Kdepak

Seděla v otevřeném okně ve společenské místnosti. Dívala se do strašlivé studené tmy. Nic nedělala, jen si snažila uklidnit myšlenky. Chvěla se zimou. Nebo to snad bylo jeho přítomností? Nebyla tam totiž sama. Pozoroval ji. Věděl, že ještě chvíli a dá mu šanci přijít blíž. Tušil to. Něco viselo ve vzduchu. Pomalu tála, aniž by to sama chtěla.

Opatrně promluvil: "Spadneš."
Opřená o rám okna si byla jista svou stabilitou, a tak zavrtěla hlavou: "Nespadnu."
"Něčeho se lekneš a spadneš."
"Kdepak," ani na něj nepohlédla.
"Nastydneš."
Zachvěla se: "Nenastydnu."
"Je tam zima, nastydneš."
"Kdepak."
"Dáš mi šanci."
Teď už si nebyla tolik jista svými slovy: "Nedám."
"Jednou mi ji dáš," ani on si nebyl jist.
"Kdepak," opět zavrtěla hlavou a pozorovala měsíc, který hladil vodní hladinu jezera, tak jako si přál pohladit on ji. Její vlasy se leskly v záři měsíce, který byl téměř v úplňku, a vítr si s nimi lehounce pohrával.
"Máš krásné oči," pokračoval.
Znovu odporovala: "Nemám."
"Máš zářivě krásné spalující a pronikavé oči."
"Kdepak."
"Máš nádherné vlasy," pěl pořád stejnou písničku.
"Nemám," pořád stejně odpovídala, jen aby mu odporovala.
"Kdybys viděla, jak se lesknou a poletují, souhlasila bys se mnou."
"Kdepak."

Hlasitě vzdychla.
"Chceš, abych tě políbil," neptal se, prostě jí to oznamoval.
"Nechci," při těch slovech dostala mírnou závrať a roztřásla se jí kolena.
"Nepřiznáš to, ale chceš, abych tě políbil."
"Kdepak."
Přistoupil blíž: "Nemůžeš mi odporovat."
"Můžu."
"Dobrá, můžeš, ale nezvládneš to."
"Zvládnu."
"Kdepak."
"Hej, to říkám já."
"Neříkáš," vracel jí její údery.
"Říkám."
"Kdepak."
Bylo mezi nimi tak na krok místa. Stále se přibližoval. Cítila jeho dech ve svých vlasech.
"Udělám to," naklonil se k ní.
"Neuděláš," dala si ruce před obličej.
"Když to budeš chtít, udělám to."
"Ale já nebudu chtít."
"Cítím tvoji touhu."
"Necítíš moji, ta touha je tvoje."
"Moje taky," přisvědčil, "ale tvoji cítím taky."
"Kdepak."
Naklonil se ještě blíž, dělily je centimetry.
"Skočím."
"Neskočíš."
"Jestli se přiblížíš ještě víc, tak skočím," výhrůžně se vyklonila ven z okna.
"Kdepak," ovinul kolem ní své ruce a stáhl ji do místnosti.

Stáli proti sobě, dívali se navzájem do očí. Stále měl své ruce okolo jejího pasu. Nebránila se.
"Teď tě políbím."
"Nepolíbíš."
"Chceš to vidět?"
"Ne."
"Chceš."
"Kdepak."
Sledovala jeho přibližující se rty: "Políbíš mě."
"Ano."
"Takže to myslíš vážně?"
"Kdepak," zasmáli se.
Vážně ji políbil.
"Políbils mě."
"Ano."
"Tys mě vážně...."
Umlčel ji dalším polibkem. Jen tak tam stáli a líbali se. Otevřeným oknem je osvětloval měsíc, který byl téměř v úplňku.