Opravdový příběh

Těšil jsem se na bratra, až ho opět uvidím. V poslední době jsem toho měl opravdu moc co se práce a dálkového studia týkalo. Zápočty byly v plném proudu a práce až nad hlavu. V rámci studijního programu jsem také na několik týdnů odcestoval do Belgie, podívat se a pokochat jak se žije a pracuje jinde. Docela mi to bodlo, unikl jsem všemu tomu stresu a šílenému tempu, které mě teď v životě provázelo. Ale doopravdy dobře mi bylo až když jsem po té nekonečné době dorazil domů, vyspal se ve své posteli, pobyl s malou sestrou, mámou, tátou, snědl několik výtečných jídel a skvělých domácích buchet, zašel s kamarády na pivo. Byl jsem zase doma, v klidu, bylo mi nádherně a nemyslel jsem na to kolik práce mě ještě čeká. A možnost jít našim pomoct v sobotu dopoledne do lesa se dřevem jsem vítal s nadšením, byla to sice práce, ale úplně jiná než ta co jsem měl za poslední měsíce. A byla to práce po boku mé rodiny, a především bratra Ondřeje, se kterým jsem během posledního čtvrt roku komunikoval jen pomocí mobilu a internetu. Už jsem se viděl jak spolu večer sedíme na pivu a tajně doufal, že Jana, jeho skvělá přítelkyně, nás nechá pro tento večer o samotě a dá si třeba víno s mámou. Dorazit by měli každou chvíli.
- Davčo, dáš si ještě kafe? ozval se za mnou starostlivý hlas mé milované mámy. Nestačil jsem ani odpovědět, vyrušil nás nadšený křik mé malé sestry Lenky.
- Ondra s Janičkou už jsou tady, joooooooooooooooo!!!! jásala – i přesto, že Ondra tu před čtrnácti dny byl, a její nadšení pro mě bylo nakažlivé. Vyskočil jsem od stolu a hnal se za ní ven.
Lenka už visela Janě okolo krku a líbala jí všude kam mohla. Já měl oči jen pro staršího bratra, srdce mi svírala touha ho zase obejmout a slzy se mi tlačily do očí. Měl jsem na sebe trochu vztek, že to tak prožívám, ale neviděl jsem ho dobu a on pro mě byl krom bratra i nejlepší přítel.
Vypadal, že to cítil stejně. Prudce jsme k sobě vyrazili a už se drtili v obejmutí. Běžně jsme zkoušeli jakou sílu objetí ten druhý snese, ale dnes jsme toho nechali. Objali jsme se pevně, poplácali se po zádech a pustili se. Tak rád jsem Ondřeje viděl. Kousek od něj stála máma s Janou a obě měly slzy v očích. To bylo něco pro ně, takové dojímavé setkání.
Ondřej mě pustil, já chytil dech, změřil si mě zkoumavým pohledem a řekl: tys nám v tom světě nějak vyrostl, draku…
Zasmáli jsme a šťouchli do sebe.
- kde máš tu kamarádku kvůli které jsi volal, že přijede s vámi? Připravila jsem jí spaní…ozvala se máma. Nechápavě jsem se podíval na Ondřeje, pak se rozhlédl kolem. Přijeli přece sami.
Ondra s Janou se rozesmáli. Slušelo jim to. Byl jsem rád, že si před třemi roky našel Janu. Srovnala ho. Dřív si u nás holky, díky jeho charisma a hezké tváři, podávaly dveře.
- museli jsme jí vysadit na začátku vsi, strašně jí tam zaujal Novákův sad s tím altánkem..vysvětloval Ondřej, a vesele pokračoval: musela si to jít nafotit, k něčemu to potřebuje, měla by tu být každou chvílí..pokud se teda neztratila, haha..orientační smysl totiž není její silná stránka…
Trochu jsem do Ondřeje strčil, a se smíchem se zeptal: to ti už Jana nestačí, musíš si vozit ještě jiný ženský?
Ondra se rozesmál, a Jana, která můj vtip nepochopila začala vysvětlovat: Alča to teď má dost těžký, potřebovala vypadnout, tak Ondra navrhl ať jede s náma sem…udělá jí to dobře..

