Modřemokrý sen

Byl krásný den, měl jsem se báječně, byl jsem s dívkou, kterou vídám dnes a denně ve škole.
Takový ten typ naturalistky s jemnou pletí, jemnými rysy a sladkým úsměvem, podtržené hnědými prstýnky a smyslnou postavou. Ani velká ani malá, zkrátka dokonalá. Každá křivka, každý tvar mluví sám za sebe.
Ten den byl něčím zvláštní, v místě které neznám. V místě s mnoha otvory místo oken, spoustou modré barvy všude, kam se podíváš, jako v bazénu, ano i tu byla voda. Snad vody jen lehce nad kotníky, čisté a průzračné. Vůbec netuším co jsem tam dělal, vím jen že jsme šli plavat.

/...řekl bych, že byla obeznámena s mojím příběhem, s mou láskou, s tou která ja u mě v srdci. I s tím jaký jsem já, s věrností a vším tím, jaký jsem. A taky vím že i pro mě byla jen kamarádkou o které ve skutečnosti moc nevím.../

Pamatuju si, jak jsme tam šli, bylo nás víc, alespoň podle zvuků. Jak jsme dorazili na místo tohoto příběhu, zavládlo ticho, nikdo tam nebyl, jen my dva, pár padajících kapek vody a všudypřítomná modrá barva stěn a podlahy s vodou.
Byla oblečená jen ve spodním prádle bílé barvy a decentního střihu. Usmála se když si sundávala oblečení. Na chvíli jsem zůstal stát s otevřenými ústy, částečně úžasem, částečně nevěřícně. Do té doby by mě nikdky nenapadlo, že ji někdy uvidím takovou, jaká se
narodila, nahou. Byla opravdu krásná, až jsem se musel stydět za to, jak vypadám. Od nahoty mě dělily jedny delší kraťasy černé barvy. Přišlo mi špatné zůstat oblečený. V tu chvíli jsem byl na rozpacích co bude dál, je to přeci kamarádka. Popadla mě ukrutná žízeň.
Za myšlenky že stojím ve vodě jsem se sehnul a rukou po malých doušcích přijímal vlhkost vody, to jak mě naplňuje. Měl jsem dost. Snad jsem na chvíli úplně zapoměl, že tam nejsem sám. Když jsem se zvedal, ležela na pravém boku na jednom modrém schodu po mé pravici.
pravou rukou si podpírala rozjasněný obličej. Vypadala opravdu šťastně, netušil jsem proč, ale měl jsem ten stejný pocit. Řekla mi, že má také žízeň, že by chtěla pít, pít z mých rtů a ne jen sledovat jak piju já. V tu chvíli jsem neměl jediný důvod proč to neudělat. Metoda s rukou byla pro tuto situaci nedostatečná, přitisknul jsem tedy rty ke hladině vody, sál jsem dokud jsem neměl plná ústa vody. Přesunul jsem se na místo určení vody. Pomalu jsem přitisknul své rty k jejím a společně jsme je otevírali. Tou dobou už ležela na zádech a naše rty se tiskly pod pravým úhlem. Myslel jsem, že má žízeň. Až se voda přemístila z mých do jejích úst
chtěl jsem je zavřít, ale ani jednomu z nás se to nepovedlo. Ucítil jsem jak se voda vrací do mých úst, společně s ní. Její jazyk kopíroval pohyb toho mého. Jakoby se chtěly koupat, pomalu se točily po směru hodinových ručiček za pomoci vody. Bylo to velice něžné a nekončící. Něco tak krásného se nestává každý den. minuta na sebe nenechala dlouho čekat a voda byla pryč.
Měla opravdu žízeň? Asi ano, chtěla ještě pít. Stejným způsobem se situace opakovala. V otevřených očích jsem pozoroval svůj sen. Sledoval ty krásné hnědé oči co na mě vykukovaly a něco se snažily říct.

/...znáte ten pocit kdy zavřete oči a vidíte úplně něco jiného než ve skutečnosti, svou představu, která je až neskutečně živá???/

Se zavřením očí v tomto příběhu jsem se probouzel do nového dne, mírně vyděšený, kam to vše zmizlo, s pocitem něčeho krásného, co mi už po minutě chybí? Hodiny ukazovaly 5:55 a já měl ještě 35 minut do budíčku. Pohledem do tmy jsem hledal realitu. která se pomalu rozpadala do střípků vzpomínek, dle kterých píšu tento příběh. Cítím se provinile za to co se stalo.
Hledám odpovědi, hledám smysl, který to možná ani nemá. Jen hledám...