Taková ta pedagogická...a znovu a zas a napředposledy

Párkrát jsme šli na víno s novýma známýma z přednášek a on tam čirou náhodou byl taky. Takže jsme si povídali. Byly to šílené rozhovory s neuvěřitelně osobními otázkami, jejichž cílem bylo vyhnout se odpovědím. Vlastně jsme si toho moc neřekli, ale rozhodně to byla sranda.
Kamil se ukázal zábavnější a srdečnější než původně vypadal.
A jednou jsme v pozdní večerní hodině zůstali sedět naproti sobě. Já ponechaná napospas jeho hlubokým pohledům – on vržen vstříc obrovské míře mé panenskosti. Začala jsem si nervózně kroutit vlasy, sveřepě se snažíc nedívat se mu do očí. A on se cynicky usmíval. A pak odtáhl moji ruku od mých kadeří a položil ji na stůl vedle svojí.
Tak se ksakru prober dítě, udělej něco, no tááák!
Chytila jsem ho za tu měkkou poddajnou pedagogickou ruku. Pak jsem se dost odvážně naklonila přes stůl. A váhavě, něžně jsem ho políbila. Pak jsem se posadila zpátky. A podívala jsem se mu do očí. Vypadal zmateně, šokovaně.
A já si řekla že jsem se nejspíš dost brutálně ztrapnila. No co se dá dělat. Zrudla jsem. Vzala jsem kabelku a odplachtila do končin nás pitomých snílků zdegenerovaných pofidérníma románama o starých milencích a mladých milenkách. Pindy jsou to.
A v tu chvíli jsem se zařekla že na anglosaštinu a vše s ní související kašlu.
Doma jsem si natáhla vlněné ponožky. Pustila si masochisticky Edith Piaf. Nalila si čaj. A pila jsem ho brčkem. A bylo mi jak vykotlanému pařezu. Akorát že pařez má aspoň mech. A takové ty malé černé brouky a měňavky a choroše a já měla kulový. Byla jsem prostě a jednoduše sama.

Byl pozdní podzim, čtvrtý listopad. Čtvrtý listopad depky čas. K čaji s rumem zval vnitřní hlas a můj osobní život šel v háj.
Kamila jsem neviděla skoro dva týdny. Pokojně jsem sama oslavila dušičky. Šla jsem se projít na hřbitov se světobolem a skalním přesvědčením že je svět nespravedlivý, žádajíc od mrtvol prohlášení typu: „Máš pravdu, o tom bych já mohl vyprávět….“ Měla jsem pocit že kdybych si normálně lehla na tu žulovou desku a položila na sebe věnec, tak si toho nikdo ani nevšimne. Jednou to zkusím.
Dostat toho všivého kantora z hlavy bylo naprosto nemožné. Usínala jsem s nemravnou myšlenkou na něj, vstávala jsem s patetickou myšlenkou na něj, obědvala jsem s představou jak kroutí hlavou nad tím že pojídám kuřecí nugetky prsty. A bylo mi blbě.

