Our last night

A 6k+1, kdy k je číslo přirozené, k tomu můžu vyjmenovat další- čili- 6k+2, 6k+3…A 6k+4-pomalu se mně vytrácí profesorčin hlas někam do nevnímavé části mozky. Můj nepřítomný pohled, oči sklopené a tužka čmárající po sešitě matiky jsou zapříčiněny tím zážitkem, který mně straší v hlavě…

-Jo mám tě rád, mám tě moc rád, ale že tě miluju, ti říct nemůžu. Já jsem to řekl bezvýznamně už víckrát a opakovat to nechcu. Sama jsi říkala, že by ty slova ztratila význam.
- Já je ale po tobě nechcu. Jen mně fakt řekni proč ne-proč prostě ne?
- Budu daleko přes týden, to tě mám jako líbat po smskách nebo jak si to představuješ? A víkendy? Mám tréninky a zápas. Mně vztah na dálku už dvakrát nevyšel, nechcu to zažít i s tebou, protože potom bychom se už ani nebavili. Takhle se budem aspoň bavit.
- Ty si myslíš, že se budem bavit? Odjedeš a na mě si už ani nevzpomeneš. Nebudem si psat, nebudeš o mně nic vědět, nebudem se vídat, celé to vyprchá. A to já nechcu. Nechcu přijít o šanci být s tebou.
- Ale víš, že to jinak nejde. Prostě jinak to nechcu, nejde to a už to pořád neřeš.
- Fajn, neřeším to…Jen mě to mrzí, život je krátký a já jsem to s tebou fakt chtěla zkusit…Hmm rozloučíme se nějak?
- Pamatuješ si, jak jsme se před rokem poznali? Bylo to opravdu přesně před rokem. Naše první pusa…Když jsem tě uviděl, bylo to jako něco nevídaného, nepopsatelného.
- Pamatuju, byl to překrásný večer. Přesně před rokem…
Cože? Ztratit ho? Člověka o kterýho ‘‘bojuju‘‘ rok? U kterýho mně stačí jediný pohled a moje suverénnost se rozplyne jako mlha, u kterýho mně stačí jeden dotek a začne mně krev v žilách mrznout rychlostí světla? U kterýho se naše oči setkají třeba jen na setinu sekundy a ta se zdá být dlouhá skoro jako minuta. Jeden pohled, jeden signál z očí a vím, co si myslí a cítí. Spojení našich rtů je jako vniknutí do horké pravé čokolády, přivřít oči a absolutně si užívat jeho rty na mých.U kterýho se toužím dotkout jeho kůže svou rozklepanou rukou, jíž nervy pociťují tu naprostou chtíč vnímat jeho přítomnost. Jen jeho přítomnost, kterou žádný jiný chlap nedokáže nahradit. I kdybych prožila s někým ten nejsilnější orgasmus, nenahradí to jeden dotek od NĚJ. Už nikdy nemít ten pocit, že on je můj, člověk, se kterým si rozumím, který svým úsměvem uklidní můj bolestný pocit, který mě sevře do náruče jako malé kotě, když potřebuju a tím zapomenu na všechny problémy, který si mě přivine k sobě, když se propadám v životních strastech, který se mně přehrabuje ve vlasech a povídá si se mnou o životě a polemizuje o všem možném, který valí svoje šílené řeči, se kterým mám tolik krásných i šílených zážitků, kvůli kterému jsem šla za školu, kvůli kterému jsem podváděla svýho kluka, stačilo mně, jen abych někde ucítila jeho nádhernou vůni a maximálně se mně zrychlil tep. Cítila jsem, jak mně bubnují žíly v každém koutku těla. Který tančí vlastní kreace, který svým výrazem rozdává úsměvy na všecky strany, který mě přivádí do bezmocnosti. Tak o takovou osobu mám přijít? To ne, bez něj nemá život pravý smysl. On se za ten rok stal mou součástí a nemít ho? Teď mám 2 hodiny na to, abych se s ním nějak rozloučila.
2 hodiny jsme tam stáli, povídali si a nechali i chvíli ticha. Jen cítit vedle sebe toho druhého, užívat si pocit blaženosti a štěstí mezi něžnými polibky a toužebnýmy doteky. Slzy máčely mou tvář, žalostný nádech v očích se objevoval s každým pohledem. Už jsem neměla odvahu se dívat do jeho očí, ve kterých jsem se propadala do neznáma, protože můj tichý pláč by se změnil v histerický. Nemohla jsem se smířit s tím, že mě naposled objímá., že naposled tu stojí a má mě u sebe. Hlava mně třeštila žalem a bolestí, jako by vám někdo bezcitně vyrval srdce z těla a ta bolest vás skličovala a přehlušovala rozum, ta vyrvaný díra, která vás pálila na tom krvácejícím místě, křičeli jste a prožívali muka lásky, jakoby nešlo zastavit to drásající utrpení. Neměla jsem sílu stát, chtěla jsem si kleknout na zem a nechat proudy slz přirozeně téct, ale on mě držel v náručí a šeptal, že to zvládnu, že jsem silná.
- Až vstoupíme tady na ten chodník, tak se rozdělíme,ty půjdeš domů a já taky.‘‘řekl
- Ne, nechci se rozdělit, nechci tě ztratit…Ale ty chceš…Ja vím, musím jít…
Silně mě zatlačil na zeď zastávky, podíval se na mě těma emotivníma očima, přiblížil se tak, že už nebylo, kam se hnout,totální vakuum mezi námi bylo a lehce začal ochutnávat mé rty, naprosto oddaní jeden druhému jsme se dlouze a divoce líbali. Jeho ruce bloudily po mém těle a já jsem toužila stále víc a víc ho mít u sebe, navždy s ním být. Ale všechno jednou končí. Polibek zkončil a já věděla, že přichází ten smutný cíl naší společné cesty. Ještě krásný něžný krátký polibek dohrál milostnou scénu a naše rty se navždy opustily.
-Miluju tě..- vyslovila jsem
- Já vím…-řekl…
A každý jsme se vydaly svým směrem domů…………
Stále cítím jeho rty na svých, mou kůži provoněnou jeho parfémem a jeho ruce, které mě šimraly na břiše. Se skloněnou hlavou, vnitřní prázdnotou a zlomeným srdcem za sebou nechávám svůj nejkrásnější rok života, kapitolu s názvem Láska…Minulost,konec….


CRRRR zvoní
-Proč pláčeš? To tě tak dojalo 6k+1?? …zeptá se Nika s úsměvem.
-Ne jen mně něco spadlo do oka….uklidním ji.

Ne do oka, ale do srdce…Srdeční záležitost, kterou už připomínají jen maily,dopisy,smsky,fotky a smutek uvnitř nás…