Lost in the middle -47. kapitola

Svezla jsem se do sedu a s nepříjemně zvednutýma rukama se zapřela o stěnu za sebou. Jeho nehybné tělo mě fascinovalo. Už dávno přestal krvácet a krev na jeho těle začala zasychat, ale i tak jsem od něho nemohla odtrhnout oči.
Nevím, jak dlouho mě tam lovec nechal, ale louče pomalu pohasínaly a kolem se rozprostřela naprostá tma. Absolutní tma, kdy si nevidíte ani na špičku nosu. Pár minut mi trvalo, než si mé oči přivykly a pak dalších pár, než jsem začala vidět skoro normálně. Možná by bylo lepší, kdybych byla jen obyčejný člověk, pohlcená tmou, nevidící ochablou mrtvolu před sebou.
Uběhly hodiny, možná dny. Asi dny, protože jsem dostávala žízeň a moc tomu nepomáhala neustále přítomná vůně krve visící ve vzduchu. Vytáhla jsem se s obtížemi na nohy, abych ulevila svým krvavým zápěstím. Pouta se mi zařezávala do kůže a pálilo to jako čert.
Chvílemi jsem cítila, jak se mi pár kapek krve z rozedřené kůže rozeběhlo po zápěstí, než se nakonec vpily do rukávu mého roláku.
Tělo se ze všech sil snažilo rány hojit, což mě vyčerpávalo ještě víc. Rukávy se mi lepily na paže, jak krev zasychala a já pomalu ztrácela vědomí.
Pořád dokola jsem se snažila představit Willovu tvář, což mě jako jediné nutilo k dalšímu nádechu. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná, unavená a hladová. Nespala jsem od té doby, kdy jsem si na chvíli zdřímla po Billově boku.
Kolena mi vypověděla službu a já nestihla ani ztlumit pád, plnou vahou jsem se zavěsila za poraněná zápěstí. Bolestivě jsem vykřikla, až se mi můj vlastní hlas vracel s ozvěnou. Vydrápala jsem se zpět na kolena a rozbrečela se. Tedy brečela bych, kdybych měla slzy. Byla jsem natolik vyprahlá, že mi vyschly i slzné kanálky. Vzlykala jsem na prázdno a tiše proklínala den, kdy jsem se narodila.
Dveře vrzly, věděla jsem, kdo jimi prošel, nechtěla jsem se dívat do jeho andělské tváře. Zavřela jsem oči a ruce zatnula v pěst. Snažila jsem se ze všech sil vypadat klidně, smířeně. Kroky se pomalu přibližovaly .
„Panebože.“ Ozval se tak známý hlas těsně nade mnou. Fajn, jsem už tak mimo, že mám halucinace. Třeba jsem na chvíli usnula a zdá se mi sen. I kdyby to byl jen sen, budu za něj neskutečně vděčná, pokud je to jenom sen, nechci se už nikdy probudit.
Někdo si klekl naproti mně, skoro neznatelný závan vzduchu, který mě zastudil v obličeji. Pak jemný chladný dotyk konečků prstů, pohlazení po tváři.
„Melanie.“ On plakal, to ne, ten hlas nesmí plakat. Nechtěla jsem mu působit bolest, i když byl jen mým neskutečně krásným výmyslem.
„Lásko, co ti to provedli?“ Uchopil mou tvář velmi opatrně do dlaní a donutil mě vzhlédnout. Bála jsem se otevřít oči, prozřu, on tu nebude a já se zblázním.
„Miláčku, podívej se na mě, jestli můžeš.“ Zaprosil ten roztřesený hlas.
Snažila jsem se najít poslední zbytky sil, abych se na něho podívala, abych udělala, o co mě žádal.
„Wille.“ Sykl od dveří další hlas, ženský.
„Já vím, počkej.“ Odpověděl on.
„Mel, musíš se probudit. Lásko, nemáme moc času, musíme odtud co nejrychleji zmizet.“ Jeho ruce z mé tváře zmizely a přesunuly se k mým zraněným rukám. Jeden řetěz po chvilce povolil a má ruka bezvládně klesla podél mého těla. Druhý řetěz ho následoval a já se skácela na podlahu. Nedopadla jsem však do prachu na zemi, ale do měkkého chladného náručí. Odhrnul mi vlasy z obličeje a jemně mě políbil na čelo. Ten jemný dotyk rtů, ta překrásná vůně, ten dokonale sametový hlas.
