Pohádka na dobrou noc 3

Sometimes I remember the darkness of my past
Bringong back these memories I wish I didn´t have
Sometimes I think of letting go and never looking back
But never moving forward so there would never be the past

Jednou rukou mě držel, zatímco druhou se dotknul nejdřív mé tváře a vlasů, později krku, ramen, a pokračoval i níž. Jako by mé tělo kousek po kousku zkoumal. Chvílemi jsem se snažila uhnout, ale pokud k sobě mám být upřímná, bylo by mi líto, kdyby přestal. Zavřela jsem oči, zčásti, abych se schovala před vlastním studem a výčitkami, zčásti abych si mohla ty doteky líp vychutnat. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. To, co jsem ho nechala dělat, pro mě bylo ještě dnes ráno naprosté tabu.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než se mě poprvé dotkl rty. Na čele, na nose, a poté na ústa. Napoprvé ještě ne, ale napodruhé jsem na ten dotek už zareagovala, i když mi připadalo, že značně nejistě a neohrabaně. A jako osten mě bodla myšlenka, kolikátá jsem, s kým dělá takovéto věci. Vlastně představa, že jsem třeba jen jedna z mnoha, byla v tuto chvíli jediná věc, která se mi na tom celém příčila.
Rty se mě nedotýkal jinde, než na tváři a krku, ale i to bylo hrozivě příjemné. Napadlo mě, z jakého důvodu je to vlastně hřích? Vyděsilo mě, když se mi v hlavě objevila myšlenka na to, že mi víra jen pokrytecky brání dělat ty nejlepší věci. Neměla bych uvažovat tímhle způsobem. Stejně, jako bych neměla dělat nic takovéhoto.
Téměř v tom samém okamžiku, kdy mě jsem začala přemýšlet tímto způsobem, on přestal. Otevřela jsem překvapeně oči, copak slyšel mé myšlenky? Nebo ho napadlo to samé? A mé obavy nebyly scestné, přes to všechno jsem nechtěla, aby přestával.
„Pojď, prolomil ticho, které v pokoji celou tu dobu panovalo, a uchopil mě za ruku. Nechtěla jsem pryč od té trochy oblečení, co tady ležela na zemi, ale nedal mi na výběr. A když zamířil k posteli, začala jsem se opravdu bát. Do téhle chvíle to svým způsobem nebylo až tak zlé, ale tohle už opravdu nešlo. Tohle už byl smrtelný hřích určitě. Tohle už připustit nesmím, ať chci, nebo ne. Ať by to mohlo být příjemné, jak by chtělo.
Sama jsem zírala, kolik se ve mně najednou vzalo v tu chvíli sil. Zřejmě proto, že doteď jsem odporovala jen naoko, pro klid vlastního svědomí, proto, že bych měla. Tentokrát mě hnal opravdový strach. A v ten moment jsem nebyla zase až tak úplně slabá.
Stejně se mu ale podařilo položit mě na postel, a ani nevím, odkud vzal nějaký kus látky, vlastně jsem si ani nevšimla, co to přesně bylo, ale najednou jsem ucítila, jak mi něco utahuje kolem zápěstí. A po chvíli jsem se už neměla jak bránit.
V tu chvíli jsem si myslela, že jsem ztracená, měla jsem pocit, jako by se měl zhroutit celý svět. Byla jsem přesvědčená, že všechno pěkné už skončilo, všechny sympatie, které jsem k němu stihla získat, vymazaly obavy. Seděl mi na bocích, a teď mi jeho pohled vadil. Stejně, jako mi v první chvíli bylo nepříjemné hlazení po tváři. Jenže to, čeho jsem se bála, se nějak nenaplňovalo, pokračoval v podstatě v tom, co dělal u dveří, jen snad o něco opatrněji. A po nějaké době zamířil s polibky i níž než na krk. Trvalo to dýl, než před tím, ale nakonec všechny ty černé myšlenky zmizely. Nakonec jsem se možná přestala bát úplně. Dokonce jsem ho chtěla pohladit sama, kdybych mohla, přála jsem si taky se ho dotýkat. Chtěla jsem ho vidět alespoň bez košile.
Lekla jsem se, jen když rukou zamířil na ta nejvíc intimní místa, kterým se doteď vyhýbal. Ale díky pocitu, který mě o chvíli později naplnil, jsem neměla na žádné přemýšlení čas ani chuť. Na chvíli jsem přestala vnímat okolní svět, a jen jsem si zvědavě říkala, jestli je ten hlas, co slyším, opravdu můj. Zřejmě ano, ale zněl jinak.
A pak bylo po všem. Znovu jsem otevřela oči a vrátila se do reality. Na jeho tváři jsem poprvé viděla úsměv. Slušel mu.
„Jestli chceš odejít, tak mi to teď řekni,“ promluvil, a mě chvilku trvalo, než jsem pochopila obsah sdělení. Jak absurdní se mi teď zdála ta možnost, že bych měla chtít pryč. Přesto jsem ale nedokázala ani zavrtět hlavou, jen jsem mlčela a dívala se na něj.
