Dneska...

jsem jela dvaadvacítkou, a poslední tři zastávky se můj tep pohyboval na hranici snesitelnosti. Ani netušíš, jak moc jsem se ve skutecnosti těšila. Málem se mi podlomila kolena, když ses ke mně blížila. A na uvítáni? Jenom přátelský Ahoj a úsměv. Neměla jsem odvahu cokoli naznačit, jenom jsem si užívala Tvé přítomnosti. Tu chvilku, co jsem Ti držela svetr, zatímco jsi byla pryč, jsem využila k tomu, abych z něj mohla cítit Tebe. Voníš tak krásně, nejradši bych si ten svetr vzala k sobě na spaní, kdyz Tě nemůžu mít u sebe, a asi ani nikdy nebudu. Jsi pro mě ta nejnádhernější slečna pod sluncem. Už při pouhém pomyšlení na Tebe se cela zachvěju. Teď teprve pořádně chápu, co to ve skutečnosti znamená mít někoho přímo vedle sebe a vědět, že toho člověka nikdy nezískáme.