Hra 2

Sotva byli zpět ve sprše, otočila kohoutkem, aby nastavila správnou vodu. Druhou ruku ho stále držela za ruku, prohlížela si ho. Líbil se jí, už od první chvíle, a snad si i něco jako tohle od první chvíle představovala. Přesto sama sebe překvapila, když se po příchodu do pokoje zeptala. Snad to v tu chvíli nemyslela vážně. Snad si nebyla ani teď jistá, jestli to myslí vážně, nebyla si jistá, co udělá v dalších chvílích, ale nechtěla přestávat. Přitahoval ji, jako už tak dlouho nikdo. A tohle bylo, přese všechno, co v posledních letech dělala, tak nezvyklé, jiné, vzrušující…
Konečně měla voda tu správnou teplotu. Stačilo aby udělal krok a ocitl se pod jejím proudem. Líbilo se jí, jak stéká po jeho kůži, jak příjemný je jeho dotek. Lákalo ji přitisknout se k němu, ale měla strach. Znala ho tak krátce a i když se snažila to co nejlíp krýt, celou dobu se bála jeho reakce. Nechtěla nic zkazit, ani uspěchat. Hladila jej rukama a on jí to oplácel. Ale zatím se držela dál a když se pokusil přiblížit on, ucukla. Možná to nebylo jen tím strachem, možná se sama bála spěchu. Ne jen, že to bude příliš rychlé pro něj, ale i pro ni. Že se ztratí to něco, tak touha co ji žene dál.
Po chvíli vypla proud vody a vzala do ruky mýdlo. Viděla, že trochu znejistěl, natáhl ruku směrem, kde stála, ale tentokrát před jeho dotykem uhla. Chvíli počkala, než se k němu znovu přiblížila. Když se umývala ona, napadlo ji, jaké by bylo, kdyby to mýdlo držel místo ní on. V tu chvíli se asi tyk rozhodla, že dnes nechce končit jen svou sprchou. Tohle bylo sice něco jiného, ale zdálo se jí to skoro stejně vzrušující. Přejížděla mýdlem po jeho kůži a napadlo ji, co bude chtít dál. Že ani tímhle to pro ni asi neskončí, že opět bude chtít víc. Od ramenou a břicha postupovala níž a užívala si každý dotyk. Každý kousek jeho těla, které se jí tak líbilo. I jeho kůže po teplé sprše příjemně hřála. Odložila mýdlo a popošla ještě kousek k němu. položila mu obě dlaně na hrudník a když si ji k sobě přitáhl, už jí to nepřipadalo uspěchané. Věděla, že přesně to v tu chvíli chtěla. Objala ho a položila si hlavu na jeho rameno.
„Budeš od mýdla,“ poznamenal s úsměvem.
„To nevadí,“ odvětila. Taky zavřela oči. Hladila ho na zádech a tu chvíli jí došlo, že ani s tímto se dnes nespokojí. A věděla i co víc by si přála.
„Chci tě vidět,“ zašeptal jí do ucha. Usmála se.
