Divoká kočka 54

„Tak snad abychom jeli spíše na stanici, že?“ zeptal se policista a vítězoslavně se na Štěpánu usmíval.
„To by bylo skvělé.“ Potvrdila Štěpa a nasedla si na přední sedadlo. „Ale dejte mi alespoň chvilku, abych zjistila, co je zač.“ Zaprosila a policista se zatvářil poněkud nerozhodně. Přeci jenom by to nebylo úplně profesionální.
„Raději bych, kdyby veškeré výslechy proběhly na stanici. Bude tam dost svědků a nahrávací zařízení. Zpětně byste také nemusela vůbec nic dokázat.“
Štěpána na okamžik zaváhala. Zvážila, co jí řekl a uznala, že má asi pravdu.
„Dobře, tak tedy na stanici.“
„Ach, málem bych zapomněl.“ Otočil se k ženě na zadním sedadle. „Máte právo nevypovídat. Cokoli, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na obhájce. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Rozuměla jste svým právům?“
Žena jenom přikývla, oči při tom vůbec nezvedla. Štěpána, jakkoli se snažila, naprosto netušila, o koho jde. Tu ženu v životě neviděla.
Policista nasedl do auta, zapnul majáček a skoro triskem se hnali krumlovskými uličkami na policejní stanici. Vlastně to nebylo nijak daleko. Jen pár minut jízdy.
*Bože. Až na tohle přijde Michal, tak mě zabije.* pomyslela si Renáta Stránská na zadním sedadle a dala by cokoli za to být na zcela jiném místě, než je právě teď.
Jediné, co doopravdy kvitovala bylo, že nechala doma veškeré svoje osobní doklady. Ta coura ji nepoznala, to věděla zcela určitě. Takže její totožnost prokázat nemohou. V žádné databázi není. Vždycky zaplatila i všechny pokuty za parkování. Otisky prstů v životě nedávala.
Sáhla spoutanýma rukama do své kabelky a nahmatala prášky na spaní. Pohybem rychlejším, než by lidské oko bylo schopné zaznamenat, si jich několik nacpala do úst a polkla. Udělala to úplně nenápadně, aby si toho nevšiml ani jeden z těch dvou, co seděli vepředu. Hlavně Ti dva vypadali, že jim je na chvíli naprosto ukradená.
V její duši se rozhostil příjemný klid. Vlastně všechno, pro co žila, skončilo. Jaroslavův život nelze vrátit, jeho smrt pomstila a i když neviděla Vítka ležet na smrtelné posteli, přesto věděla, že Štěpána neskutečně trpí. Cítila z ní až hmatatelný smutek a bolest. Takže teď v tento okamžik nemohla být šťastnější.
Jediné, co ji doopravdy mrzelo bylo, že se nestihla rozloučit se svým synem. Doufala, že pochopí, že tohle všechno dělala hlavně a především kvůli němu.
Zastavili před stanicí a policista se galantně přemístil k sedadlu spolujezdce, aby otevřel Štěpáně dveře. Ta ale o podobnou asistenci příliš nestála, takže ještě než tam stihl dojít, byla už z auta dávno venku. Policista tím byl poněkud vyveden z míry, ale nekomentoval to. Štěpáně to bylo upřímně jedno. Stejně si na náklonnost k němu jenom hrála. Jediným mužem jejího života byl Jaroslav Stránský a tím bylo řečeno vše. Byl prvním a také posledním. Takže tenhle nažehlenej panáček se mohl přetrhnout jak chtěl a ve Štěpáně byl vůči němu kolem jejího srdce tlustý led. Ačkoli jí jeho dvoření pochopitelně lichotilo. Přesto o něj příliš nestála. Stačilo by jí i jenom to, kdyby dělal dobře svou práci.
Otevřel dveře zadní části auta a žena s kudrnatými vlasy vystoupila. Hlavu sklonila, aby jí Štěpána opět neviděla do obličeje a s potutelným úsměvem se vydala do budovy. Policista i Štěpa kráčeli zhruba jeden krok za ní.
„Vedu podezřelou.“ Řekl své kolegyni na přepážce a ta ho poslala nahoru do kanceláře seržanta Robertse.
Seržant vypadal poměrně překvapeně, když spatřil Štěpánu a tázavě se na policistu zahleděl. Ten mu začal o překot celou situaci vysvětlovat.
„Zadržte.“ Zastavil netrpělivý příval slov a zadíval se na Štěpánu.
„Co tu děláte vy?“
Štěpána mu celou situaci nastínila značně srozumitelnějším a klidnějším způsobem, kdy důrazně zhodnotila zásluhy policisty. Ten se pochopitelně nadýmal pýchou, takže seržantovi došlo zatraceně rychle, odkud vítr fouká.
„No vidím, že jste byl ve správný čas, na správném místě.“ Prohodil ledabyle k policistovi, což ale bylo dostatečně výmluvné.
Policista zrudnul až k uším a hleděl se zdekovat. Zadrženou předal, čímž jeho práce skončila.
„Stát.“ Zadržel ho seržant, takže daleko stejně nedošel.
„Ano, pane?“ zeptal se sklesle a doufal, že ho to nevyjde příliš draho.
„Slečnu Vítkovou vemte s sebou. Podrobíme ji konfrontaci později. Zadrženou vyslechnu osobně a pak vám dám vědět, dobře?“ to se zase otočil na Štěpánu a ta jenom přikývla.
Oba se otočili na podpatku a odcházeli z kanceláře. Zastavila je až dutá hlasitá rána. To když Renata Stránská padla mrtva k zemi.