Mé budoucí já 13.díl

„Sestro, tady…hm…spadla na zem a…hm…je těhotná.“ Překotně vysvětluje Jáchym sestře na příjmu. Ta pouze kývne a zadívá se na mě.
„Jsem v sedmém měsíci. Zamotala se mi hlava a málem jsem spadla, kdyby mě hm…“ Když řeknu Jáchym, sestra už ho nepustí dál.
„Kdyby mě manžel nezachytil.“ Dopovím s úsměvem. Jáchym na nás chvíli zírá, ale pak mu asi dojde, proč jsem to udělala. Sestra se usměje. Požádá o kartičku pojištěnce a vejde do ordinace, když po chvilce vykoukne ze dveří, mrkne na mě.
„Máte štěstí, dnes má službu vaše paní doktorka.“ Pozve nás dál a sama si jde sednout ze recepci.
Usadíme se s Jáchymem na židle a čekáme. Doktorka se na nás zkoumavě zadívá, poposune si brýle výš na oči a usměje se.
„Naše malá spisovatelka se vdala?“
„Ještě ne.“ Usměju se a snažím se nezrudnout.
„Svatba bude, ale až se holčička narodí.“ Vloží se do toho Jáchym.
„Tak to jsem šťastná, a budu ještě víc až se ujistím, že je vaše holčička v pořádku.“ Pohledem mi naznačí, abych šla za plentu a zaměří se na Jáchyma.
Prohlídka trvá několik vteřin. Doktorka mi podá ubrousek na utření a odejde za stůl.
„Jsou v pořádku?“ Ozve se úzkostlivý hlas Jáchyma. Když se vracím, Jáchym na mě upře svůj pohled a natáhne ke mně ruku. Stiskne ji a něžně mě stáhne na židli vedle sebe.
„Jsem ráda, že jste přijeli. Obě jste v pořádku, ale ….měla byste na sebe dávat větší pozor.“ Zčervenám.
„Něco vás rozrušilo?“ Jáchym mi stiskne ruku silněji a já přikývnu.
„Snažte se odpočívat a nerozčilovat se.“
„Dám na ní pozor.“ Ozve se Jáchym.
„To jste měl dělat od začátku, tatínku.“ Jáchym pobledne a pokusí se usmát.
„On to napraví, že?“ Namítnu s úsměvem.
„Doufám, že mě pozvete na svatbu.“
„Samozřejmě, pokud se nějaká bude konat.“ Předběhne mě s odpovědí Jáchym.
„Neměla by?“ Zadívá se na nás doktorka.
„Terezka si totiž ještě nerozmyslela, jestli mě chce napořád.“ Doktorka mávne rukou. Plácnu Jáchyma do stehna a pokusím se zvednout. Jáchym mi pomůže, podá si ruku s doktorkou a ta se s námi rozloučí.
„Děkuju, že si se mnou jel.“ Poděkuju v autě.
„Lekl jsem se, když si řekla, že tě manžel zachytil.“
„Myslela jsem, že tě nepustí, kdyby….“
„To jsem pochopil.“
„Málem jsem vyprskla smíchy, když si tý doktorce řekl, že jsem si ještě nerozmyslela, jestli tě chci.“
„Myslel jsem to vážně.“ Zabrzdí, přeběhne auto na druhou stranu, aby mi pomohl vylézt.

Když se usadíme v obýváku s hrnkem čaje, naváže na náš předchozí rozhovor.
„Myslel jsem to vážně.“
„Co přesně?“ Hraju neznalou.
„S tou svatbou.“ Vezme mi z rukou hrnek čaje, postaví ho na stůl a přitáhne si mě blíž. Zadívám se na svoje ruce svěšené v klíně. Najednou jsou tak hrozně zajímavé, že se mi od nich nechce odpoutat zrak.
„Terez,…“ Posadí si mě na klín a vezme mou hlavu do dlaní. Podívám se na něj.
„Já…já…“
„Jo, jmenuju se Jáchym.“ Usměje se.
„Víš jistě, že mě nechceš jenom kvůli tomu, že čekám tvoje dítě?“ Usměje se a palcem mi přejede přes nos.
„Neříkala jsi, že dítě je tvoje?“
„Je i tvoje.“ Přiznám jeho účast. Přitáhne si mě na hruď, pomalu se mnou kolébá a hladí mě po vlasech.
„Terezko,…“ Vydechne a já se zprudka narovnám. Dívám se na něj a snažím se něco vyčíst z jeho očí.
„Vezmeš si mě?“ “Ano, ano…řekni ano. Jáchyma miluješ. Takhle si ho pojistíš!“ Zatřepu hlavou, abych zahnala myšlenky.