„Tak se podívej,“ odpověděla a trochu se od něj odtáhla. Znovu pustila vodu. Mírně se zaklonila, aby mohl proud smýt mydlinky na jejích prsou a břichu a moc dobře si při tom uvědomovala jeho pohled. Zezačátku ji znejisťoval, teď ji naopak vzrušovalo, jak se na ni dívá. Věděla jistě, že se mu líbí, a to vědomí jí dělalo dobře. Přejela si rukama po hrudníku, aby opravdu smyla všechno mýdlo, i když ten pohyb možná spíš připomínal pohlazení. Zadívala se zpět na něj. Zvedla jednu ruku k jeho obličeji a pohladila ho po tváři. Chytil ji za ni a přitáhl si ji blíž k sobě, tak jak stáli ještě před chvílí. Naklonil se k ní a lehce ji políbil na rty. Zavřela oči a volnou rukou jej objala. Opětovala jeho polibek, zdaleka ne tak opatrně, jak začal. Chtěla ho v té chvíli cítit co nejblíž sobě a ani nevnímala vodu, která jim oběma stékala po tvářích. Poprvé po tak dlouhé době zase někoho opravdu chtěla, a tentokrát už si tím byla dokonale jistá. Opřela se zády o přepážku za sebou a jednou nohou ho objala kolem stehen. Rukama se držela jeho zad a on ji chytil za zadeček. Věděla, že chce to co ona, ale přesto se lehce odtáhla. „Tohle už by bylo za sprchu moc,“ zašeptala mu do ucha. Měla na něj chuť, ale zároveň dostala náladu provokovat. „Chci něco, co mi můžeš nabídnout jako protihodnotu.“
„A co by to mělo být?“
Pokrčila rameny. „To je na tobě, co mi nabídneš. Pokoj jsi slíbil zadarmo, osprchovaná u jsem, je mi už teplo, nevím, co mi ještě chybí.“
„Co takhle večeře?“ nadhodil. Myslel, že hra už skončila, ale nevadilo mu znovu začít. I když už v tu chvíli čekal něco jiného. Přesto měl chuť hrát, ještě mnohem větší, než předtím. Pravidla stále přesně neznal, ale už tušil, že žádná pevná asi nebudou.
„Hm,“ zamyslela se. „To by šlo. Ale na restauraci nemám oblečení, venku už je zima. Musel bys ji zařídit tady. Což asi nebude lehké, v tuhle noční dobu.“
„Když to nebude lehké, znamená to vyšší cenu.“
„To je samozřejmé,“ přikývla. Věřím, že ještě mám co nabídnout. Otázka je, jestli ty zvládneš dostát své nabídce.“
Usmál se. Bylo to už docela dlouho, co byl naposledy Bruselu, ale věřil že alespoň jeden ze dvou obchodů, o kterých věděl, že mají otevřeno celou noc, stále funguje.
„O tom nepochybuj. Stačí mi vědět, co by sis přála, a možná i co mi vlastně za to chceš nabídnout.“
Jemně ho odstrčila a dřepla si. Voda jí stékala po zádech, když ho vzala do pusy. Jen krátce, snad na deset vteřin, než se znovu zvedla.
„Tohle,“ naklonila hlavu trochu na stranu. „A je mi jedno, co koupíš. Ale chci to jíst s tebou.“ Přejela prsty přes jeho rty. „Nechci kvůli večeři ztratit tuhle náladu, ale platím až po ní,“ dodala.
Pohladil ji po tváři. Moc se mu ven do noci nechtělo, ne zrovna teď když měl náladu na úplně jiné věci. Naklonil se k ní, aby ji ještě jednou políbil. Jen krátce, než se otočil a konečně vypnul vodu. Vyšel ze sprchy a ona ho následovala. Jeho oblečení leželo na posteli. Přešel tedy k ní, ale než se stihl začít oblékat, objala ho ze zadu a zlehka h políbila na krk.
„Mám jít s tebou?“ zeptala se.
„Myslím, že by ti v těch šatech byla zima,“ pokynul směrem k stále mokrým minišatům.
„Možná byla, ale už je docela pozdě. Nevím, jak dlouho ti to bude trvat, ale pokud dlouho, riskuješ, že tady zatím zaspím. A nebude nic jak z večeře, tak z toho, co nabízím za ní.“
„Já to risknu. Nebo se nachladíš a pečování o tebe by bylo hodně drahé,“ usmál se. Na její šaty byla zima i ve dne. Natož teď, kdy do svítání stále ještě dost chybělo ale půlnoc už byla taky dávno za nimi. „Jestli usneš, tak se večeře změní na snídani. A nebo tě vzbudím,“ zazubil se.