Táta popojížděl traktorem a my s Ondřejem jsme strkali klády na vůz. Bylo to fyzicky celkem náročné, zvlášť když jsme byli jen tři. Běžně s námi chodí máma s Janou, někdy i Lenkou, ale dnes by nám tu nebyly nic platné. Nebyla tu pro ně práce. Se znatelnou únavou jsme házeli na vůz poslední kusy. Ulevilo se nám, když jsme hodili poslední kládu nahoru, zakurtovali náklad a mohli vyrazit domů.
- tak kterej z vás pojede na kole? zajímal se táta, když se ujistil, že klády jsou pevně přichycené. Sem jel bratr, proto jsem se rozhodl, že zpátky pojedu já. Navíc jsem měl chuť se porozhlédnout po jarní krajině domova. Ondřej souhlasil a bylo vidět, že je docela rád, že si bude moct vézt zadek. Sedl jsem na jeho kolo a vyrazil. Sedlo měl trochu výš než bych ho měl já, je trochu vyšší a robustnější postavy. Ale jelo se mi dobře. Navíc to k nám domů bylo po většinu cesty z kopce, takže jsem se na kole celkem flákal. U domu jsem byl vzápětí, brzdy zapískaly když jsem zastavil na zahradě.
Kolo jsem uklidil do garáže a chystal se jít domů, pod sprchu. Pak jsem zahlédl Janu, mámu a Lenku. A vedle nich Alici, která zezadu vypadala hodně dobře. Zepředu jsem ji posoudit zatím nemohl, ještě jsme se dnes neviděli a z dřívějška jsem ji neznal. Focení sadu jí zabralo dost času a my pak jeli na dřevo, takže osobní setkání ještě neproběhlo. Sám sobě jsem se zasmál. Byla oblečená do volnějších světlých džín a modrého trička. Hnědé dlouhé vlasy místy zesvětlené melírem se jí ke konci lehce prstýnkově vlněly.
Chtěl jsem zapadnout do domu a umýt se, než začne probíhat nějaké představování, ale všimla si mě máma a zavolala na mě. Alice se neotočila, o něčem diskutovala s Lenkou a obě se u toho dobře bavily. Vyrazil jsem k nim.
Jana se ujala představovaní. Jemně drcla do Alice, aby upoutala její pozornost a ta se konečně otočila. To, jak vypadala zezadu si s ničím nezadalo s její celkovou vizáží. Byla vážně krásná a její oči mě upoutaly ze všeho nejvíc. Především jejich hloubka a intenzita pohledu.
- Alice? Tohle je David, Ondry brácha..Davčo, Alice..
Cítil jsem napětí, které mě svazovalo a její pohled mnou probíjel. Jako ve snách jsem jí podal ruku a hlava se mi zamotala z jejího úsměvu. Něco jsem řekl, ani nevím co..nějaký pokus o vtip, pobaveně a zvonivě se rozesmála.
- Alča by chtěla vidět tvojí dílnu, Davide..ozvala se máma a vrátila mě do reality. Bylo jednodušší se dívat na ní než na Alici. V hlavě mi hučelo, ale přikládal jsem to těžké práci a hladu.
- jestli teda můžu..ráda bych si něco nafotila, a vůbec bych chtěla vidět pořádnou restaurátorskou dílnu..
Souhlasil jsem, přemýšlejíc o tom jestli se takové holce dá říct ne, ale nejdřív jsem si chtěl dát tu sprchu. A hodně ledovou.