Jednou jsem jen tak cválala městem s dojmem že stihnu autobus a když jsem ho nestihla, tak jsem se vrátila do centra. Najednou jsem pocítila naprosto neodolatelnou touhu jít do hračkářství. Nevím jak mě to popadlo, bylo to naprosto nevysvětlitelné. Abych si to logicky odůvodnila, řekla jsem si, že se půjdu podívat jestli nemají nějaké dobré puzzle (které mimochodem neskládám).
Tak jsem procházela mezi regály,a uvažovala o tom, že se od mých velmi mladých let nic nezměnilo, snad jen že čurající panenky trochu zlevnily a tak si i malá maminka nižší střední třídy může dopřát plastového uchcánka.
Pak jsem bádala nad tím, jak někdo může složit puzzle z 18 000 dílků. A pak jsem objevila skleněné kuličky s duhou uprostřed, tužky co svítí v noci a pěnové hvězdičky a hrnky pro Vodnáře. Mělo to v sobě moudrost dětství které bylo v nenávratnu. A já věděla, že chodit po tom obchodě dostatečně dlouho, najdu svůj dětský úsměv v kačenkách do vany a šatičkách pro panenky, chodit tam dostatečně dlouho, poskládám svou duši z lega a bude vypadat jako útulný předměstský domek se zahrádkou.
Uvědomila jsem si, že nemám dostatek času.
Šla jsem dle svého zvyku se svěšenou hlavou k pokladně. Moc jsem nevnímala prodavačku, která vysvětlovala nějakému pánovi s dlouhými prsty rozdíl mezi prstovým maňáskem a standardní plyšovou obludkou,a ten pán říkal že jí děkuje že mu pomohla, že by jinak neměl tuchy co novorozenému synovci koupit a ona říkala není zač a celé to bylo jako scéna z Macha a Šebestové.
Byla jsem duchem v jiných dimenzích a tak mi až velmi pozdě došlo, že toho pána znám.
A tak jsme tam tak stáli.
Fanatický anglistik a pomotaná vodnářka nad prstovým maňáskem Františkem z Kouzelné školky. Z toho pořadu který já pamatuji živě a který on nezná. Ten kus plyše s nostalgickým puncem a přemrštěnou cenou byl jediný rozdíl mezi námi a já to věděla a on ne.
Usmála jsem se na prodavačku a zaplatila. Vzala jsem si od ní sáček. A šla jsem pryč.
Sesula jsem se na lavičku v parku, doufajíc že mě nepoznal. Skoro nikdo tam nebyl až na poloztracené gympláky v černém, kteří zamyšleně a svorně četli buď Květy zla nebo Utrpení mladého Werthera nebo rozhněvané Japonky či cynické moderní Francouze, pokud na ně v knihovně nějací zbyli.
Já měla provokativně v kapse Apollinaira, čerstvého, před hodinou koupeného,ale taky jsem měla skleněné kuličky. A tak jsem vzala Alkoholy a opřela je o opěradlo lavičky, vytvářivší tak skluzavku pro duhu v kulatém lahvovém skle. Doufám že by to bývalo bylo Apollinairovi nevadilo. Dávala jsem kuličky nahoru, pouštěla je dolů a chytala do zkřehlé dlaně.
„Bino?“ poprvé mi řekl jménem. Teda ne moc vkusnou zkomoleninou mého jména. Většinou mi říkal prostě slečno. A jednou řekl: „Víte kdo to byla Carna? Byla to římská bohyně, která sála krev malým dětem. A přesně to jste vy udělala s tou maličkou větou, vysála jste z ní všechny koncovky.“ A od té doby mi říkal Carno.
Přisedl si ke mně a já schovala skleněnky do dlaně, ve snaze uchránit alespoň něco před jeho ničitelským stylem komunikace. Bála jsem se o ně. Co když je rozšlape jako mě?
Sklonila jsem hlavu. „Omlouvám se, že už nechodím do kurzů, rozhodně to není kvůli vám. Nemám čas. Už budu muset jít. Nashledanou.“ Přesně tohle jsem zašeptala zámkové dlažbě před sebou, tiše, ale důrazně aby to slyšel. Sebrala jsem si své mobilní knižně-kuličkové zábavní centrum a zase jsem se chystala utéct. „Albíno, počkej.“zarazil mě trochu utrápeně, „proč jdeš pryč vždycky než stačím něco říct? Já nemyslím tak rychle abych dokázal hned zareagovat na všechno co uděláš.“
Stál v diskrétní vzdálenosti za mnou. „Přece jenom jsem už starší člověk.“
Zoufale jsem se zasmála a otočila se k němu. Tak co mi chceš ještě říct, Kamčo,kamaráde? Myslíš že to potřebuju slyšet ještě slovně abych pochopila?
„Nenapadlo mě, že bys mohla…mohla chtít něco s člověkem který je,… myslel jsem že je to spíš nějaká sázka, když jsi mě…“ prosebně se na mě podíval abych už konečně něco řekla.
„Sázka?“ Byla jsem vyděšená bezbřehostí jeho fantazie
„Myslel jsem že to není možné. To co se mnou děláš.“
„Co dělám?“
„Já nevím. Zamiloval jsem se do tebe. A přemýšlím jestli ti mám dát tu kytku nebo si mám radši dát studenou sprchu.“
A já byla ztracená. „Chci ji. Tu kytku.“ Prohlásila jsem. Bohužel jsem měla plné ruce infantilností a literární moderny.
Obešel mě. Vzal mi z vlasů sponu a rozpustil je. Pak je znovu stočil do ohonu a i s tou růží, maličkou růží co vytáhl z kapsy mi ji připnul do vlasů. Bylo to to nejromantičtější co pro mě kdy kdo udělal. A já pochopila tu šílenou výhodu když je někdo o dvacet let starší než vy. Můžete si být jistí, že umí věci které nikdo jiný neumí.