Pohádka na dobrou noc 2

If I could change, I would
Take back the pain, I would
Replace every wrong move that I made, I would

Ani ten den však nebyl nekonečný, ač se mi v tu chvíli nekonečný zdál. Minul a po něm i několik dalších. A já si postupně připadala čím dál víc, jako doma. Zkušená se přehoupla přes polovinu a díky svátkům, které teď naše vesnice slavila, jsem před sebou měla hned tři dny volna. Ukončila jsem poslední předsváteční školní den a dívala se za odbíhajícími rozjařenými dětmi. Rozhodla jsem se užít si trochu klidu a vyrazit do lesů v okolí. Cítila jsem se sice čím dál líp, ale i tak mezi mě a ostatní postavily ty dva a půl roku studií výraznou zeď. A já si teď potřebovala odpočinout. Ve městě jsem paradoxně mezi všemi těmi lidmi měla svůj klid a soukromí. Tady ne. Potřebovala jsem si oddechnout od lidí.
Děti zmizely z dohledu a já se pomalým krokem vydala ven z vesnice. Schválně jsem se vyhnula návsi i cestám vedoucím k polím a větším hospodářským stavením, a díky tomu bezmyšlenkovitě zamířila směrem k zámku. Ta cesta nebývala tak prázdná, když jsem to tu kdysi opouštěla, napadlo mě. Dnes jsem byla naprosto jediná, kdo po ní šel. A přitom je na ní tak krásně. Dřív se ale lidi zámku nebáli.
Nebyla jsem ani v půli cesty, když jsem zaslechla klapot kopyt. Dnes výrazně rychlejší, než minule ve vesnici. Jezdec viditelně spěchal.
Okamžitě se mi rozbušilo srdce, až mě překvapilo, jak moc mě v té chvíli ovládla panika. Asi na vteřinu mi ztuhly nohy na místě, ale v momentě, kdy se zpoza zatáčky vyřítil jezdec, jsem se střemhlav vrhla do lesa. Co když tu je tak prázdno proto, že tady vlastně nemám co dělat? Co když nám sem zakázali vstup? Třeba už to tady považují za své pozemky. Ani sama nevím, kam vlastně sahají, bývalí pánové to nijak zvlášť neřešili.
A mé nejhorší obavy se naplnily. Nejen, že si mě jezdec samozřejmě stihl všimnout, ale navíc prudce zastavil, přímo u místa, kde jsem ležela. Při svém skoku jsem se totiž zachytila nohou za kořen a tak jsem se opravdu neukryla zrovna podle svých představ.
Vyděšeně jsem hleděla na muže, kterého jsem potkala už ve vesnici. Shlížel na mě z koně a obličej měl opět ve stínu. Pomalu jsem se zvedla a zůstala stát naproti němu. Nemělo už cenu se tvářit, že o něm nevím, a tak jsem se dívala přímo na něj. Trvalo snad celou věčnost, než konečně promluvil, věčnost, kterou jsem se rozhodla bojovat se svým iracionálním strachem a neuhnout pohledem.
„Ty jsi místní?“ ozve se konečně a mně se hrozně uleví, že jeho hlas nezní nijak rozzlobeně.
Místo odpovědi jen přikývnu.
„A to už dlouho?“
„Od narození.“ Samotnou mě překvapí, že nezním tak nejistě, jak se cítím. Ale možná, že něco z městského sebevědomí a ze zvyku na tamní společnost ve mně zůstalo, i když se ta vyplašená hospodářova dcerka ze vsi stále snaží získat nad mým chováním nadvládu.
„Nikdy dřív jsem si tě tu nevšiml,“ poznamená.
„Prý do vsi moc nechodíte,“ odvětím.
„Moc ne, ale někdy přece.“ Vidím, že si mě prohlíží. „Třeba teď jsem tam mířil. Nicméně jsi v pořádku? Proč jsi vůbec dělala tu šílenost?“ pokyne hlavou k lesu za mnou.
„Jsem, nic mi není,“ odpovím jen na první otázku. Na tu druhou nevím, co odpovědět. Momentálně si sama přijdu směšná. Jezdec budí tak maximálně respekt, není děsivý. Nevím, co mě tak pobláznilo.
Přesto couvnu, když seskočí z koně a vykročí ke mně. Jen nepatrně, ale i tak si toho všimne. Ve tváři, do které mu teď konečně vidím, se mu objeví nepříjemný úšklebek.