„Tak?“ Čeká mou odpověď. Zavrtím hlavou a on se rozesměje.
„Jáchyme…“ Pevně mě chytí do náruče a nese do ložnice. Položí mě na postel a nakloní se. Hladí mě po vlasech, po tváři a pomalu jede dolů až na břicho. Vykasá mi tuniku a hladí mě teplou dlaní po břiše. Odtáhnu se.
„Udělal jsem něco špatně?“ Ukážu mu na místo vedle sebe.
„Nemusíš sedět.“ Konstatuju.Okamžitě pochopí. Lehne si na bok, levou ruku mi položí pod hlavu a pravou mě hladí po břiše. Natiskne se ke mně co nejblíž a políbí mě na čelo. Polibky vytváří mokrou cestičku po mém obličeji až nakonec jeho rty vyhledají ty mé.
„Jáchyme.“ Vydechnu, podepřu se lokty a snažím se k němu přitisknout celá.
„Máš odpočívat.“ Jemně mě zatlačí zpátky, narovná mi tuniku a přehodí přes nás deku.
„Ještě štěstí, že Kristián není doma.“ Pohladí mě po břiše.
„Proč?“
„Hm, asi by říkal, že to věděl…a tak.“
„Jak to věděl?“
„Hm, ale tak. Na internetu jsem četl úryvek z tvojí nový knížky.“ Prudce se narovnám a deka se shrne dolů.
„Četl? Já….já…“
„Vadí ti to?“ Pokrčím rameny.
„Já vlastně nevím.“
„Nezáleží mi na tom, jak skončí ta knížka. Záleží mi na tom, jak skončíme my dva.“ Pohladím ho po tváři a nechám se jemně zatlačit na postel.
„Děkuju.“ Vydechnu.
„Za co?“
„Hm, za to, že jsi?“
„To já bych ti měl děkovat.“
„Za co?“ Zeptám se pro tentokrát já.
„Že můžu ležet vedle tebe.“
„Tak děkuj.“ Vyprsknu smíchy.
„Kdy vůbec přijede Kristián?“ Změní téma.
„Ani nevím, prý než se naděju. Vlastně na začátku dubna. Proč?“
„Do kdy můžu spát v jeho pokoji.“
„Už jsi skoro zdravý, tak můžeš spát u sebe doma.“
„Budeš tam se mnou?“ Zavrtím hlavou.
„Sebral si mi fotku.“ Konstatuji tiše.
„Půjčil jsem si jí.“
„Vrátíš jí?“
„Něco za něco.“ Odvrátila jsem svůj zrak od stropu a zadívala se na něj.
„Co tím chce básník říci?“
„Nechci být doma sám.“
„Máš Rézi.“
„Ta chce být s Arniem. Jako já s tebou.“ Povzdychnu si.
„Ty víš, že tě tu chci.“
„Jenom jsem čekal, dokud to nepřiznáš.“
„Jenže ty víš, že tohle nerada přiznávám.“
„Ale přiznala si. Díky ti za to.“
„Ještě tu je Marek.“
„Proč jste se hádali?“
„Kvůli tobě?“
„Hm, hezký.“
„Chtěl by mě mít takovou, jaká jsem byla dřív.“
„Máš ho ráda víc než mě?“ Zavrtím hlavou.
„Víš to jistě?“
„Než tenkrát odjel, chtěl si mě vzít.“ Odmlčím se.
„A ty?“
„Nechtěla jsem. Vyčetl mi, že …“ Vzlyknu.
„Terez,…“ Pohladí mě po vlasech. Přitisknu se k němu a rozbrečím se naplno. Smáčím mu triko slzami a on mě tiše konejší. Proč jsem najednou tak přecitlivělá? Vždycky jsem zvládala věci řešit sama a po svém. Zvykla jsem si na Kristiánovu společnost, než ke mně přišel, byla jsem obrněná proti všem a všemu.
„Kristián řekl, že jestli se bojím zkusit něco nového, mám se vrátit k osvědčenému.“
„Tím osvědčeným měl být Marek?“ Odtáhne se ode mě, aby mi viděl do očí.
„Asi.“
„Nenapadlo tě, že to osvědčené může být to, že zůstaneš sama?“ Zavrtím hlavou.
„Už nebudu sama.“
„Nikdy. Máš mě.“
„I když jsem ti řekla ne?“
„Věděl jsem, že to řekneš. Kdybych se tě nezeptal do smrti bych si to vyčítal. Co kdyby?“
„Jáchyme,…“ Přitáhnu ho k sobě zpátky a nechám ruku na jeho boku.