Mé budoucí já 10.díl

Po dlouhé chvíli se ozvalo klepání na dveře. Dovnitř nakoukl Kristián.
„Pohádali jste se?“ Potáhnu a pokrčím rameny.
„S tebou je to těžký.“ Podá mi kapesník a nechá mě vysmrkat.
„Jak to?“
„Tak to. Prostě je. Nevšimla sis, jak se Jáchym snaží?“
„Proč se snaží?“
„Nechce, abys byla sama.“
„Ale já nechci, aby se mnou byl někdo jenom proto, abych nebyla sama. Chápeš mě?“ Upřela jsem na něj svůj uslzený pohled.
„Nemůžeš být sama!“
„Vždycky jsem byla sama, proč ne teď?“ Na to už Kristián nemá co říct. Zvedá se a odchází. U dveří se zarazí.
„Dostal jsem nabídku odletět už teď.“
„A?“
„Souhlasil jsem. Je teprve únor. Zařídím si tam byt a všechno ostatní….a….na začátku dubna se vrátím.“
„A pak?“
„Stojíš tu o mě ještě?“ Zvedla jsem se a napřáhla k němu ruce.
„Kristiánku,…“
„Vrátím se i kdyby si nechtěla. Jdu si zabalit.“ Odešel. Napadlo mě, jestli tu je ještě Jáchym. Urazil se nebo se pořád ještě směje? Odmítala jsem řešit všechno, co se mě týkalo. Oblékla jsem se, zavolala Arnieho, připnula mu vodítko a společně jsem vyšli ven.
Prošli jsme zpustlým parkem přímo do malého lesíku. Odepnula jsem Arniemu vodítko a nechala ho proběhnout. Po chvíli Arnie zpozorněl, uviděl totiž labradora. Psi se začali honit a postupně se dostávali hlouběji do lesa.
„Arnie! Arnie!“ Volala jsem, ale bígl měl nejspíš spoustu jiných věcí na práci než se rozeběhnout ke mně.
„Nemusíte se bát. Jackie se za chvíli bude chtít vrátit. Jak dlouho nevidí někoho koho zná, tak začne mít strach.“ Ozve se za mnou mužský hlas. V tu chvíli ve mně hrkne. Kolikrát mi Kristián říkal, že nemám chodit sama s Arniem do lesa? Proč jsem ho neposlechla?
„Mladá paní, jste v pořádku?“ Pootočím hlavu, abych na něj viděla. V tu chvíli ve mně znovu hrkne, tentokrát radostí.
„Marku!“ Muž se na mě pozorně za dívá. Po chvíli z něj užasle vypadne:
„Terez…“ Dívá se na mě a usmívá se.
„Jak dlouho jsme se neviděli?“
„Pár let to bude.“ Odpovím.
„Musíme si jít někam sednout a pokecat.“ Přikývnu. Markovi bych nikdy nedokázala nic odmítnout, první lásce se nic neodmítá.
„No můžeme hned, jestli máš čas.“
„Musím vrátit psa.“
„Není tvůj?“
„Ségra si pořídila, ale teď je nemocná, tak ho nemá, kdo venčit.“
„Aha.“
„Tak ho můžeme jít vrátit a pak si jít někam sednout.“
„Můžeme jít ke mně.“
„Fájn, aspoň budeme mít klid.“
Odvedeme Jackie, jak se později ukáže, je to fenka a pak si to namíříme ke mně. Před domkem Marek hvízdne.
„Bydlíte sami s manželem?“
„S manželem?“ Užasnu a zasměju se. Odemknu dveře a vpustím je dovnitř.
„Tamhle je obývák a tady kuchyně, tak si někam sedni, třeba do obýváku. Jen se převléknu a jsem u tebe.“ Ukážu mu teda na dveře obýváku a odejdu do ložnice. Hodím na sebe černé legíny a tuniku a jdu do obýváku.
„Dáš si něco k pití?“ Nabídnu mu.
„Hm, co máš?“
„Čaj, kávu, vodu, džus, víno.“
„Tak to víno.“
„Skočím pro něj.“ V kuchyni najdu poslední láhev vína, otevřu ji a vezmu k ní skleničku. Odnesu to do obýváku a pak se vrátím pro svůj džus.
„Ty nebudeš pít?“ Zavrtím s úsměvem hlavou.
„Nemůžu.“ Marek kývne hlavou a pak se zarazí, s otevřenou pusou ukáže na moje břicho.
„Pod tou bundou to nešlo vidět.“
„To je většinou účel.“
„Jak to? Tajíš, že čekáš mimčo?“
„No, pár lidí o tom neví.“
„Pár?“
„Dana a ti ostatní.“
„Proč si to neřekla Danče?“
„Nebavím se s ní.“ Můj pohled zabloudí po stolku, kde leží papír. Natáhnu se pro něj. Podle písma poznám, že to psal Kristián. Prý si o něj nemám dělat starosti, je u Agáty.
