Takzvaná Pedagogická

„J’aurai voulu etre une fleur pour me faire arracher…!“ Lítám po bytě a křičím. Když na své pouti za kontaktními čočkami zavítám do vkusně zařízeného staromládeneckého obýváku, jsem nemilosrdně sjeta pohledem tmavookého tmavovlasého muže, který momentálně dle výrazu vypadá jako by byl můj otec. Stojím tam se sponkama, lakem na vlasy a k tomu oděná do ručníku a síťovaných punčoch.
„Co to pěješ, Carno krvelačná?“zeptá se nezúčastněně.
„Chystám se na koncert nepřístupný tvé generaci…“ odvětím a prohrabávám hromadu časopisů na stole.
„Nejde to provádět o něco tišeji? Já jenom, že se mi ty diplomky neopravují zrovna ideálně když slyším vysoko posazené tóny a slova pochybného významu v kombinaci s tvým zevnějškem…áá!“ hodím mu papíry na zem, vyskočím mu na klín a zajedu mu rukou do kalhot.
„Jsi zatrpklý kmet, víš o tom? Vrátím se pozdě, když tu nebudu ráno, přijeď pro mě…“
„Nikam nejedu, studenti si ze mě budou dělat srandu…“směje se.
„Ale nebudou – maj’ tě rádi.“ Přejíždím tváří po té jeho, pár dní neholené.
„Jasně, postojím s nimi a s trávou před Celerem, zatímco ty budeš zvracet na záchodě…“
„Tss…“
„Rovnou můžu potkat děkana, který mě vyhodí za konzumaci omamných látek, poslech stupidní hudby a ohrožení mravní výchovy mládeže…“ Pokračuje v litanii
„A právě pro ten adrenalin chodíš s šestnáctkou, která ti pere, má tě ráda, intelektuálně ti stačí, je hezká…“
„A k tomu neuvěřitelně skromná…“
„Přesně tak!“ Políbím ho. Vezmu pouzdro s čočkami, které bylo na poličce nad ním a odejdu zpět do koupelny.

Nakonec domů dojdu sama. Nechci ho budit tak se uchýlím do hostinského pokoje, kde si prohlížím neosobní obrazy, které nemůžou nikoho pobouřit ani inspirovat. Myslím na něj. Nejspíš pokojně spí na boku v ložnici v záplavě svého ložního prádla z africké bavlny. Je to uklidňující pomyšlení. Rozepnu si podprsenku a svléknu tričko. Hodím to na zem a spím.

*sen* Jde kol aleje bosá a s úsměvem ve tváři. A na rameno se jí s klidem snesl motýl… *sen*

„Kami?“ ošiju se ospale.
Budí mě polibky na rameno. Nejsladší pocit na světě… My, milovníci pralinek jej nazýváme mandlový nugát.
„To jsem ráda, že sis mě s nikým nespletla…“
„Jsi blbej.“
„Jsem, protože musím do muzea. Vyhrabali něco v depozitáři a je na tom něco napsané. Přijdu k tobě asi až večer. Zlobíš se?“
„Ne, protože spím, ale kdybych nespala, uškrtím tě povlakem na podhlavník.“zamumlám do prostěradla.
„Dobře. Beru na vědomí. Lež a neuklízej. Ahoj večer.“ Políbí mě do vlasů, na krk a pod lopatku. Kousnu se do rtů a dál předstírám spánek. Zvolna si přenáším jeho nepochopitelně měkké rty do svého sna, ze kterého se jako správný puberťák budím až v pravé poledne.
V pravé poledne a pět minut si napustím vanu a dám si kakao, které zvolna míchám kusem skořice. Jen tak se zvolna potápím do směsi vody, mýdla a levandulového oleje a říkám si, že mám nejúžasnější život na světě.