Takzvaná Pedagogická. Jak se ztrapnit a zbláznit v několika logicky nenavazujících krocích.

Jak jsem k němu přišla? Náhodou milé děti. Ty největší věci přicházejí neplánovaně, jen náhody nám totiž mění život. A to, ať je vám osm či osmdesát.
Mám totiž jednu mánii. Jsem závislá na seberealizaci. Jsem kreativní na pokraji psychózy, akční jak indonéská sopka a miluju výplody své činnosti. Tak jsem se prostě jednou rozhodla, že se naučím anglosasky. To se stává. Vám se to nestává?
Někdy ráno prostě člověk vstane s tím že se musí dát k mírovým sborům, uplést věnec z pšeničných klasů, počít dítě nebo vykládat karty.
Shodou NÁHOD jsem se po známosti jednou za týden dostala do vysokoškolské posluchárny a jako černý pasažér jsem sledovala přednášky a fasovala seznamy literatury, šťastná jak blecha z nepochopitelných slovíček pronášených veselými ústy madičké irky s roztomilým předkusem. Ale potom musela neočekávaně odjet uprostřed semestru za nějakými rodinnými záležitostmi (dodnes mám spíš pocit, že nechtěla zmeškat slunovrat jelikož byla zarytá keltka), a tak se stádečko mých vysokoškolských kamarádu ocitlo bez bači. A z toho důvodu se objevil Kamil.
Ani nevím co jsem z něj měla za první dojmy. Bylo mi líto, že nám naše druidka odletěla na sever a jen jsem doufala že mu nebude divné, že tu má člověka navíc, jelikož skupinka jsme byli vskutku malá.
Bylo mu to divné. Nicméně se na nic neptal a já to považovala za odbyté. Jenže to jsem ještě netušila nic o jeho smyslu pro humor. Když se dozvěděl že jsem protekční dítko naroubované do jeho budoucích anglistiků začal se ke mně chovat jako k nim. Pozdě jsme přišli na to že Kamil je potvora sarkastická, který by se v dřívějších dobách uplatnil jako vyšetřovatel inkvizice v oblasti verbálního výslechu. Rýpal do nás a do mě nejvíc. Taky chtěl abych odevzdávala práce, kteroužto žádost zakončil patetickým: „…když vás tady živím…“
Jindy bych po tomhle řečnickém průjmu sbalila knihy, tarot, hrnek a pár dalších věcí na mém stole spolu se zbytky mé hrdosti a s rudou tváří bych odletěla do Irska, ale tenkrát jsem z neznámého pudu řekla jenom: „Tak fajn“. A své středoškolské večery plné děsivé stereometrie a sebevražedné fyziky jsem si zpestřovala anglosaštinou. To se na mě trochu podepsalo. Měla jsem hnusné kruhy pod očima a barvu trochu zkyslého podmáslí.
A on, parchant, mi většinou k mým pracím (které byly mimochodem stejně dobré jako ty mých spolustudentů) psal jen protivný smajlík a komentář který říkal něco jako „Ještě že to nemusím hodnotit.“
Docházelo mi že jsem asi masochistka. Vždyť o nic nešlo. Mohla jsem se na to vykašlat a celého Kamila i s jeho skriptama poslat někam, kde sluníčko nesvítí.
Prostě jsem to nechtěla udělat. Co víc, já to nemohla udělat i kdybych chtěla protože kdybych to udělala tak bych neměla šanci ho vidět ….HA! A jsme opět u toho. Zjistila jsem, že i když je anglosaština zajímavá, na něj nemá.

*sen*
MOZEK: Kčertu (disertační) práce! Jsi snad blbá? Mohl by to být tvůj otec! A kdyby byli muži o trochu dřív plodní tak snad i dědeček! A k tomu, je to arogantní kretén, kterému nestojíš ani za trochu slušného chování. A co od toho čekáš, ženská bláznivá? I kdyby k něčemu došlo, tak k tomu dojde na stole v kabinetě a tam to zároveň i skončí, prostě: Zapomeň, puso!

MÉNĚ INTELIGENTNĚJŠÍ ORGÁNY: Kriste! Pane naší spásy! Proč si tvořil tolik krásy?
Ten zadek a ty ramena!
MOZEK: Už si asi šílená…
MÉNĚ INTELIGENTNĚJŠÍ ORGÁNY: Když si kráčí po schodech se svým egem a brýlema,
lámou se mi kolena.
MOZEK: Ty si vážně šílená…
MÉNĚ INTELIGENTNĚJŠÍ ORGÁNY: Kdyby se na mě jen usmál…
MOZEK: Chi! Chi!
MÉNĚ INTELIGENTNĚJŠÍ ORGÁNY: Jeho oči – ocel kalená…
MOZEK: To zní budovatelsky a jen tak mimochodem…
MÉNĚ INTELIGENTNĚJŠÍ ORGÁNY: Jo, já vím, sem šílená.
*sen*