Vyznání v písku

Možná jste to zažili také. Někoho Vám připomíná. Někoho, koho jste už dlouhá léta neviděli.
Někoho s velkým Ň. A co teď? Zeptat se a riskovat trapas? Nebo nezeptat, a dál se sžírat nezodpovězenou otázkou. Co je horší?
Dnes se to přihodilo i mě. Můj rozum v tom měl jasno. Ani na chviličku nezaváhal a zavelel mi: "Mlč! Uřízneš si ostudu." Ale mé druhé já, to melancholické druhé já, ukryté někde hluboko v duši, kam má přístup jedině Bůh, zašeptalo: "Teď, nebo nikdy!" A když Vám někdo řekne teď a nebo nikdy, je to nehorázná podpásovka. Nepřípustný nátlak. A já - podlehl.

Dveře Penzionu se otvírají. Jarní sluníčko láká ven. Konečně! Už jdou! Která z nich to asi je? A je vůbec mezi nimi? Počkám, až příjdou blíž.
Dlaně se mi začínejí potit.
Srdce buší vzrušením.
Chovám se jak malej kluk.
Mám to vůbec zapotřebí?
Mam! Tak dobře.
Ale co jí vlastně řeknu? Měl bych si to zkusit alespoň nanečisto. Jen tak. Sám pro sebe. Dřív, než sem dorazí. Snad se mi pak nebude třást hlas? To by tak ještě scházelo. Tak honem. Co třeba tohle?

Promiňte , prosím, otázku: "Neznáme my se z dětství? Má paměť píše docházku, mé vzpomínky podobu kreslí.
Prostinkým dotazem zjišťuji,
zda náhle potkalo mě štěstí,
jak Vaše oči se jmenují
a hlavně jak říkali jim v dětství.
Možná se na mě teď zlobíte,
že jsem se odhodlal ptát,
však pro oči, jimiž se zdobíte
já léta jsem nemohl spát.

Prý tady teď bydlíš, řekli mi,
i to, že děti doma už tě nechtějí,
dávno mi nechodíš do primy,
já čekám tu na lavičce -
s nadějí.
Stařeckou holí do písku
kreslím tvůj dívčí monogram,
a v srdci tutlám bolístku,
že už tě nepoznám.
Stařeckou holí do písku
tu sním,
a básničku v svým notýsku -
co s ní?

O časech dávno minulých,
kam není návratu,
kde spolu jsme si hrávali,
na mámu, na tátu.
O z pampelišek srdíčku,
jež plet jsem pro tebe,
aby jsi přišla ven,
modlil se do nebe.
Žárlil jsem na vítr,
co hladil tě po vlasech,
na kapku dešťovou,
když řas tvých dotkla se.
Žárlil jsem na Slunce,
že líbá tě na tváře,
den co den poránu
díval se do Snáře.

Večery pod lípou
s včelími chorály,
pak náhle ztratila ses,
mi někam do dáli.
Pro tahle dvě písmena v srdíčku,
já prošel svět,
a teď, když jsem tě nalezl,
je ze mě kmet.
Dnes opět pampelišky v okolí,
stejně tak jako já,
pro tebe hlavu ztratily,
by pomohly mi vyzdobit,
to srdce v písku -
nachvíli.
Zas s jejich žlutou noblesou,
píšu ti vyznání,
snad včelky ti ho donesou,
do vlasů, do skrání.

I když se k stáru pokoušíš,
o bílou kamufláž,
ty svoje oči jiskrný,
prostě neututláš.
Až přestat čmárat do písku,
mě věčnost přinutí,
chtěl bych ti zůstat nablízku,
svou perutí.

Pozor! Už jsou tu. Procházejí okolo, a já - nic.
Hrdlo se mi svírá, nejsem schopen vydat ani hlásku.
Tak to je můj konec!
Celý svět se mi slévá do jediné slzy, v které jsi ty.
Stékáš mi po tváři a zdobíš nejbližší pampelišku.
Ale kdy? Kdy ti to řeknu? Zítra? Bude ještě vůbec
nějaké zítra?
Slzavou clonou se dívám za odcházejícími ženami.
Jedna z nich je ta moje. Ale ona to neví.
Žije si svým životem a nejspíš se to nikdy nedoví.
Leda že by ... ty pampelišky???

P.S. A ještě jedna poznámka. Pro pana starostu.
Nikde tu nevidím kontejner "Na utržená srdce!"