„Wille.“ Šeptla jsem unaveně.
„Ano, jsem tu. Prosím, otevři oči.“ Znovu pohlazení po spánku.
„Williame, musíme jít.“
„Hned Viviane, není schopná se probrat, musím ji nakrmit.“
„Ale pospěš si.“
„Melanie, musíš se napít, musíš se postavit na nohy. Část cesty tě ponesu, ale zbytek musíš po svých.“ O rty se mi otřela jemná kůže jeho ruky.
„Kousni, lásko, prosím.“
Nemohla jsem ani otevřít ústa, kde bych vzala sílu na to prokousnout mu kůži a sát.
„Ksakru.“ Zaklel, on přece nikdy neklel.
O rty se mi otřely jeho rty a donutily mě otevřít pusu. Z jeho úst do mých proudila jeho sladká krev. Stékala mi samovolně do krku, ani jsem nemusela polykat.
„Tak je to dobře.“ Zašeptal a pokračoval v mém krmení.
„Wille.“ Ozvala se ode dveří Viv.
„Mel, prosím, snaž se. Kvůli mně, kvůli Lucasovi.“ Jméno mého syna ve mně zažehlo neuvěřitelný plamen odhodlání. Snažila jsem se soustředit a pohnout víčky, podařilo se a já jsem vzhlížela do těch nejkrásnějších, bolestí naplněných očí na světě.
Usmál se tak, až se mi zastavilo srdce.
„Vítej zpátky, lásko.“ Utřel si pusu, kterou měl zamazanou od krve, do rukávu a podepřel mě do sedu.
„Pojď, pomůžu ti.“ Vyzvedl mě do náručí a přivinul si mě na hruď, jeho šaty byly mokré a studené, ale i tak jsem se přitiskla blíž.
„Je mi moc líto, že to trvalo tak dlouho, Mel.“ Zašeptal mi do vlasů, když míjel Viv.
„Páni, ta je ale zřízená.“ Prohodila Viviane a následovala nás temnou chodbou.
„Nech si to na jindy, Viv.“ Okřiknul ji Will.
„Promiň, síla zvyku.“ Šeptla omluvně a pohladila mě po vlasech.
„Co jim asi provedla, že ji nechali zavřenou se zahnívající mrtvolou?“ Nakrčila nos.
„Viv.“ Upozornil ji Will.
„Jasně, už toho nechám.“
Položila jsem si tvář na jeho krk a nosem se otírala o jeho pokožku. Cítila jsem jeho krev a měla jsem nepředstavitelnou žízeň.
„To je v pořádku. Pij, jestli chceš.“ Políbil mě do vlasů.
Otřela jsem se tesáky o dokonale hebkou kůži a políbila ho na krční tepnu, slastně se zachvěl, ale pokračoval dál stejnou rychlostí.
Přivřela jsem oči a prorazila tesáky tu jemnou pokožku.
„Potřebuješ sílu, jen se napij.“ Povzbuzoval mě a já neodolala. Přisála jsem se k rankám a ústa mi zaplnila Willova chladná krev. Byl to úplně jiný pocit, než když jsem pila z Billyho. Polkla jsem a znova sála. Stiskl mi prsty rameno a naklonil hlavu tak, abych měla k jeho krku lepší přístup.
„To už stačí, Mel, v autě máme další krev.“ Odtáhl se a já se cítila o mnoho líp. Tělesně, duševně jsem byla momentálně úplně na dně. Nemohla jsem přestat myslet na překrásně zelinkavé oči, tak vystrašené a prosící, a pak na to, jak se z nich pomalu vytrácel život.
Před očima jsem měla lovcovu arogantní tvář a cítila po těle jeho dotyky. Udělalo se mi na zvracení jen při té vzpomínce. Cukla mi ramena a natáhlo mě.
„Do háje.“ Will zastavil a opatrně mě položil na zem.
„Co se děje?“ Viv se nad námi skláněla. „Na tohle vážně nemáme čas.“
„Jo, jenže jestli vyzvrací, co právě vypila, budeme zase na začátku. Musíme chvilku počkat.“ Konejšivě mě kolébal v náručí a tiskl mě k sobě.