„To nechám na tobě, ale po probuzení bývám nevrlá, když není příjemné.“ Opřela si hlavu o jeho rameno. Byla o něj opřená celý tělem, stále nahá. Dýchala o trochu rychleji než on. Cílil její prsa, jak se rytmicky zvedala, břicho, nohy…příjemně hřála a zároveň byla ještě stále trochu mokrá ze sprchy. Nechtělo se mu pokračovat v oblékání, nechtělo se mu vůbec hýbat. Poslouchal její dech, vnímal ho celým tělem. Měl zavřené oči. chuť na vtipkování a debaty o hře ho přešla. Chtěl ji, pomalu, dlouho. Cítit ji, vidět, jak se přestává ovládat, jak si užívá... napadlo ho, jak by se asi tvářila, jestli by křičela, nebo zůstala tiše. A taky co vlastně chtěla ona. Proč se mu takhle nabízela, proč hrála tu hru. A proč najednou neměl náladu jen hrát, proč ho v tuhle chvíli víc než její nabídka lákala její prostá blízkost. Možná kdyby v tu chvíli něco udělala, přerušila tu strnulost, pohladila ho, ještě jednou políbila…porušil by ta nepsaná pravidla. Otočil by se na ni, objal ji a zapomněl na večeři, na svou „odměnu“ na všechno okolo. a pokud by ona chtěla, což byl věc, kterou nedokázal odhadnout, zjistil by odpovědi na své otázky.
Cítil jeden hlubší nádech, než opravdu něco udělala. Pustila ho a odstoupila o krok dozadu. „Tak příjemnou cestu,“ promluvila a jemu se to tuhle chvíli zdálo téměř nepatřičné rušivé. A její hlas zvláštní, mírně zastřený. Ale když se na ni opravdu otočil, jen se na něj lehce usmívala, možná jen vypadala o něco unaveněji, než ve sprše. Zaváhal jen chviličku, než se začal oblékat a bez dalšího slova či dotyku zmizel do noci.
„Show must go on“ napadlo ho bezděčně, když za sebou zavíral dveře. Nevěděl, zda chce hrát dál, ale pokračoval, protože to bylo lepší než teď skončit. Pokračoval, protože ho lákala a nevěděl, jak by se k ní jinak dostal. Protože ho nic jiného v tu chvíli nenapadlo.

Zavřel za sebou dveře a ona osaměla. Chvíli zůstala stát bez pohybu, tak jak byla, nahá, s několika posledními kapkami vody na těle, na místě, kde sledovala, jak se obléká. Zhluboka dýchala a snažila se dostat zpět do dobré nálady, snažila se přemoct lítost, kterou z neznámého důvodu cítila. Přešla k umyvadlu a zadívala se do zrcadla nad ním na svůj obličej. Ještě ve sprše měla náladu si s ním hrát. Když k němu zezadu přistoupila, chtěla ho jen trochu podráždit než odejde. Jenže se jí to vymklo z rukou a měla pocit, že ho svým dlouhým objetím vyděsila. Nebyli pár, neznali se. Přistoupil na její zábavu, i ona to tak brala. Chtěla brát. Do té chvíle..
Tiskla se k němu a po dlouhé době se cítila dobře, v bezpečí, konečně ne sama. Vnímala jeho tělo a nedokázala se přimět ho pustit. Nechtěla ten pocit ztratit. Chtěla mu v té chvíli být blízko, tak blízko jak to jen jde, ne mít sex, chtěla se s ním milovat. Cítit ho v sobě, ale zároveň ho objímat, dívat se na něj, užít si tu chvíli. Sex a vzrušení byla jedna věc, to co v tu chvíli chtěla ona už druhá. A jí, bohužel, v tuto chvíli nedostupná, pokusila si připomenout. Před chvílí chtěla to co on, proč musela pokračovat dál, aby se to změnilo? Proč musela změnit hru v něco na čem j začínalo opravdu záležet?
Když se za ním zavřeli dveře, pocítila únavu. Strašlivou. Věděla, že usne. Chtěla zapsat, protože se bála další hry. Bála se svých pocitů, toho, že ji zradí. Chtěla na tyhle věci zapomenout. Až se vzbudí, bude snad znovu chtít pokračovat tam, kde před objetím začala.