„Bojíš se mě? Jako všichni ostatní ve vsi?“ zeptá se a tentokrát už jeho tón není tak přátelský, jako na začátku našeho rozhovoru. Udělá dva kroky blíž ke mně, já o dva couvnu. Před chvílí jsem se skoro uklidnila, teď mě znovu polije hrůza.
„Taky si myslíš, že jsem otrávil přívod vody na hrad, a že jsem skoro sám ďábel?“ Popojde ještě o krok, čímž se už sám také dostane do lesa. Když už se tak ptá, v tuhle chvíli mám skoro pocit, že ano.
„Proč neodpovídáš?“ nadzvedne obočí. „Máš strach dokonce z toho, jak zareaguju na tvou odpověď?“ jeho oči se mi zdají ještě světlejší než prve, chladné a bledé vážně jako led. Ostře řezané rysy, tenké rty, celkově výhružný výraz ve tváři.
Ve tváři, která mě děsí, a přesto od ní nedokážu odtrhnout pohled. Jako myš fascinovaná pohledem na hada. Taky nezaregistruju prudký výpad včas, a než si uvědomím, co se děje, drží mě za zápěstí.
V ten moment se však zarazí a i já si až tehdy poprvé všimnu krve, která teď stéká i po jeho prstech. Kdo ví, o co jsem se tak zranila. Ale teprve v tu chvíli začne rána i bolet a já si všimnu, že už stihla potřísnit i sukni a halenku. Najednou se cítím mnohem slabší, než před chvílí a jediné, co si přeju je být proboha doma, u rodičů, v bezpečí.
„Pojď,“ pronikne ke mně jeho hlas, a já ho následuju, i když bych se nejraději bránila, kdybych měla dostatek síly. Přesto se však neubráním jistému vzrušení, když mě vysadí na koně a rozjedeme se směrem k zámku. Mám strach, ale zvědavost je u mě opět silnější. A to i přes slabost a bolest. Takže se nechám odvézt a pak jdu s ním, jako poslušná loutka.
„Ošetři jí to a pak ať dojde za mnou,“ předá mě na nádvoří do rukou nějaké starší ženy. Zadívám se na ni, ale nepoznám ji. Není od nás ze vsi. Moc našinců u nich neslouží. Kdo ví, jestli vůbec nějaký.

If I could
Stand up and take the blame, I would
If I could take all my shame to the grave

Stará žena byla až nečekaně příjemná, a i když na mě za celou dobu nepromluvila ani slovo, po krátké prudké bolesti přestala rána krvácet a dokonce už ani nevypadala tak nebezpečně. Dala mi dokonce trochu vody a já si v její společnosti začala připadat docela příjemně. Jenže mi nebylo dopřáno zůstat u ní dlouho. Sotva dokončila svou práci a já se trochu napila, objevil se muž, který mě skrz velkou část zámku dovedl do nádherně zařízeného, prostorného pokoje. Vešla jsem dovnitř a on za mnou zavřel, přičemž sám zůstal venku. Chvilku mi trvalo, než jsem se v pokoji zorientovala a všimla si postavy stojící u okna. Byl jen v kalhotách a košili, mnohem prostěji oblečený, než venku. Stál u okna a opíral se o parapet. Myslím, že v momentě, kdy jsem si ho všimla, jsem zrudla jako malá holka. Sledoval mě až příliš upřeným pohledem, nejraději bych se před jeho očima někam schovala. Místo toho jsem ale zůstala stát u dveří a stejně jako on mlčela.
Po několika vteřinách toho ticha, možná i minutách, se odlepil od parapetu a pomalým krokem zamířil ke mně. Měla jsem nutkání ustupovat jako venku v lese, ale nebylo kam, a tady se mi to navíc zdálo ještě nevhodnější. Takže jsem zůstala stát na místě, i když přišel těsně naproti mně. Jsem vysoká, ale on i tak byl poměrně výrazně vyšší. Vzal mě za ruku, ne hrubě za zápěstí, jak předtím, ale jemněji za dlaň, a otočil ji tak, aby viděl čerstvě ošetřenou ránu na zápěstí a předloktí. Ten dotek trval jen krátce, než mě zase pustil, ale šokovalo mě, jaké pocity to ve mně vyvolalo. Tehdy pro mě naprosto neznámé, nepopsatelné. Měla jsem strach a byla jsem nervózní, ale přesto jsem nechtěla, aby mě pouštěl. Bylo to příjemné, hrozně příjemné, ale úplně jiným způsobem, než když mě pohladila nebo objala máma. Mám pocit, že jsem na tu chvíli i zadržela dech.