„Slyším hlasy, je mi líto, ale opravdu už musíme.“ Položila ruku Willovi na rameno a podívala se na mě. „Musíš to vydržet, Mel. Pokud budeme čekat, tak nás chytí a to, co udělali tobě, bude jen lázeňským pobytem, naproti tomu, co by přichystají nám.“ V jejím hlase jsem zaslechla náznak strachu.
Will se postavil a rychle se vydal dopředu, snažila jsem se uklidnit a přemluvit svůj žaludek, aby ještě chvíli počkal.
Chodba náhle končila a podlahu začala postupně zaplavovat voda.
„Mel, teď dávej pozor.“ Oslovil mě Will. Viviane mu podala úzkou podlouhlou nádobku s náústkem.
„Tohle je kyslíková láhev. Musíme teď do vody, jiná cesta odtud nevede, pokud to ovšem nechceš vzít hlavními dveřmi.“
Kývla jsem a popadla do ruky červenou láhev. Nepouštěl mě, ani když už byl po ramena ve vodě. Za námi se míhala světla baterek a chodbou se ozývaly výkřiky.
„Běž první.“ Otočil se na Viv a ona přikývla. Zmizela pod hladinou a on se mi podíval upřeně do očí. „Jen se mě pevně drž, ano?“ Povolil malý ventilek na vrchu láhve a vsadil mi náústek do pusy.
„Dýchej pusou, Mel.“ Potopil se se mnou pod hladinu.
Voda byla natolik studená, že jsem se nemohla ani nadechnout. Mé tělo se křečovitě stáhlo a já měla dojem, že mi svaly explodují. Kdyby mě Will nesvíral pevně za zápěstí, vycukla bych se mu a vyplavala ven. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě opět dostanou, jen se dostat z téhle studené vody. Viv plavala kousek před námi a v jedné ruce svírala malou baterku. Kromě úzkého kuželu světla, tu byla naprostá tma. Musela jsem jim důvěřovat, že vědí, co dělají, protože tahle malá kyslíková láhev nevydrží věčně a já jaksi dýchat potřebuji.
Proplouvali jsme zatopenými chodbami a proplétaly se zavalenými místy. Tak po sto metrech se začala chodba rozšiřovat a pak vyústila do ohromného černého prostoru. Will mě táhl za sebou směrem vzhůru. Křečovitě jsem se držela jeho dlaně a snažila se přimět své tělo ke spolupráci. Voda byla snad ještě studenější a já už opravdu nemohla, zatočila se mi hlava a já vdechla vodu. Chutnala po blátě a smrděla rybinou. Cukla jsem sebou a pustila se Willovy ruky, chmátl po mně a za rameno mě vytahoval výš a výš. Jak jsme se dostali na hladinu už si nepamatuji, asi jsem byla chvíli bez sebe.

„Mel, prober se, teď to přece nevzdáš.“ Na prsou jsem ucítila drtivý tlak a někdo mi vdechl do úst. Měla jsem zacpaný nos, bylo to nepříjemné.
„Mel, no tak.“ Ta slova ke mně přicházela z velké dálky. Cítila jsem se zvláštně dobře. Nebyla mi zima a necítila jsem žádnou bolest. Nechtělo se mi za tím milým hlasem, tady mi bylo líp. Zase ten nepříjemný tlak na hrudi a opět vzduch v ústech.
„Tohle mi nedělej, lásko. Nesmím o tebe přijít, co bych bez tebe dělal? Co by bez tebe dělal Luc? Mysli na našeho syna, Mel.“
Uvědomovala jsem si jeho ruce na mé hrudi, vnímala jsem jeho ústa, dýchající do mých, i malé kapičky vody, které mu stékaly z konečků vlasů a zlehka dopadaly na moji tvář.
„Bojuj, Mel, bojuj.“
Věděla jsem, že bych měla za tím hlasem, ale jsem připravená? Chci čelit té děsivé realitě mého života? Proč bych se nemohla poddat téhle prázdnotě a v klidu umřít? Náhle mi hlavou prolétla slova, která jsem řekla lovci, když jsme se viděli naposledy.