Po sprše a jídle jsem se cítil mnohem lépe. Rozhodně sebejistěji. Čisté oblečení, žádný pot, dobrý pocit. Vyrazil jsem ven, Alice telefonovala. Když mě uviděla hovor rychle ukončila.
- je to kousek odsud, pár kroků..začal jsem nenucenou konverzaci. Vyptávala se mě na Belgii, na mojí práci..vypadala, že jí to vážně zajímá a mně to samozřejmě dělalo dobře. Zájem tak krásný holky, to je skoro sen.
Své mluvení jsem přerušil jen na chvíli, abych pozdravil starého souseda Vodičku, který cosi sázel u sebe na zahradě. Trochu jsem si tím naběhnul. Začal totiž jásat nad tím jakou jsem si našel krásnou holku a že už bylo na čase…Alici to doopravdy pobavilo a mně nezbylo než se tomu smát s ní. Odemknul jsem dveře dílny a rozsvítil.
- páni…řekla pouze, dál stojíc mezi dveřmi v jinak němém úžasu, který jsem tak úplně nechápal. Všude se povolavala hromada barev, tužek, štětců, chemických přísad, hadrů, papírů, náčrtů, prostorný gauč sloužící k odpočinku se proměnil v hodně netypickou knihovnu..tomu všemu dominovala socha Ježíše Krista z 15. století na které jsem teď soustavně dělal a termín dokončení se neúprosně blížil. Začala se vyptávat co přesně s tou sochou dělám a nechala mě zajít tak daleko, že jsem jí popisoval i chemikálie, které k tomu potřebuju a ukazoval ji nářadí. Tvářila se zaujatě a sem tam udělala nějakou fotku. Byla nadšená.
- k čemu to potřebuješ? napadlo mě se zeptat. Většinu společného času jsem mluvil jen já. Rozpovídala se o své škole, fakultě designu, kterou rovněž kvůli práci studovala dálkově. Potřebovala materiál do bakalářky.
- a pracuješ kde? zkoumal jsem dál, připadala mi čím dál zajímavější a z pohledů, které jsme si intenzivně vyměňovali jsem usoudil, že ani já jí nejsem lhostejný. Líbila se mi moc.
- můj otec má keramickou a kamenosochařskou dílnu. Já tam jsem přes tu keramiku, to mě dost baví..a také mu dělám účetnictví, musela jsem si kvůli tomu dělat kurz, ale je to dobré..víc mě platí, haha..
Zasmál jsem se s ní. Byla doopravdy zajímavá. Krásná, vtipná a chytrá. Začínal jsem vedle ní mít pocit, že to je přesně typ holky, který jsem vždycky tak hledal. Možná nejsem tak náročný, jak do mě občas ryli kamarádi když přišel na přetres můj téměř neexistující milostný život, s výjimkou občasných úletů. Že mi žádná není dost dobrá, že nad tím moc přemýšlím, že bych měl slevit z požadavků. Možná jsem jen potřeboval potkat někoho kdo má stejné zájmy. Koho zajímá můj život, to co dělám. Někoho kdo mě fyzicky přitahuje a mám si s ním co říct. Někoho vedle koho se cítím moc dobře.
Možná jsem jenom potřeboval potkat Alici.


Seděli jsme v hospodě a popíjeli. Dnes ráno by mě absolutně nenapadlo, že budu v podvečer přesvědčovat Janu ať vynechá víno s mámou, a vezme Alici s námi na pivo. Váhala, ale nakonec souhlasila. Hrál jsem to na ní dobře.
Bylo celkem plno a nakonec jsme našli místo k sezení v partě kamarádů.
- kdo to je? zajímal se tiše Lukáš. Věděl jsem koho má na mysli. Stručně jsem mu Alici představil. Seděla vedle bratra, z druhé strany měla Martina, který se z toho tetelil blahem a číhal na okamžik kdy se bude moct pokusit o konverzaci. Příliš mi to nevadilo, šíleně mě uspokojovaly pohledy, které jsme si s Alčou vyměňovaly. Tak to bylo po celý večer, pohledy, úsměvy. Občas jsme si něco řekli, ale vesměs jsme dnes oba byli v rolích posluchačů.
- tak co moje duše, Johne? Je to lepší? zeptal jsem si anglicky Johna, kamaráda mého souseda, který Johna pozval na pár dnů z Irska, kde u jeho rodiny několik let žil, k nám do Čech.
John totiž před několika lety prožil při operaci srdce klinickou smrt a od té doby vidí duše lidí. Před několika měsíci, když jsem ho poznal, mi řekl, že moje duše je smutná a opuštěná, protože jí chybí láska.
- yes! chválil mě nadšeně a oznámil mi, že to ze mě strašně sálá. Pobaveně jsem se tomu zasmál, a byl rád, že většina lidí u stolu neví o čem je řeč. Na Johnovu otázku, kde se ve mně vzal ten oheň jsem pokrčil rameny. Ondřej Alici vysvětloval o co jde. Zaujalo ji to a zkoumavě si Johna prohlížela. Ten se na ní usmíval a rovněž ji bedlivě sledoval. Doufal jsem, že poví něco o Alčině duši, i přesto, že jsem tomu moc nevěřil.
Zeptal se Alice, jestli to chce slyšet. Souhlasila, ve tváři pobavený výraz. Nejspíš k nadpřirozenu měla podobný vztah jako já.
John jí oznámil, že je zničená a unavená. Ale že z ní cítí naději, která jí probouzí k životu.
Viděl jsem na Alici, že neví jak se tvářit. Poděkovala a byla vděčná Ondrovi, který uvolnil napětí svým nakažlivým smíchem a prohlášením, že Alice je přece naprosto nezničitelná. Rozesmál ji tím, vzal jí kolem ramen a bratrsky políbil na čelo. Překvapilo mě píchnutí žárlivosti. Podíval jsem se na Janu co tomu ona říká. Smála se, vypadala pobaveně. Rozhodně ne tak, že by jí to vadilo. Bylo vidět, že má v bratra důvěru. A v Alici nejspíš také.

