Mé budoucí já 12.díl

Vstávám s dobrou náladou, uvařím si čaj a rozpeču pár kousků pečiva. Pěkně v klidu posnídám a přemýšlím, co bych mohla celý den dělat. Rozhodnu se zjistit, jak je Jáchymovi. Vytočím jeho číslo, ale Jáchym to nezvedá. Co když se mu něco stalo?
Obléknu se do černých šatů, pod které si vezmu legíny a vyrazím. Mno, vyrazím. Dofuním se k dveřím auta, ve kterém jsem dost dlouho neseděla.
K Jáchymovi dorazím bez úrazu, takže to nebude úplně nejhorší. Vyjedu výtahem nahoru a zazvoním. Po nekonečně dlouhé chvíli strachu mi otevře bledý Jáchym.
„Říkal jsem ti, ať nechodíš. Jak ses sem vůbec dostala?“
„Ahoj, jela jsem autem. Pustíš mě dovnitř?“ Uhne mi, abych vešla a pak zavře dveře.
„Jak ti je?“
„Blivno.“ Vede mě do ložnice, kde marodí. Rézi leží na posteli a smutně se na mě dívá.
„Tak si lehni, uvařím ti čaj.“ Poslechne a já odpluju do kuchyně udělat ten slíbený nápoj. Když se vracím zpátky, Jáchym spí. Mateřsky mu sáhnu na čelo. Pálí. Odploužím se s Rézi do obýváku. Chvíli jí házím gumový míček, ale hra ji evidentně nebaví. Z ložnice se ozve šramot.
„Rézi?“ Zkouší volat Jáchym. Snažím se za ním, co nejrychleji dopravit.
„Jsem tady.“
„Usnul jsem. Promiň.“
„Vezmu si tě domů. Nemůžeš tu zůstat sám.“
„Ještě dneska se vyležím a jsem fit.“ Zavrtím nesmlouvavě hlavou a vrhnu se k jeho skříni. Do tašky mu složím pyžamo, několikatery spodky, ponožky, tepláky a trička. Na stolku seberu pohozené vodítko, z věšáku klíče a Jáchymův kabát.
„Tohle si obleč a jdeme.“
„Nemusím se převlíkat z pyžama?“ Zavrtím hlavou.
„Vypadá to jako tepláky. Pojď už.“ Jemně ho tlačím před sebou ven z bytu.

Doma Jáchyma naženu do Kristiánova pokoje a Rézi s Arniem pustím na zahradu.
„Fakt to není blbý?“ Ozve se seshora Jáchymův hlas.
„Co přesně?“
„Spát v Kristiánovo pokoji.“ Mávnu rukou a jdu mu uvařit čaj.
„Terezko!“ Ozve se seshora zoufalý hlas.
„Co je?“
„Nechci tu být sám.“
„Přes den můžeš ležet v obýváku.“
„Mám si dolů snést deku?“
„Ne, dám ti tu tvojí, je v ložnici.“ Po chvíli se po chodbě rozléhá pleskání jeho bosých chodidel o schody. Nakoukne do kuchyně a pousměje se.
„Skočím ti pro tu deku, vezmi si tady čaj a jdi do obýváku. Ten gauč si můžeš rozložit.“
Když mu nesu peřinu s polštářem, zaslechnu zvuk televize, zastavím se ve dveřích. Otočí hlavu a smutně se zadívá.
„Nevadí, že jsem to pustil?“ Zavrtím s úsměvem hlavou, položím polštář, na který nechá klesnout hlavu. Peřinu mu přehodím přes tělo a usadím se do křesla.
„Kde je Rézi?“
„Pustila jsem je na zahradu.“ Jáchym se divoce rozkašle.
„Měl bys spát.“
„Bolí mě v krku.“
„Udělám ti zábal, vezmeš si paralen a pokusíš se usnout.“ S šátkem kolem krku a paralenem v žaludku se mu podařilo usnout. Já vlastně usnula taky. Ani nevím, jak se mi to povedlo. Arnie s Rézi mezitím přišli domů a uvelebili se před hořícím krbem a když jsem otevírala oči, cítila jsem Jáchymův pohled. Protáhla jsem se a mrkla na něj.
„Vyspala ses?“ Zašeptá.
„Teď neusnu v noci.“ Zazívám.
„Zvonil ti telefon, típl jsem to. Nechtěl jsem tě budit.“
„Děkuju.“ Natáhnu se pro telefon. Vytočím číslo, které před hodinou a půl volalo.
„Terez! Volám, volám a ty mi to típneš.“ Spustí Vojta.
„Promiň, potřeboval jsi něco?“
„Úryvek z tvojí nový knížky.“
„Hm, pošlu ti ho e-mailem, jo?“
„Hned!“
„Vojto, mám spoustu práce.“
„Ano, musíš napsat knížku. Na to se musíš soustředit. Nic jiného tě nemůže zaneprázdňovat.“
„Nezapomeň, že si prostě nemůžu sednout a psát. Potřebuju čas.“ Vzdychne.
„Jakým směrem se to bude ubírat?“
„Mám jasnou představu. Přesnej opak toho, jak to skončí v realitě.“
„Jak to skončí u tebe, hm?“ Otočím se k Jáchymovi zády a začnu šeptat.
„Vrátí se ke mně.“
„Takže zase slaďák!“ Vydechne.
„Má to skončit tragicky?“
„Dělej si co chceš. Musím končit. Pošli mi ten úryvek, čau.“
„Ahoj.“ Rozloučím se.
Jáchym si odkašle a já se na něj zadívám.
„Stalo se něco?“
„Nepustíme tam něco záživnějšího?“
„Klidně. Už je ti o trochu líp?“
„Jasně. Díky tvé péči.“
„To jsem ráda.“
„Co tam pustíme?“
„Hm, řekni si.“
„Madagaskar 2 nebo Piráti z Karibiku?“
„Můžeme obojí.“
„Pustím to.“ Natáhne se k televizi.