„Kdo s tím začal, se všema těma povídačkama, co o nás kolují?“ přerušil ticho a smazal to příjemné, nechal jen strach. Pokrčila jsem rameny. Nevím, slyšela jsem je od všech, bez výjimky.
„Slyšel jsem toho až dost a docela mě štve, že si musíme najímat lidi odjinud, protože vaši sem odmítají chodit.“ Jeho pohled i tón mrazily. „Chci vědět, kdo s tím přišel. Takové řeči nevznikají samy od sebe.“ Ještě chvíli mě sledoval, ale já na tohle neměla co odpovědět. Pak se mnohem prudším krokem než předtím vrátil k oknu.
„Mysleli jste si snad, že zámek zůstane neobydlený? To co se stalo, je tragédie, ale jaký má smysl z ní vinit toho, co se nastěhoval po nich? Byli to naši příbuzní, ne nepřátelé.“
„Jenže byli oblíbení, chodili do vsi, starali se o ni,“ odvážila jsem se konečně ozvat. Nebyla to přímá odpověď na jeho otázky, ale kolem tohoto se motalo řečí taky víc než dost.
„Což my neděláme, jistě,“ zadíval se z okna. Vedli tuším právě směrem ke vsi. „Komu by se chtělo, po takovém přivítání.“ Na což jsem opět neměla co říct, nebyla jsem tady, když se nastěhovali. Nebyla jsem tady ani, když předchozí pánové zemřeli. Nebyla jsem tady už hodně dlouho.
Otočil se zpět na mě. „A to, až se ze zámku vrátíš v šatech od krve ty povídačky, ještě podpoří,“ ušklíbl se. „Co budeš po návratu povídat ty? Jaké děsivé historky?“ Jeho hlas zněl dost nepřátelsky na to, abych těm děsivým historkám co říkali ti, co tu kvůli něčemu byli, věřila hned mnohem ochotněji.
„Svlékni si ty šaty,“ řekl najednou, o poznání tišeji než jak mluvil doteď.
„Cože?“ neudržela jsem se. Tady? Před ním? Instinktivně jsem se pokusila nahmatat kliku na dveřích za mnou. Jeho pohled mě od toho úmyslu ale zarazil. Stejně bych nevěděla, kam běžet. Stejně by byl rychlejší.
„Svlékni si ty šaty,“ zopakoval to znovu, jen o něco hlasitěji a důrazněji. Chtěla jsem ještě nějak protestovat, určitě chtěla, ale místo toho jsem se přistihla při tom, jak si nejistě rozepínám první knoflíky halenky.
Neotočil se. Sledoval mě celou tu dobu, než jsem si pomalu sundala halenku, a ještě pomaleji i sukni. A kupodivu jsem se k němu zády neotočila ani já. Možná jsem se bála, měla jsem strach nevidět, co dělá, ale nebyl to jen strach, co mě přimělo dívat se mu celou dobu do očí. Doteď ty pocity nedokážu popsat. Možná to mělo něco společného s tím, jak mě předtím chytil za ruku. Možná stále se zvědavostí. Ale celou tu dobu jsem si připadala, jako někdo jiný. Protože tohle bych já přece nedělala. Já bych protestovala dýl, klidně se i bránila, kdybych musela. Nesvlékla bych se jen proto, že mi to někdo řekl. To jsem prostě nebyla já, ne taková, jaká jsem se znala, jaká jsem si myslela, že jsem.
V momentě, kdy i sukně zůstala ležet vedle mě na zemi, ode mě poprvé odlepil oči, a k mému zděšení otevřel protější dveře aby zavolal na služebnou. Během chvíle přišla, a zatímco já se teď snažila skrýt paradoxně před jejími zraky, když před ním jsem se neschovávala, sebrala mé oblečení a zmizela s ním pryč.
V pokoji po jejím odchodu zavládlo opět ticho. V tuhle chvíli už mě dohnal stud a já netušila, co teď dělat. Rozhodně se nedá říct, že bych byla nahá, spodnička byla jen o kousek kratší než svrchní sukně, a tričko pod halenkou odhalovalo jen paže, ale stejně to bylo oblečení, ve kterém jsem se cítila krajně nejistě. Oblečeni, které bylo na tu dobu skandální. A on si mě od okna bez ostychu prohlížel. Výraz v jeho obličeji se změnil. Nebyl už tak nepřátelský, jako když se mě ptal, ale nedokázala jsem v něm teď vyčíst žádnou konkrétní emoci.
