělým lesem. Zavřela jsem oči a přitiskla mu tvář na hrudník.
„Nestihneme to do nemocnice, ale v autě je alespoň teplo.“ Nemohla jsem být moc daleko, protože jak to dořekl, už otevíral kufr auta. Položil mě dozadu a vlezl si za mnou. Potom nastartoval a naplno pustil topení. Vrátil se ke mně a pomohl mi stáhnout mokré oblečení. Celá jsem se třásla a tak mi přes kabát třel paže a nohy, aby se mi prokrvily.
„Musím se podívat, jak jsme na tom, Mel.“ Zašeptal mi do vlasů a rozsvítil světlo v zavazadlovém prostoru.
Kývla jsem a dovolila mu, aby mi odtáhl kolena od sebe.
„Ještě ne, Mel, snaž se netlačit, ještě to nepůjde.“
Vrátil se ke mně a přikryl mi holé nohy kabátem. Do ruky vzal mobil a vytočil Solovo číslo.
„Ahoj, jak jste na tom? Jo, my jsme taky v pořádku, jen…Mel.“
Podíval se na mě a potichu pokračoval. „Praskla jí voda, myslím, že bude každou chvíli rodit. Nic tu nemám, pupečník snad budu muset překousnout. Mohli byste si pospíšit a koupit vše potřebné, prosím. Jasně, zapnu ti lokátor. Díky.“ Zaklapl telefon a přelezl na přední sedačku. Z palubní desky vylovil malou černou krabičku a položil ji nad volant. Zapnul ji a ona začala červeně blikat.
Pak se okamžitě vrátil ke mně a posadil se mi za záda. Podepřel mě tak a já se mu schoulila v náručí. Už mi bylo teplo a měla jsem dojem, že kdyby nebylo bolestivých stahů, snad bych za chvíli usnula.
Hladil mě po vlasech a šeptal do ucha, ať si odpočinu. Jemu se to řekne, jeho nic nebolí. Nevím, jak dlouho jsme tam jen mlčky seděli a já se snažila zatnout zuby pokaždé, když mnou projela vlna bolesti. Jeho tělo se napjalo vždycky, když jsem slabě zakňučela a přitiskla se k němu blíž. Přišlo mi, že snad dokáže mou bolest cítit, že trpí společně se mnou.
Někde poblíž zastavilo auto a ozvalo se dvojí bouchnutí dveří. Will ztuhnul a zavětřil, pak se zase uvolnil.
Dveře Jeepu se otevřely a v nich se objevila Solova střapatá hlava, v druhých pak blonďatá kštice Viv. Vypadali přesně podle toho, čím si prošli. Rozcuchaní a ušpinění.
Viv měla plnou náruč dek a sněhově bílých osušek. Sol zase nesl igelitku naditou bůhví čím.
Nasedli k nám do auta a Viv si přelezla na sedadlo spolujezdce, Sol si vlezl k nám dozadu.
„Smím?“ Zeptal se a já přikývla. V podstatě jsem se právě dostávala do stavu, kdy mi začínalo být všechno totálně jedno.
Sol si opláchl ruce ve vodě a pak je polil desinfekcí, odhrnul kabát a mrknul mi mezi nohy.
„Fajn, tak se do toho dáme.“ Promnul si dlaně a foukl do nich, aby si je zahřál. Podložil mi zadek čistou osuškou a klekl si mezi mé pokrčené nohy.
Chytil mé ruce a položil je spolu se svými na má kolena. Podíval se mi do očí a usmál se.
„Až budeš mít stah, zatlač.“ Zašeptal a Will za mnou se napjal.
Děsně dlouho jsme si jen upřeně zírali do očí. Já byla vyděšená k smrti, Sol se snažil za každou cenu, zachovat chladnou hlavu.
Cítila jsem nastupující bolest a zatnula zuby, schoulila jsem se a přitáhla si kolena k sobě. Will mě pevně chytil za ramena a Sol mi hlasitě pomáhal s dýcháním.
„Zatlač, Mel, tlač.“ Solův hlas se ztrácel v mém tlumeném kvílení.
Zavřela jsem oči a dala do toho všechno. Měla jsem dojem, že prasknu, tělo si teď absolutně dělalo, co samo chtělo. Připadala jsem si jako nestranný pozorovatel, zahnaná někde v koutě své hlavy, za tím vším, s čím si příroda poradí sama.
Cítila jsem neuvěřitelnou trhavou bolest, ale zároveň jako by to všechno bylo hodně vzdálené realitě. Jako bych se na tu scénu koukala zpod klidné vodní hladiny. Nic už mě nemohlo překvapit. Žádná bolest pro mě teď nebyla dostatečná, aby mě donutila křičet.
„Vidím hlavičku. Ještě jednou, Mel.“ Sol se sehnul a já cítila stále postupující tlak. Neuvěřitelný tlak, trhající mne na tisíce kusů. Zatmělo se mi před očima a já zatlačila naposledy. Mým tělem se rozlila vlna klidu a já uslyšela tiché mlasknutí. Autem se rozezněl dětský křik a mé oči zaplavily slzy.
„Je to kluk.“ Solův hlas se chvěl a v náručí svíral malý, od krve ušpiněný, plačící balíček.
Will za mnou vydechl a políbil mě do vlasů.
„Děkuji, děkuji ti za něj.“ Jeho šepot byl sotva slyšitelný v záplavě křiku nového života.