„Manžel napsal vzkaz a vypařil se?“ Usměje se trpce.
„To psal Kristián.“ Marek nadskočí.
„Asi bych tu neměl být.“
„Proč?“
„Mno, je to divný. Nemůžu tady s tebou být sám.“ Rozesměju se.
„Proč?“
„Kristián by mě zabil. Všichni ví, co mezi námi dvěma bylo a nikdo přece nevěřil, že to jen tak skončilo.“
„Neskončilo to jen tak.“
„Terez,…“
„Asi jsem to nevysvětlila. Kristián tu se mnou bydlí, nic víc.“
„Takže vy dva?“
„Nic.“
„S kým čekáš to mimčo? Jestli se můžu zeptat.“
„Hm, nemusím ti odpovídat, že ne?“ Zavrtí hlavou.
„S Jáchymem.“ Konstatuje. Sklopím hlavu a přikývnu.
„Jak to víš?“ Pokrčí rameny.
„Nevím, napadlo mě to.“
„Myslíš, že je to špatné?“
„Ne, jen. Doufám, že to neděláš proto, abyste spolu jednou byli?“
„Ne! Já, chtěla jsem dítě, ale bez chlapa, tak jsem se zeptala Jáchyma a ten souhlasil.“
„Aby ses jednou kvůli tomu netrápila.“ Povzdychne.
„Jak to myslíš?“
„Co, když mu to mimčo bude podobný? Co až se bude ptát po tátovi?“
„Řeknu jí, jak to bylo. Až bude starší.“
„Jáchym teď někoho má?“
„Nevím.“
„Chyběla jsi mi. Asi jsem přijel pozdě.“
„Slíbil si, že se nikdy nevrátíš.“
„Musel jsem.“
„Proč?“
„Kvůli tobě.“
„Možná by bylo lepší, kdybys byla vdaná. To bych totiž asi odešel už dávno.“
„Jsi jediný člověk, před kterým se stydím, že to mimino čekám s Jáchymem.“ Zavrtí hlavou.
„Nemáš se za co stydět. Obdivuju tě, žes to zvládla. Žes ho o to požádala.“
„Kdybych to neudělala, asi bych se zbláznila. Zvykla jsem si na to, že jsem sama, bez chlapa, ale nikdy bych si nezvykla, že nebudu mít dítě.“
„Jak to, že jsi sama?“
„Nevím, asi jsem moc náročná.“
„Ty? Možná jsi byla vždycky pobuřující, bláznivá, naivní, trhlá …..pro všechnu srandu…hippiesačka k tomu, ale nikdy jsi nemohla být náročná. To bych ti já nestačil.“
„Možná jsem hledala tvoje dvojče.“
„O žádným nevím.“
„No vidíš, proto jsem sama.“
„Mohla bys mě naklonovat.“
„Mno, co by ne?“
„Nebude ti to vadit?“
„Ne, hlavně ať jsou všichni šťastný.“ Zasměje se.
„Tak to potom joo.“
„Hm, už je docela pozdě, vypil jsem ti celou flašku, tak bych měl jít.“
„Nemusíš!“ Vyhrknu.
„Měl bych. Domluvíme se na jindy.“
„No to určitě.“
„Zítra jdu taky venčit, přidáte se?“
„Můžeme. Arnie bude mít společnost.“
„Tak já pádím.“
„Vyprovodím tě.“ Vyjdeme z obýváku. Obuje si boty a oblékne bundu. Zapne si ji až ke krku a pak se na mě zkoumavě zadívá.
„Moc rád jsem tě viděl.“
„Já tebe taky.“ Pohladí mě hřbetem ruky po tváři a sehne se ke mně. Nechám si položit svou hlavu do jeho dlaní a dychtivě čekám, co bude dál. Hlasitě polkne a políbí mě kamsi pod ucho. Když se oddaluje zahlédne v mých očích překvapení. Znovu se přiblíží a začne mi polibky pokrývat tvář.
Po chvíli jeho rty vyhledají ty mé. Slastně zavřu oči a vychutnávám si ten pocit, kdy cítím jeho jazyk hrající si s tím mým. Jednou rukou mě hladí ve vlasech a druhou mi přejíždí po zádech. Když se přistihnu, že se začínám dusit, položím mu ruku na rameno. Přestane a otevře oči. Pousměje se, políbí mě na čelo a odchází. Zavřu se ním dveře a opřu se o ně jako zamilovaná puberťačka. Ze zasnění mě vytrhne zvuk telefonu. Najdu telefon a rozkliknu obálku, kde stojí: „Máme ještě šanci?“