„Pokračuj.“ Znělo to možná spíš jako žádost, než jako příkaz. Přesto jsem zvedla ruce k pasu a vytáhla tričko ze sukně, jako bych se opravdu chystala si ho sundat, než jsem se zarazila. Co to proboha dělám? Nechápala jsem to, nevyznala jsem se ve své hlavě, a stále ještě jsem z něj nebyla schopná spustit oči. Ale v tuhle chvíli získal trochu navrch rozum a já ruce opět spustila.
„Svlékni si to triko,“ promluvil opět hlasitěji a jistěji. A to zřejmě stačilo k tomu, abych opravdu pokračovala. Přesto, že pod trikem jsem neměla už nic dalšího. Přesto, že už to byla spousta let od doby, kdy mě někdo naposledy viděl nahou, kdy jsem se jako malé dítě spokojeně proháněla, jak mě pán bůh stvořil. Jo, styděla jsem se. Zrudla jsem, pokud to tedy ještě vůbec šlo víc, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem před ním zůstala stát jen ve spodničce.
„Sukni taky dolů,“ zdál se najednou mnohem jistější, až teď jsem si uvědomila, že do téhle chvíle byla i na něm patrná nervozita. A šílené bylo, že tentokrát mě nemusel pobízet dvakrát, poslechla jsem ho napoprvé.
Zvláštní bylo, že jsem si nepřišla o moc víc nepatřičně, než ve spodničce a tričku, ač jsem před ním stála už opravdu téměř nahá. A to, co přišlo poté, už mě v podstatě moc nepřekvapilo.
„Sundej i to,“ pokynul k mým kalhotkám, tomu jedinému, co mi ještě zbylo.
A já neprotestovala ani tentokrát.
Za okny se začalo pomalu šeřit, ale v pokoji bylo stále světla dost, nejen z venku, ale i z ozdobných světel podél zdí. Stála jsem nahá, aniž bych se nějak zakrývala, a on si mě ze svého místa od okna prohlížel. Bez zloby byla jeho tvář hezká, a jeho světlé oči mě nepřestávaly fascinovat. Nevěděla jsem co říct, a i on teď mlčel. Stáli jsme jako zvláštní sousoší, bez zvuku, bez pohybu. A já si na svou nahotu začala zvykat. Bylo to zvláštní, nikdy jsem si nedokázala představit, že bych se před nějakým mužem měla ukázat nahá, a teď...jo, styděla jsem se, ale ne tak hrozně, abych si pažemi zakryla prsa. Ne tak moc, abych sklopila pohled. A něco se mi na tom líbilo. Na způsobu, jakým se na mě díval, na tom, že i jako naprosto nezkušená jsem poznala, že se mu líbím. Hodně líbím.
„Rozpusť si vlasy,“ozval se po dlouhé odmlce. Poslechla jsem ho a rozpustila přísně stažený drdol, který jsem vzhledem ke svému povolání musela nosit. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy měla volné vlasy jindy než na spaní. Ale v momentě, kdy mi spadly na ramena a záda jsem si najednou připadala zvláštně svobodná. Nesvazovalo mě žádné oblečení, žádné konvence, nic. To, co jsem dělala, bylo šílenství, ale omlouvala jsem si ho tím, že jsem jen poslouchala jeho. Což bych teoreticky měla. A to šílenství mě svým způsobem vzrušovalo. I když strach a výčitky ve mně pořád setrvávaly. A obzvlášť strach byl docela výrazný. Zvlášť, když se po nějaké době pohnul a zamířil směrem ke mně. Instinktivně jsem se přitiskla zády ke dveřím, a teprve teď, když se blížil, se pokusila alespoň provizorně svýma rukama zakrýt svou nahotu. Došel až ke mně, sám stále úplně oblečený, a zastavil se tak blízko, že jsem ve vlasech cítila jeho dech. Stále nemluvil, a tentokrát mě to mlčení vyloženě děsilo, stejně jako ten nečitelný výraz. Ale stejně ve mně bylo pořád ještě něco silnějšího, než strach. A to dokonce, i když mě chytil za ruce a odtáhl mi je od těla. Snad jsem se snažila se bránit, když mi je zvedl nad hlavu a jednou rukou přitiskl obě ke dveřím, o které jsem se celá opírala, ale něco ve mně chtělo pokračovat. Nehledě na to, že pro něj má obrana neznamenala žádný problém.