Mé budoucí já 11.díl

„Můžu dál?“
„Kristiáne, už jsi doma?“
„Hm, s Agátou jsme se pohádali. Nechce, abych odjížděl.“
„Kdy ti to letí?“
„Večer.“
„Kristiáne, proč si nic neřekl?“ Pokrčí rameny a hodí hlavou.
„Tys pila víno?“
„Měla jsem návštěvu.“
„No prosím. S Jáchymem jste se usmířili.“
„Ne. Byl tu Marek.“
„Marek?!“ S úsměvem přikývnu.
„Co bylo?“ Trhnu rameny.
„S tímhle?!“ Ukážu na břicho a tak vyhnu se odpovědi.
„Pupek no! Co ten Marek? Kde jste se potkali?“
„No, včera na procházce. Dneska jdeme zase.“
„Ahááá. On se tu pro tebe staví?“
„Nemusíš se bát.“
„Nebojím.“ Usměje se a odchází k sobě do pokoje.

Odpoledne se zastaví Marek.
„Ahoj, jdeme teda?“ Stojí ve dveřích a čeká.
„Jen si vezmu bundu a můžeme vyrazit.“ Natáhne se pro ní a nastaví tak, abych do ní mohla jen vklouznout. Chci si upravit kapuci, ale moje ruka se srazí s tou jeho. Drží ji v o tolik větší dlani a evidentně ji nehodlá pustit. Sám mi kapuci narovná druhou rukou a pomalu mě vede ven. Nemluví o včerejšku, jen palcem přejíždí po mé dlani. Ticho začíná být čím dál víc dusivější a nesnesitelné. V duchu vyzývám mobil, aby zazvonil. Mé přání je vyslyšeno. Telefon se rozezní po celém lese, omluvně se usměji na Marka a otočím se k němu zády, abych mohla mluvit.
„Ahoj Teri.“ Ozve se na konci aparátu.
„Jáchyme? Co se stalo, že voláš?“
„Omlouvám se za ten včerejšek.“
„To je v pořádku.“ Zakucká se.
„Ty už si vychladla?“
„Jo, pěkně jsem se prošla a …“ Zarazí mě jeho dusivý kašel.
„Jáchyme, co ti je?“
„Jsem nemocnej.“
„Máš všechno, co potřebuješ?“
„Hm…nemusíš jezdit, zakazuju ti to. Nesmíš být nemocná. Až mi bude dobře, tak se ozvu.“
„Tak se jdi vyležet. Pa.“ Rozloučím se a povzdychnu si.
„Děje se něco?“
„Jáchym onemocněl.“
„Jestli chceš, můžeme se u něj zastavit. Pojedeme autem.“
„Nevadilo by ti to?“
„Naopak. Když se konečně usměješ…“ Něžně mi cvrnkne do nosu a nahne se, aby mi viděl do očí. Nakloní se a políbí mě těsně vedle rtů.
„Přál bych si,…“ Nechci slyšet, co by si přál. Opravdu ne. Nechci nic řešit, přemýšlet o minulosti nebo budoucnosti. Stoupnu si na špičky, jednu ruku mu ovinu kolem krku a druhou mu zajedu pod bundu. Zavřu oči a přitisknu své rty na jeho. Líbáme se neskutečně dlouho, snad za tu dobu zapomněl, co by si přál.
V hlavě jsem slyšela Jáchymův hlas a věděla, že je něco špatně. Jakoby znovu předčítal z knihy na stolku, tentokrát však jen úryvky.
„ …Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa – jako kdybych já bez tebe dokázal existovat!........ Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city – jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?........... Já tě neopouštím.“ Hlas utichl ve chvíli, kdy jsem se od Marka odtrhla.
„Stalo se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale stejně si nebyla jistá, jestli jsem v pořádku.
„Začíná se stmívat, měla bych jít domů. Kristián odlétá pryč, musím se s ním rozloučit.“
„Doprovodím tě. Nechci, abys šla sama.“ Chytne mě za ruku a vede domů. Před domkem se Marek zastaví.
„Ty nejdeš dál?“
„Rozlučte se sami. Pozdravuj ho.“ Odchází. Zabouchnu za sebou dveře a chodbu pohltí tma a ticho.
„Kristiáne!“ Zavolám, ale nikdo se mi neozývá.
„Kristiánku! Nesmíš mi odjet bez rozloučení!“ Vzlyknu zoufale. Depresivní ticho protrhne zvuk telefonu. Přitisknu si ho na ucho a neomylně zvolám:
„Kristiáne!“
„Terezko!“
„Nestihla jsem tě.“ Konstatuju.
„Moc mě to mrzí, musel jsem ještě za rodičem. Čekal jsem na tebe, jak nejdéle to šlo.“
„Je mi to líto.“ Znovu se rozvzlykám.
„Terez, uklidni se. Zhluboka dýchej.“ Sám začne hlasitě oddechovat, abych se přidala.
„Uh, uuh. Kristiáne, potřebuju tě tu.“ Povzdychne si.
„Brzo budu zpátky. Než se naděješ, máš mě v obýváku.“
„Už jsem se nadála a ty nikde.“
„Víš, jak to myslím. Do porodnice tě odvezu, slíbil jsem ti to.“
„Potřebuju tě.“
„Ale ne.“
„Vtrhl si mi do života, nadělal paseku a….“ Přeruší mě.
„Já vím, snažil jsem se ti zaplnit veškerý čas a ty teď nevíš, co budeš dělat.“
„Poraď mi.“
„Musíš vědět sama, jestli se chceš vrátit k dávné hippiesácké lásce nebo začít něco nového.“
„Nevím to!“ Vykřiknu.
„Víš to, ale bojíš se toho. Jestli to opravdu nechceš zkoušet, vrať se k osvědčenému. Už musím jít. Měj se, pa.“ Rozloučí se. V hlavě mám neustále jeho slova. “Vrať se k osvědčenému.“
Vůbec se mi teď nechce dumat nad tím, co je nejlepší. Procházím se prázdným bytem, beru místnost po místnosti a dívám se tupě kolem sebe. Zrak mi padne na sprchový kout, vysvléknu se, našteluju si pěkně teplou až horkou vodu a vlezu si pod sprchu. Několik nekonečně dlouhých minut nechávám na své tělo dopadat proud vody. Po sprše se s Arniem uvelebíme v posteli a usínáme. Ve snu mě navštíví Jáchymův hlas měnící se s Kristiánovým, ale ani od Markovou toužebného pohledu nemám klid, pak ovšem všechno zmizí a mě navštíví blonďatý William. Sevře mě v náručí, láskyplně hladí po vlasech a do ucha šeptá: „Lásko.“ Svým ledových dechem chladí mé horké čelo a pokrývá mou tvář stovkami polibků.
„Williame.“ Vydechnu spokojeně a nechávám se chovat v jeho náruči.