Několik vteřin čekal, a pak se natáhl k mým rukám, a za chvíli jsem cítila, že je mám opět volné. Zvedl se, a já se tak nějak automaticky postavila taky. I když jsem se na svých nohách necítila zrovna nejjistěji.
Natáhla jsem k němu ruku a opatrně ho pohladila po tváři. Zvláštně to škrábalo, i když se zdál oholený. Snad jsem se trochu bála, že mě zadrží, že mi to nedovolí, abych se dotýkala i já jeho, ale nestalo se tak. Ani když jsem se už alespoň o trochu míň neohrabaně pokusila o polibek. A dokonce mě nezarazil ani v momentě, kdy jsem nejistě rozepnula první knoflík jeho košile. První, druhý...už jsem viděla pracovat muže na polích oblečené jen v kalhotách, ale žádný z nich se mi tak nelíbil.
Stáhla jsem mu košili z ramen. Prsty jsem zkoumala jeho ramena, hrudník, břicho. A byla jsem si čím dál jistější, co se týkalo polibků. Jinam, než na rty jsem ale zatím neměla odvahu zamířit.
Na zapínání kalhot navedl mé ruce sám, asi bych se k tomu jinak neodhodlala. Ale pokud mě vedl, stud se sám někam ztrácel. Když měl ruku položenou na mé, dokázala jsem se ho dotknout kdekoliv, a pokud mi řekl, co dělat, poslechla jsem ho i ve věcech, které by mi jinak přišly nemyslitelné. Takto jsem si před něj sedla a vzala do pusy to, co bych prý neměla za svůj život téměř ani vidět. Jen na chvilku, sotva několik málo minut, ale i za tu chvíli je vidět, jak se mu to líbí. Což je nečekaně opojný pocit. Jako bych nad ním měla v tu chvíli moc já. Jako bych věděla, co dělat, a dělala to dobře.
Překvapilo mě, když mě po té době od sebe odtáhl. Trochu hrubě mě povalil do lehu a přilehl si za mnou.
Tak to bylo tady. To čeho jsem se bála. Ale najednou mi připadalo, že to je něco, co mělo přijít. Nic jsem o těchhle věcech nevěděla, ale teď jsem chtěla, aby pokračoval. I když jsem se bála. I když jsem věděla, že to není správné.
V první chvíli jsem ucítila hroznou bolest, že mi vytryskly slzy. Zaryla jsem nehty do jeho ramen, a napadlo mě, že s takovou bolestí to opravdu musí být hřích. Že už vím, proč je to něco zapovězeného. Jenže po chvilce se to nejhorší uklidnilo, a i když mě to stále bolelo, bylo na tom něco zvláštně příjemného. Připadala jsem si jako blázen – příjemná bolest? Jenže zatímco před chvílí jsem se ho pokusila od sebe odtlačit, teď už jsem nechtěla, aby odcházel.

If I could change, I would
Take back the pain, I would
Replace every wrong move that I made, I would

Probudila jsem se, a za okny svítalo. Ležela jsem mu na rameni, on stále spal. Zadívala jsem se na něj, a musela jsem se usmát. Nechtělo se mi myslet na nic tíživého, myšlenky na to, že mě ve vsi zřejmě hledají, že o mě mají strach, a že nevím, jak to vysvětlím, mohly počkat. Bylo mi krásně. Tak krásně, jako když jsme poté, co bylo po všem, leželi vedle sebe, a mlčky se na sebe dívali. Jako když mě hladil po tváři a já mu potom usnula v náručí. Dívala jsem se teď na něj, dokud jsem znovu neusnula. Tohle byl ráj. Ne snad ten křesťanský, možná, že naopak hříšný, ale byl to ráj.
Druhé probuzení už bylo mnohem míň příjemné. Hrozně jsem se lekla, když do pokoje vtrhla služebná.
„Pane, jsou tady ze vsi, ptají se, jestli tady není,“ ukázala na mě. Byla to ta stejná žena, která mě včera ošetřila.
„Zatraceně,“ zaklel, a v tu chvíli byl vzhůru. „Její oblečení,“ zavelel a služebná zmizela.
Během několika minut jsem odcházela domů s rodiči a ke svému seznamu hříchů si připisovala lež. Ukazovala jsem jim své zranění, a vymýšlela si, jak jsem si ho na procházce náhodou udělala, jak mě na hradě ošetřili, a jak jsem tam zaspala. Snad mi věřili, zřejmě by je ani nenapadlo, že bych lhala. Tehdy ještě ne.
Ten den byl děsivý i proto, že jsem na kalhotkách objevila krev. Nechápala jsem, proč tam je, ale věděla jsem, že to nesmí nikdo vědět. A tak jsem zmizela pro změnu k potoku se jí zbavit. A až do noci poté chodila po domě jako lev v kleci, neschopná jít se bavit, neschopná přestat myslet na něj.
Další den jsem se ale už vymlouvat nemohla. Musela jsem na slavnosti. A k mému zděšení i radosti zároveň se tam objevil i on.