Z postele mě vytáhne domovní zvonek. Obléknu si župan a vyrazím otevřít. Ve dveřích stojí Marek a v ruce drží kytici karafiátů. “Hm, moje oblíbené. Pohřební. Fuj.“
„Ahoj, přišel jsem se podívat, jak se ti tu daří.“
„Pojď dál.“ Pozvu ho. Rozhlédne se kolem sebe a pak se zarazí. Dívá se na jedno určité místo. Přesně tam, kde stojí Jáchym v pyžamu.
„Čus Jáchyme.“ Usměje se nervózně a mávne na něj. Jáchym se na něj usměje a odchází nahoru. Marek míří do kuchyně jako první, takže neslyší, že pleskání bosých chodidel ustalo. Otočím se. V jeho očích je moře smutku a já mám najednou chuť vyhodit Marka a být tu sama s Jáchymem. Starat se něj, dívat se s ním na filmy a užívat si jeho přítomnosti.
Než vejdu za Markem do kuchyně, nahodím úsměv. Jak to říkal Kristián? Když se bojím vstoupit do nového, mám se vrátit k osvědčenému. Marek je osvědčený. Ňouma.
„Nevzbudil jsem tě?“ Proč bych mu měla lhát?
„Hm, vzbudil.“ Natáhne ke mně ruce, ale moje tělo se jaksi nechce odlepit od místa.
„Víš, co bych si přál?“ Změní téma. “Už je to tady zase. Ták povídej, jednou to holt budeš muset vyklopit.“ Zářivě se usměju a bradou ho pobídnu.
„Aby to bylo jako dřív. Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdybych nikdy neodjel.“
„Tys odjel! Nechal si mě tady a…“ Sednu si na židli.
„Zapomeneme na to. Teď budeme spolu.“
„Na jak dlouho? Dokud zase neodjedeš?“ Vyslovím potichu.
„Terez,…“ Zavrtím hlavou a přitáhnu si ho k sobě. Opřu si hlavu o jeho hruď a snažím se zhluboka dýchat.
„Marku, promiň.“ Palcem mi setře slzu.
„Ty moje malá bláznivá hippiesačko.“
„Jak to bude dál?“
„S námi?“
„S kým jiným.“
„Jak budeš chtít.“
„Hm.“
„Proč tu máš Jáchyma?“
„Je nemocný.“
„Aha, to tu budeme ubytovávat každého maroda z okolí?“
„Jak budeme?“
„No, pokud sis nevšimla, jsme spolu a snad mám právo vědět, koho tu necháváš bydlet.“
„Máš právo vědět, ale ne rozhodovat. Dům je můj. Stejně tak jako je to dítě jenom moje.“
„Nenapíšeš Jáchyma do rodnýho listu?“
„Měla bych?“
„Napiš tam mě.“ Zavrtím hlavou.
„Nikdy mi nebudeš patřit celá.“
„Co to povídáš?“
„Vždycky tady bude Jáchym, když ne on, tak jeho dítě.“ Ruka mi samovolně vyletěla a zabrzdila se až plesknutím dlaně o jeho tvář.
„Přehnal jsi to.“
„Jsi přecitlivělá. Až budeš mít zase dobrou náladu, tak se ozvi.“ Tře si červenou tvář a odchází.
„Marku, vrať se!“ Dělá, že neslyší.
„Ty srabe!“ Otočí se a zůstane stát.
„Tohle nemá cenu. Chceš mě takovou, jaká jsem byla kdysi. Už jsem vyrostla.“ Zavrtí hlavou.
„Pořád tu bude Jáchym!“ Z jeho slov mě bodne u srdce. Má pravdu?
„Ne, ty prostě….“ Hlava se mi zatočí a já se jen tak tak stihnu zachytit zábradlí do schodů. Marek si toho nevšímá. Seshora slyším pleskání bosých nohou.
„Vždycky jsem byl podle všech ta svině já, ale uvědomuješ si, že tys taky nebyla perfektní? Neustále se kolem tebe točil Jáchym!“ Ruka mi sklouzne ze zábradlí a já bych asi spadla na zem, kdyby mě nezachytily obrovské teplé ruce. Otevřu oči, nade mnou se sklání Jáchym a sykavě odhání Marka.
„Terezko, jak ti je?...“ Sedne si na zem a mně si opře o hruď.
„Vypadni odtud!“ Vykřikne na Marka, mávnutím ruky ho odhání, ale jeho ledově modrý pohled je upřen na mě.
„Odvezu tě do nemocnice.“ Zavrtím hlavou, upřu na něj svůj zoufalý pohled a pokusím se něco namítnout.
„Jen se oblíknu.“ Položí svůj ukazovák na mé rty a zavrtí hlavou. Pomůže mi do křesla a sám vyběhne schody do Kristiánova pokoje. Během několika vteřin je zpátky, pomáhá mi do kabátu, bere si moje klíčky od auta a odcházíme.