Katrin VIII

Tak to v životě bývá. Něco končí, něco začíná..
Mám z toho zvláštní pocit a nedá se říct, že by byl nepříjemný. Právě naopak. Posledních pár dní chodím zasněně po světě, věčně se usmívám, jako bych žádný rozchod nezažila, žádný Eric nikdy nebyl a všechno bylo vždycky dokonalé.
Tak to ale samozřejmě není. Jako protipól k mému momentálnímu štěstí se mi dějí poslední dobou divné věci..

Je pěkný jarní den. Sluníčko svítí, nemá sice ještě moc velkou sílu, ale příjemně hřeje. Pofukuje jemný větřík a hází mi pramínky vlasů do obličeje. Už je ani neodhrnuju a prostě jen jdu směrem k našemu domu. Výjimečně jsem měla chuť projít se domů pěšky a vezmu to ještě oklikou.
Procházím lesíkem a najednou něco v křoví zašustí. Řekla bych že to bude nějaký kos. Zastavím, usměju se jako největší milovník přírody a užívám si vlažných slunečních paprsků, které mě lechtají na tvářích.
Najednou mi ale zmrzne úsměv. A to doslova.
Zatáhne se až je najednou šero, náhlé chladno mě úplně roztřese a nejdivnější je ta mlha, která se tu z ničeho nic objevila. Šustění v keři ustalo.. Zato se ale ozvalo další,o něco hlasitější,z opačné strany. Prudce se otočím ale stihnu jen koutkem oka zahlédnout cosi tmavého, jako vlající vlasy, v zápětí to ale zmizí..

Mlha se rozplynula, slunce opět začalo prosvítat mezi mraky a já pořád zaraženě stojím a vzpamatovávám se. V hlavě mi šrotuje co jsem to právě viděla. Když se trochu vzpamatuju, můj pohled se zasekne zpět do křoví. To ale neměl dělat. Opravdu v tom křoví byl kos, dokonce dva. Teď tam ale oba nehnutě leží a prázdnýma očima zírají kamsi do dálky..

Tak tohle je na mě moc. Proberu se a velice svižným krokem vyrazím domů. Nejhorší je, že ta podivná mlha se kolem mě poslední dobou objevuje podezřele často. Už jsem si na ní skoro zvykla. Dneska mi ale hlavou nepřestanou vrtat ty černé vlasy.. Byly to vůbec vlasy? Nebo jsem si to jen vsugerovala a ve skutečnosti to byl jen nějaký stín? V každém případě je to ale divné. Není to vůbec normální a nelíbí se mi to...