Mé budoucí já 9.díl

Anotace: ...

Domem se táhl ječivý zvuk zvonku a hodnou chvíli to vypadalo, že to nikdy neskončí. Vybelhala jsem se z pokoje a pomalu sáhla na kliku.
„Jáchyme, co ty tady?“ Pokrčil rameny,
„Přišel jsem se podívat, co to tady provádíte.“ Mávla jsem rukou a zvala ho dovnitř.
Sedli jsme si na pohovku a on se natáhl na stůl pro rozečtenou knihu.
„Co to? Už nečteš …hm…“ Zamyslel se.
„Knihu knih o mateřství? Tu už mám přečtenou.“ Zadíval se tedy do knihy, kterou držel v ruce.
„Tady jsi přestala číst?“ Hlasitě jsem polknula a přikývla. Přidržel si prstem místo a krátce se na mě zadíval. Pak zvrátil hlavu dozadu a začal číst.
„….„Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa – jako kdybych já bez tebe dokázal existovat!“
Stále jsem byla, jako když mě přimrazí. Jeho slova mi nedávala smysl, protože byla neskutečná.
Znovu mi zatřásl ramenem, ne tvrdě, ale dost na to, aby mi trochu zadrkotaly zuby.
„Bello,“ povzdechl si. „Vážně, co sis to myslela!“
A tak jsem se rozplakala. Slzy se mi draly do očí a pak se mi kutálely po tvářích.
„Já jsem to věděla,“ vzlykala jsem. „Já jsem věděla, že se mi to zdá.“
„Ty jsi neuvěřitelná,“ řekl a zasmál se – tvrdým, bezmocným smíchem. „Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání.“
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se mi nadále řinuly z očí.
„Nevěříš mi, že ne?“ zašeptal a jeho obličej byl bledší než obvykle – viděla jsem to i v tlumeném světle. „Proč dokážeš uvěřit lži, ale ne pravdě?“
„Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval,“ vysvětlovala jsem a hlas se mi dvakrát zlomil. „Vždycky jsem to věděla.“
Přimhouřil oči a zaťal čelist.
„Dokážu ti, že jsi vzhůru,“ slíbil.
Vzal můj obličej pevně do svých železných rukou a nevšímal si mé snahy otočit hlavu stranou.
„Nedělej to, prosím tě,“ zašeptala jsem.
Zarazil se, rty jen centimetr od mých.
„Proč ne?“ zeptal se. Jeho dech mi vanul do tváře, až se mi z toho točila hlava.
„Až se vzbudím…“ Otevřel ústa, aby protestoval, takže jsem se opravila: „Dobře, zapomeň na to – až zase odjedeš, bude to pro mě těžké i tak.“
O kousíček se odtáhl, aby se mi podíval do obličeje.
„Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city – jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?“ zašeptal.
„Co je to za pitomou otázku?“
„Jen na ni odpověz. Prosím tě.“
Dlouho jsem se na něj zlobně dívala. „To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju – a s tím nemůžeš nic nadělat!“
„To je všechno, co jsem potřeboval slyšet.“
V tu chvíli přitiskl své rty na mé a já jsem se mu nedokázala ubránit. Ne proto, že byl tisíckrát silnější než já, ale protože se moje vůle zhroutila do prachu ve vteřině, kdy se naše rty setkaly. Tento polibek nebyl zdaleka tak opatrný jako ty ostatní, které jsem si pamatovala, což mi celkem dobře vyhovovalo. Jestli se mám ještě víc potrhat, chci aspoň dostat co nejvíc na oplátku.
Takže jsem mu polibek oplatila, srdce mi přerývaně tlouklo, lapala jsem po dechu a moje prsty mu hladově přejížděly po tváři. Vnímala jsem ho každou křivkou svého těla a byla jsem tak ráda, že mě neposlechl – na světě nebyla žádná bolest, kvůli které bych si tohle nechala ujít. Jeho ruce se učily zpaměti můj obličej, stejně jako moje ruce přejížděly po jeho tváři, a v krátkých sekundách, když se jeho rty uvolnily, šeptal moje jméno.
Když jsem začínala mít pocit, že už to nevydržím a omdlím, odtáhl se a položil si ucho na moje srdce.
Ležela jsem tam, omámená, a čekala, až se mi dýchání zpomalí a ztiší.
„Mimochodem,“ řekl uvolněným tónem. „Já tě neopouštím.“

