Potřebuju tě

Autobus mi ujel přímo před nosem. Stihnu to? Chtěl bych tě zas vidět, tolik pro mne znamenáš. Možná, že si to neuvědomuješ, ale seš to právě ty, kdo mi stále pomáhá. Kdyby byly mé myšlenky na smrt skutečné, měla by si na svědomí záchranu mého života.
Další autobus jede za pět minut. Co když už tam nebudeš? Stihnul bych to tím předchozím? Možná, že jsi šla domů rovnou ze školy. Možná bych to nestihnul ani o dvacet minut dřív. Netrápí tě někdo? Tak dlouho ses mi nesvěřila. Nevím, co se děje uvnitř tvé mysli. A nejspíš jsem to ani nikdy nevěděl, ale teprv teď mám pocit, že se mi vzdaluješ.
Každý záblesk zlatých vlasů upoutá pozornost mých očí, tiše doufám, že si prošla kolem mne. Že jsi mi stále nablízku. Blížím se k cíli, s nadějí vyhlížím prázdnou zastávku. Ty nikde. Hrudní koš se povolí, unikla z něj naděje, že tě zas uvidím.
Můj zklamaný pohled míří k zemi, upoutá ho jen malá postava na druhém břehu betonové řeky. Vtom přijíždí nový autobus, který definitivně přejel poslední možnost setkání. Vidím tě, jen tak stojíš zády k okýnku a pomalu si dáváš vlasy za pravé ucho. A pak ujíždíš, bez toho aby si zamávala, ani mi nevěnuješ tvůj zamyšlený pohled. Někde právě někdo zemřel. Zemřel i kus mne, pomalu umírám od té doby, co tě nemohu vídat každý den. Tak strašně moc tě potřebuju. Potřebuju tě, abych mohl žít.
Změnila jsi můj život a i když se to nezdá, změnila ho i taková maličkost, že jsem tě nezastihl včas a viděl tě pouze odjíždět. Neodjela jsi jenom ty, odjela i velká část mé minulosti. A kdo ví...možná i budoucnosti. Možná, že si věděla, že tam stojím a proto si se neotočila. Možná tě něco trápilo, měla jsi jiné věci k přemýšlení než mě a možná, že ta dívka v autobuse si vůbec nebyla ty...