Podával jsem Alici bundu. Před několika minutami se rozhodla jít domů, a já navrhl, že jí doprovodím. Jana s Ondřejem byli rádi, že kvůli tomu nemusí opouštět veselou společnost, ale provázeli mě jejich překvapené pohledy. Byl jsem rád, když jsme se ocitli venku.
- je teplo…řekla spíš překvapeně, než aby konstatovala a vzhlédla k nebi. Tisíce hvězd, krásná noc. Neříkal jsem nic a kráčel po jejím boku noční opuštěnou vsí. Nebyl jsem opilý, ale cítil jsem hladinu. Byla na tom asi podobně, tiše se něčemu smála do krásného barevného šátku, který měla omotaný kolem krku. Stále jsme nemluvili, jen šli. Zastavila se až před kostelem aby jako každý obdivovala krásné sousoší svatých před ním. Využil jsem příležitosti a bedlivě si prohlížel její tvář. Byla tak krásná. Nebyl jsem příliš opilý, ale na to abych své myšlenky říkal bez rozpaků nahlas, to stačilo.
- víš, že seš vážně moc hezká? vypadlo ze mě.
Tiše se zasmála a otočila se ke mně.
- když řeknu, že vím, bude to znít hodně namyšleně? zeptala se s jemným úsměvem a dlouhým pohledem upřených do mých očí.
Zasmál jsem se a položil jí jinou otázku.
- když tě teď políbím, bude to ode mě hodně sprosté?
Ve tváři se jí znovu mihnul úsměv.
- sprosté je, že se na tohle holky vůbec ptáš..pokárala mě a v jejích očích jsem četl výzvu.
Nezaváhal jsem, přitáhnul si jí k sobě a políbil ji.


Byl jsem rád, že klíče od dílny mám u sebe. Skončili jsme spolu na gauči hned po tom, co všechny knihy a náčrty letěly na zem. A bylo to nádherné, bylo to ono, bylo to to pravé.
To, že to o něco později zopakujeme ještě u mě v pokoji když jsme konečně došli domů by mě ve snu nenapadlo. Byl jsem šíleně šťastný a věděl, že jí dokážu milovat.


Rychle jsem se dával v koupelně dohromady. Bylo poledne a máma chystala oběd. Spal jsem dlouho, noc byla opravdu náročná. Netušil jsem, jak se mám na Alici tvářit, nevím jestli ona měla lepší představu, každopádně jsem se na ní šíleně těšil a v duchu přemítal co všechno jí chci říct.
Oblékl jsem si čisté triko a volné kalhoty. Navoněl se a vyrazil po schodech nahoru, do patra, které obývala máma s tátou.
- jdeš právě včas, táta s Lenkou už jedí…oznámila mi máma s úsměvem. Pohlédl jsem do jídelny. Prostřeno bylo jen pro čtyři lidi.
- kde je Ondřej? zeptal jsem se staženým žaludkem.
- odjeli brzy ráno, Jany maminka slaví narozeniny, byli pozváni na oběd…pozdravují tě..přijedou snad brzy, sami ale nevědí kdy přesně..mluvila máma a skláněla se nad hrncem s omáčkou.
Nechápal jsem to.
- nenechal mi Ondřej nějakej vzkaz? Nebo Alice..? Chtěla něco kvůli těm fotkám, víš…lhal jsem z fleku a při vyslovení jejího jména jsem se zachvěl.
- ne, ani jeden nic neříkal..jen tě pozdravují. Ondra ti prej zavolá…
Chuť k jídlu mě okamžitě přešla, cítil jsem se hrozně a v hlavně vymýšlel plán. Rozhodně zavolám bráchovi, řeknu mu co se stalo a poradím se s ním co dál…třeba dal Alici moje číslo, mobil jsem na noc vypnul, je možné, že mi napsala…
- ta Alice je vážně fajn, snad ještě někdy přijede…Pavel si teda uměl vybrat holku…ozval se táta z jídelny.
Bylo mi jak kdyby mě praštili palicí.
- Pavel? zeptal jsem se šokovaně, nechápavě, nic nedávalo smysl.
Máma se rozesmála.
- no přece Pavel Semerád jak byl s Ondrou na vojně…kamarádí se spolu už odmala, vždyť ho přece znáš! objasnila mi máma koho táta myslel.
Pavel!!!!???? Já spal s holkou bratrova nejlepšího kamaráda? Kamaráda, který mu byl rovněž bratrem?
Bylo mi hrozně. Ztěžka jsem dosedl a složil hlavu do dlaní.
- Davide, co se děje?!! vyjekla máma. Promnul jsem si dlaněmi tvář a šokovaně vzhlédnul. Podívala se mi do očí a v tu chvíli rozuměla všemu.