Jáchym se odmlčel a zkoumavě se na mě zadíval. Hlavu jsem si opírala o jeho rameno a nohy jsem měla na těch jeho.
„Spíš?“ Zašeptal. Otevřela jsem oči.
„Ne, jen se nemám kam koukat.“ Položil knížku vedle sebe a přitáhl si mě k sobě ještě blíž.
Odhrnul mi pramen vlasů z čela a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi díky jeho ledovému dechu, zvedá husí kůže. Vzdálenost mezi námi teď byla méně než minimální. Oči mi těkaly ze stranu na stranu, ale jeho pohledu nešlo uniknout a když se přiblížil tak, že se naše nosy dotýkaly a já se začínala topit v jeho ledově modrých očích, srdce se mi rozbušilo. Vzápětí se však zase zklidnilo neboť se do obýváku vřítil Kristián ruku v ruce s cizí slečnou.
„Ehm, sorry, že vám kazim zábavu, ale myslel jsem, že tu nikdo nebude.“
„To nevadí.“ Namítl Jáchym a pomohl mi si sednout normálně.
„Myslel jsem, že někam jdeš.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Měla jsem, ale nebylo mi dobře, tak jsem odpočívala a pak přišel Jáchym.“ Kristián se usměje a poodejde, aby se nám ve světle ukázala i jeho slečna.
„Jsem Agáta.“ Podala mi ruku.
„Já jsem Tereza a tohle je Jáchym.“ Usmála jsem se a pobídla jí, aby si sedla.
„Kristián vyprávěl, že čekáte miminko, tak gratuluju.“
„Díky.“
„Jen jsem se chtěla zeptat, to až se to dítě narodí, tak odsud odejdete, že?“ Otázku nepochopím.
„Prosím?“
„Mno, Kristián mi říkal, že vám pomáhá. Tak až se to narodí, odstěhujete se zase do svého, aby měl Kristián soukromí.“ Zakuckala jsem se.
„Kristián v září odlétá do Kanady.“
„Vy se mu budete starat o domek? To je od vás hezké, ale myslím, že když jsem teď jeho přítelkyně, měla bych to dělat sama.“
„A co budu dělat já?“ Zeptám se zaraženě.
„Starat se o dítě u sebe doma.“
„Fájn, tak táhněte slečno. Tohle je totiž můj dům.“ Slečna viditelně pobledla a pak zezelenala.
„Pardon.“ Zvedne se a odchází za Kristiánem do kuchyně.
„Viděl si to?“ Vyprsknu vztekle na Jáchyma, ten se však pobaveně culí. Tohle mě dorazí úplně, zvednu se a chystám k odchodu do ložnice. Jáchym však chytí mou ruku a nemíní jí pustit, dokud se na něj neotočím.
„Pusť!“
„Nemyslela to zle.“
„Urazila mě.“
„Možná by se ta holčička, co nosíš tady.“ Pohladí mě po břiše a donutí si zase sednout.
„Mohla jmenovat Agátka.“ Zavrtím se, ale do očí se mu nepodívám.
„Ne!“
„Proč?“
„Protože jméno už je vybrané.“
„Nechceš mi ho říct?“ Znovu jsem zavrtěla hlavou, v tu chvíli se mi podařilo vykroutit z jeho sevření a rychlým krokem jsem si to namířila do ložnice. Nebránil mi! Nevolal moje jméno!