Z té polohy ji vyrušil až jeho pohyb. Pootočil hlavou, to stačilo, aby se aspoň trochu vzpamatovala. Pustila ho a odstoupila. Snažila se vypadat normálně, ale zřejmě něco poznal. Zaváhal, jako by chtěl něco říct, než se sehl k oblečení. O potom odešel rychle, rychleji, než by si přála. Bez jediného slova, doteku. Vyděsila ho, byla si tím jistá. Rozehrála provokativní hru a sama věděla, že nemá cenu dělat si naděje na nic víc, na žádné city. Věděla to, ale přesto to nezvládla.
Zavrtěla hlavou a udělala několik kroků k posteli. Připadala si trochu jako ve snu, když si na ni lehla. Myšlenky se jí zmateně točily kolem posledních minut, hodin, celého dne. Zavřela oči a doufala, že se uklidní. Doufala, že usne. V tuhle chvíli, v tomto stavu si nebyla jistá, jak by dokázala „platit“. Tak aby jí to zároveň nebylo líto.

Věděl sice, kde najde obchod s celonočním provozem, dokonce věděl přesně kudy jít, ač už od jeho poslední návštěvy Bruselu utekla značná doba. To ovšem neměnilo nic na faktu, že to bylo daleko a na takové věci jako autobus nebo náhodný taxík mohl tuto chvíli zapomenout. Už alespoň nepršelo, i když chladno bylo pořádně. Spěchal a místy i bežel, přesto trvalo víc jak dvacet minut, než dorazil na místo. Skoro půl hodiny tam, deset minut v obchodě, podobný čas zpět – jen s plnou igelitkou se hůř běželo, takže uplynula víc jak hodina, než stál znovu přede dveřmi. Zastavil se a chvíli vydýchával. Přemýšlel, co ho asi uvnitř čeká, co bude tentokrát patřit do její hry. Zlehka otevřel a vkročil dovnitř.
Všiml si jí hned, postel byla přímo naproti dveřím. Zaváhal a dál pokračoval opatrněji, tišeji. Nechtěl ji vzbudit příchodem, vlastně ji ani nechtěl schválně budit vůbec. Vešel tak potichu, jak jen zvládl, oči upřené na ni, ležící na boku na posteli, stále nahá, nezakrytá. Peřinu měla schumlanou pod sebou, jako by ji chtěla objímat místo toho, aby se jí zakryla. Černé vlasy rozcuchané jednoduše tak, jak po sprše uschly. Jedna ruka složená pod hlavou, druhá na peřině, stejně jako jedna noha. Opravdu ji nechtěl budit, byla krásná, když spala. Položil tašku a začal se co nejtišeji svlékat. U trenýrek zaváhal, ale nakonec sundal i ty. Spí li nahá ona, tak ať jsou na tom stejně. Natáhl se po vypínači a otočil jím – usnula za plného světla. Otočil klíčkem v zámku a konečně se vydal za ní.
Ležela přímo uprostřed, neměl jak si vybrat nekontaktní půlku postele. Lehl si teda na kraj, tak aby jí viděl do obličeje. Nezatáhl závěsy a noc byla po dešti už jasná. Mohl si ji dobře prohlédnout i teď. Chvíli zůstal na boku, s hlavou podepřenou rukou, ale pak neodolal, aby se nad ni nenaklonil a nedal jí zlehka pusu na tvář.
„Dobrou noc,“ zašeptal sotva slyšitelně, nemusel ji vzbudit zrovna přáním hezkého spaní. Kdo ví, jestli by zrovna to považovala za hezké probuzení. Položil se hlavou na polštář a při tom se jí znovu, i když nechtěně trochu dotkl. Neměl dost místa, když zabrala přesný střed postele. Zamručela, jako by ji snad vzbudil, a chytila ho za ruku. Ztuhl a pozoroval ji. Ale zdálo se, že spala dál. Zato jemu trvalo dlouho, než se mu podařilo usnout.