Za celou dobu jsem zachytila jen několik jeho pohledů, a ani já jsem se jeho směrem neodvážila dívat příliš často, ale jakmile bylo po všem, vymluvila jsem se doma, že jdu opět na procházku, a zmizela do lesů pod zámkem, kde jsme se potkali prve. Čekal na mě. A já byla tak neuvěřitelně šťastná, když jsem se ho mohla dotknout, když jsem ho mohla obejmout...
Několik dalších dní jsme se takhle pokud možno nenápadně scházeli, odpoledne po mojí výuce, někdy i na chvilinku ráno před školou. Každá minuta s ním mi stála za to, a já nechápala, jak z něj můžou mít ostatní strach, když já se s nikým necítila bezpečněji. Připadalo mi, že se těch několik dní vznáším na obláčku.
Jenže každý, kdo lítá, musí někdy přistát. A já to nezvládla zrovna měkce.
Musela jsem zpátky do školy. Mluvil o tom, že přijede za mnou do města na návštěvu, alespoň na pár dní, ale já ho odmítla. Jako budoucí učitelku mě hlídali na internátě a nesměla jsem se stýkat s muži. Ve městě jsem neměla tak volný režim, jako doma.
„Za tři měsíce se vrátím, pak budeme moct být zase spolu,“ slibovala jsem.
„A zase tajně,“ povzdechl si. Navrhoval už i to, ať nechám školy, ať se vzdám povolání, které mi zakazuje společenský život. Jenže k čemu, když jsem stejně jako on věděla, že si mě bude moct jako šlechtic sotva vzít? Tvrdil, že by se to dalo nějak vyřešit, ale považovala jsem to za plané sliby a pohádky. Bála jsem se jim věřit, bála jsem se zklamání. A tak jsem odjela s tím, že budoucnost budu řešit až tehdy, až budu mít záruku toho, že se o sebe postarám i v případě, že ho omrzím.
Dodnes toho rozhodnutí nepřestávám litovat.
Za ty tři měsíce se vše změnilo. Nejdřív jen drobnosti, ráno mi bylo někdy špatně, cítila jsem se jinak, bolela mě prsa. Ignorovala jsem to, práce bylo dost, nebyl čas myslet na hlouposti. Teprve když jsem držela v ruce svůj diplom, svou jistotu, a balila se domů, všechno mi došlo.
V tu chvíli jsem chtěla utéct. Někam daleko, kde mě nikdo nezná. Ale copak to šlo? Copak jsem mohla? Co jsem teď byla? Co byla matka bez manžela?
Jela jsem domů, protože jsem nenašla jiné řešení. Chtěla jsem s ním mluvit, věřila jsem, že se vše vyřeší, věřila jsem jeho slibům, teď, když už mi nic jiného nezbývalo. Jenže když jsem dojela, byl zámek prázdný.
„Měli by se brzy vrátit,“ odpověděla mi máma, překvapená mou otázkou. Jenže to nebyla pravda. Nestihl to včas. Těhotenství jsem před rodiči a vsí skrýt nedokázala.
A tehdy se ráj definitivně změnil v peklo. Proč nám v kostele lžou, že boží mlýny melou pomalu? Nám moc času nedaly.
Čekala jsem prudké reakce, ale i tak jsem byla překvapená. Zřejmě se něco takového mohlo stát komukoliv, jen ne mě. Jen ne jejich učitelce. Nejšílenější ale bylo, že nekladli vinu mě. A že měli hned jasno, kdo je otcem.
„Z domu přes noc byla jen jedinkrát. Tehdy na zámku. Kdybychom tam pro ni nedošli, kdo ví, jak by chudera dopadla.“
„Jistě, vždyť byla zraněná! Bránila se a pak ještě musela lhát!“
„Je to ďábel, vždy jsem to říkala!“
Mluvili jeden přes druhého. Aniž by se mě kdo na něco zeptal, měli vyřešeno.
„Donutil tě k tomu, že ano?“ otočila se na mě nečekaně jedna z vesnických žen.
„Samozřejmě!“ předběhla mě s odpovědí matka, když jsem zůstala zaraženě mlčet, strach říct pravdu, ale nechuť lhát. „Všichni jsme viděli, jak pak byla zamlklá. Jak se změnila. Co jiného to mohlo být?“
Třeba to, že jsem nesměla dát najevo svou radost! To, že to jediné, co se mi honilo hlavou, jsem nesměla nikomu říct! Chtělo se mi vykřiknout. Ale místo toho jsem sledovala, jak všichni hned přikyvují, a mlčela.
Proboha, jaký pokrytec jsem byla. Stála jsem tam, poslouchala všechny ty řeči, a nezasáhla. Neměla jsem dost odvahy otevřít pusu. Bylo tak snadné tvářit se jako oběť. Nedokázala jsem si představit, co by následovalo, kdyby znali pravdu.
Stála jsem tam, a modlila se, ať už skončí, ať odejdou. Měla jsem utéct. Vracet se byla chyba.