„Za tohle tě dostanu, ty bastarde!“
Jasně musím žít, musím žít pro Willa a pro Lucase a hlavně pro pomstu. Musím zabít muže, který neznásilnil mé tělo, ale mou duši. Který mě nutil přihlížet svému ďábelskému konání a musím pomstít Billa. Mladého a krásného Billa s jasně zelenýma očima, o kterém vím jen, že byl novinář a moc dobře chutnal. Billa, který mi důvěřoval a který do mě vkládal svou naději.
Zhluboka jsem se nadechla a pak se dávivě rozkašlala.
Will mi pomohl do sedu a přidržoval mě. Vykašlávala jsem z plic vodu a začínala se klepat neuvěřitelnou zimou.
Poslední půlhodinu jsem strávila v ledové vodě a teď jsem ležela na břehu jezera, bůhví, jak dlouho na dobré dvaceticentimetrové vrstvě sněhu.
Mrzlo, protože oblečení jsem měla tuhé, sotva jsem ohnula ruce.
„Hned ji musíme dostat domů.“ Vykřikl Will, když si všiml mých modrých rtů.
Viv už seděla za volantem, když mě Will strčil do kufru a vlezl tam za mnou.
„Jeď a pusť naplno topení nebo skončí s omrzlinami.“ Zároveň mi svlékal rolák a rifle. Stáhnul mi boty a ponožky a rifle mi sundal úplně. Spodního prádla jsem se vzdát nechtěla, ale než jsem se vzpamatovala, ležela jsem úplně nahá, zamotaná do teplé huňaté deky v jeho náručí.
„Přidej, Viv. Je úplně modrá.“
„Dělám, co můžu, nechceš snad, abych to někde otočila na střechu.“ Zahuhňala Viviane ze sedadla řidiče a ohlédla se po nás.
„Podej mi mobil.“ Zaprosil Will a hned, jak mu ho Viv hodila, vytočil číslo.
„Sole? Jo, jsme v pohodě. Prosím, napusť plnou vanu horké vody a svař litr toho nejlepšího vína, přidej doma topení, alespoň u nás v pokoji. Jo, jedeme domů.“ Zaklapl telefon a přes deku mi třel ramena. Chtěl mě tak zahřát, ale moc to nepomáhalo. Byla jsem děsně unavená, chtěla jsem si na chvíli odpočinout. Zavřela jsem oči a schoulila se víc.
„Ne, Mel, teď nesmíš spát.“ Zatřásl mi ramenem.
„Jak dlouho ještě?“ Zeptal se Viv.
„Chviličku, pět minut.“ Křikla zpátky a šlápla na plyn.
Oči se mi klížily a já už neměla sílu dál odolávat únavě.
„Dej jí krev.“ Řekla Viv.
„Ne, teď ji hlavně musíme zahřát, podchlazení je nebezpečné, mohla by zkolabovat.“ Jeho dlaň pleskla jemně o mou tvář.
„Mel, prober se.“ Další trochu tvrdší políček následoval.
Unaveně jsem rozevřela oční víčka.
„To je ono, miláčku. Jen se na mě dívej. Neusínej.“
Auto se šíleným smykem zastavilo a s klapnutím se otevřel kufr. Will vyskočil a neuvěřitelnou rychlostí mě nesl do domu. Aniž by se jen zastavil, vyběhl schody do prvního patra a vrazil do našeho pokoje.
Dveře koupelny byly otevřené a celý pokoj jen sálal. Stáhl ze mě deku, shodil ze sebe koženou bundu a skopl boty. Vlezl se mnou do vařící vody ve vaně. Po té šílené zimě, po té ledové vodě, bylo tohle jako procházka peklem. Nohy a ruce mě bolely tak, že jsem myslela, že mi upadnou.
Bolestivě jsem zakňučela a instinktivně začala mlátit rukama a nohama kolem sebe, chtěla jsem pryč z té horké vody.
„Jen klid, jsem tu s tebou.“ Chytil mě pevněji a líbal mě do vlasů, aby mě uklidnil. Když jsem se přestala bránit, konečně se ode mne odtáhl a pustil mne.
Svlékl si mikinu a tričko a zůstal se mnou ve vaně jen v černých riflích. Nakláněl se nade mnou a hladil mě po tváři.
„Už je dobře, už je dobře.“
Do rukou a do nohou se mi pomalu vracel cit a jak se mé tělo prohřívalo, přestávaly mě bolet i konečky prstů.