Byl taky tím kdo se probudil prvním. Za okny už svítilo slunce, ale vzhledem k tomu, že pokoj byl orientovaný na sever ne přímo dovnitř. Ležel víc vprostřed než večer a první věc kterou si uvědomil byla, že mu ležela na rameni a on ji ve spánku objímal kolem ramen. Zdálo se, že stále hluboce spí, i když podle hluku dopravy za oknem už rozhodně nebylo brzy. Ani teď za denního světla, ho neomrzelo ji pozorovat, a ani teď nedokázal dostat z hlavy včerejší myšlenky. I když dnes se zdály ještě nepatřičnější, stejně jako celá jejich hra. Vzdálená, něco jako sen. Něco co se obvykle nedělá. nereálná a zvláštní, z dnešního denního pohledu. Ale i proto snad byly vzpomínky na ni tak vzrušující. I když už věděl, že by bylo podivné a nepřirozené v ní teď pokračovat.
Náhle otevřela oči, tak, že se, ztracen v myšlenkách, skoro lekl. Zorientovat se jí trvalo jen chviličku, poté se nejistě usmála.
„Dobré ráno,“ popřál jí tiše.

„Dobré ráno,“ měla na jazyku, ale nakonec to spolkla. „Promiň za to jak ležím,“ chtěla mu říct, ale i v tomto případě zůstala zticha. Vzpomněla si na včerejšek. Cítila to, co večer, ač zrovna na ty pocity si vzpomínat nemusela. Ty si uvědomila hned po probuzení, spolu s úlekem z toho, jak se k němu zjevně v noci „nastěhovala“. Usmíval se na ni, mile, tak, že ji to naplňovalo nadějí, kdyby…
„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ pomyslela si a naklonila se k němu. stačilo několik centimetrů. Zlehka přitiskla rty na jeho. Na chvíli, dvě tři vteřiny. Opatrně, snad až komicky, vzhledem ke včerejšku. Znovu se odtáhla a otevřela oči. bála se jeho reakce tak moc, jako za celý včerejšek ani dohromady ne. Kvůli takové hlouposti…
Zvedl ruku a pohladil ji po tváři načež si ji k sobě přitiskl. Líbal ji, jemně, taky snad opatrně, jako by se bál něčeho, co by mohl zkazit. Hladil ji ve vlasech a i ona se dotýkala jeho tváře. Byli nazí, vedle sebe v jedné posteli, ale přesto, nebo možná právě proto nebylo kam spěchat. Trvalo dlouho, než se se svými polibky přesunuli jinam, na tváře, na krk, později níž. Nedokázal odhadnout kolik času uplynulo, než se napůl posadila napůl položila nahoru na něj. Ani se o žádný odhad nepokoušel. Hladil ji po zádech, její ruce bloudily po jeho hrudníku. Dávali si na čas, tak že ji brzy chtěl ještě víc, než předešlého večera, i když tentokrát bez žádných her, bez žádných provokací. Když se potom konečně trochu nadzvedla, aby do ní mohl vstoupit, bylo snad už poledne, ale to ani jeden z nich neřešil. Zaklonila hlavu a zaryla prsty do jeho ramen. Dočkal se odpovědí, které ho večer před tím napadly. Viděl její tvář když se přestala ovládat, slyšel ji. A když potom později jen tak leželi, jako by kromě nich nebylo nic, jako by celý svět neexistoval, zapomenul na ně a oni mohli zapomenout na něj, doufal, že to neviděl naposledy. Měla hlavu opět položenou na jeho rameni, jako když se probudili, a opět mlčeli. Ale tentokrát už doufal, že ví, co chce. A pokud se nepletl, bylo to to samé, co chtěl on. Alespoň pro tuhle chvíli, pro ten čas, než se budou muset vrátit zpět do života, k problémům, které budou muset řešit, ke všemu, co je ještě čeká, chtěl její blízkost, chtěl nebýt sám. A potom, když budou mít štěstí, kdo ví.