Opravdový příběh II

Byl začátek babího léta. Jako správný student jsem neváhal a vyrazil do města shánět věci do školy, která se pomalu, ale jistě blížila. Docela jsem si užíval volené víkendy kdy se nekonalo dálkové studium. Potřeboval jsem také sehnat něco sestře k narozeninám, to mi dělalo největší starost. Oblečení, které chtěla bych se neodvážil koupit a jinak jsem vůbec netušil, co chtějí třináctileté holky k narozeninám. Bárbíny už asi ne. Vím, že zmiňovala mp3. To se mi nezdál jako špatný nápad.
- nazdar draku! vyrušil mě nadšený hlas a přátelská herda do zad, která mi znemožnila se nadechnout. Otočil jsem se a znovu se snažil chytit dech když jsem si uvědomil kdo mě to tak vřele zdraví. Pavel. Nemohl jsem se na něj skoro podívat.
- nazdar, máš se? snažil jsem se chovat přirozeně.
Vyhrnul rukáv značkové sportovní bundy a mrknul na hodinky, které nevypadaly zrovna lacině.
- máš chvíli? Dal bych si něco k jídlu, aspoň pokecáme...zvu tě. Támhle do Švejkovny, skvěle tam vaří…
Nevěděl jsem jak se z toho hned vykroutit, z hlavy se mi kouřilo. Mou nerozhodnost vzal jako souhlas a já po jeho boku kráčel k restauraci na rohu náměstí. Nebylo mi příjemně. Za normálních okolností bych měl z Pavla obrovskou radost, vždycky jsem ho měl rád a spoustu toho s ním už zažil…ale normální okolnosti byly okolnosti před Alicí. A Alice byla až příliš skutečná na to, abych se k Pavlovi nedokázal chovat jako dřív. Jako dobrý přítel.
- no a jak žiješ? zeptal jsem se, když jsme usedli k velkému dubovému stolu a zapíchli zrak do jídelního lístku.
Rozzářil se a spustil:
- skvěle, Dejve, fakt si nemám na co stěžovat. V práci se daří, podařilo se nám rozjet tu truhlárnu. Už ani nemusím makat, ale trochu mi to začíná chybět. Vůně dřeva, ředidla..jsem vůl, co? Haha. Pochůzky a papíry jsou docela nuda. Ale sype to, tak jsem za to rád. Rád bych si konečně postavil svůj barák, ale Alici se do toho ještě moc nechce…prej až dodělá školu a takový ty kecy..znáš vůbec Alici, mojí přítelkyni? Neznáš, co? Jak bys mohl, věčně seš někde v trapu, ale už jsem s ní skoro dva roky..někdy vás seznámím. Určitě byste si rozuměli. Je to taky takovej kreativec jako ty. Furt něco maluje, tahá mě po výstavách, fotí…je do umění magor a mě na to fakt neužije…mohl bys s ní chodit místo mě, haha.
Pavel mi dával zabrat aniž by o tom věděl. Snažil jsem se tvářit přirozeně, usmívat se a nesoustředit se na bolest, kterou ve mně zmínky o ní vyvolávaly. Bylo to už skoro dva měsíce zpátky co jsem ji viděl naposledy, a pořád to bolelo. Pořád ve mně byl pocit, že ona je ta pravá.
- a jste v pohodě? zeptal jsem se zbytečně. Pavel zářil, bylo to evidentní.
Zamyšleně naklonil hlavu do prava a zamyslel se. Pak promluvil: jo, asi jsme. Jsem s ní rád, mám jí rád. Ale někdy z ní mám pocit, že chce úplně něco jinýho než chci já. Jenže kdybych jí nechal ať si dělá co chce, dopadla by blbě. Dost se kvůli tomu hádáme, ale ona jednou pochopí, že mám pravdu..je ještě mladá, no. Dost na to, že dělá u otce v ateliéru tu keramiku..to nemá budoucnost, keramiku dělá dneska každej amatér. Ani ta její škola podle mě nemá budoucnost. Zvlášť teď když je krize, lidi nemaj náladu ani prachy si kupovat nějaký hezký sračičky..navíc je to nezaplacená práce, nadře se s tím a prodá to za pár šupů…říkám jí furt, jdi někam do kanclu, anglicky umíš, účetnictví umíš, praxi máš…máš vidět jak se na to tváří, spíš by skočila pod vlak než tohle…asi jí víc baví nejistá budoucnost, platit si sociální zdravotní, dělat tatíčkovi poskoka, přesčasy…
- třeba jí to baví, ne? namítnul jsem. Jasně, že jí to baví. Mluvila o tom s takovým zápalem!
- hochu, dneska si málokdo může dovolit ten luxus a dělat co ho baví. Jak ty seš na tom s tím restaurováním, schválně?
- baví mě to…odpověděl jsem, trochu dotčeně.
- a prachy? útočil dál, přesvědčen o své pravdě. Z odpovědi mě vysvobodil telefon, co se Pavlovi rozezvonil v kapse. Stručně někomu popsal cestu k nám a dál se mě vyptával.
- prachy dobrý…nestěžuju si. Mám na všechno na co potřebuju..
- tak proč si nekoupíš lepší káru? Nebo ten červenej peugeot není tvůj? zajímal se s úšklebkem, a já si matně vybavoval jeho novou káru, kterou mi ukázal cestou sem.
- je, ale je dobrej a spolehlivej, nevidím důvod proč měnit..navíc furt splácím dodávku..namítal jsem, a už jsem na Pavla začínal mít trochu vztek. Takhle jsem ho neznal.
- kup si nějakýho sporťáka, uvidíš jak po tobě ženský půjdou…nebo už sis konečně nějakou našel?
Ztěžka jsem vzdychnul. Nelíbil se mi směr, který naše konverzace nabrala. Nelíbil se mi Pavlův tón a jeho otázky.
- nemám na holky čas…zlehčoval jsem situaci smíchem. Byla to pravda, tenhle rok jsem toho měl tolik, že jsem jen stěží našel večer kdy jsem se mohl jít někam bavit.
- no, vole, a to je to co ti říkám…aby ses uživil, furt dřeš. Pak nemáš čas si ani najít ženskou. Vždyť já tě neviděl skoro dva roky. Od Ondřeje jsem akorát slýchal, žes jel támhle, támhle..že tě honí s termínem na to a na to…že maluješ fresky v nějakejch nevytopenejch kostelích…furt někde něco.. Seš si jistej, že ta tvoje práce má budoucnost, když z ní skoro nevyjdeš?
Už jsem vážně začínal mít vztek. Ještě, že nám přinesli jídlo.
- prosím vás, dal bych si tohle co mám ještě jednou! objednal si u číšníka znovu vepřovou směs na houbách, s hranolkama.
Můj překvapený výraz ho pobavil a vysvětlil: to je pro Alici, staví se tu pro klíče od domu…to je to co říkám. Furt se honí, aby vydělala a pak zapomíná kvůli stresu na takovou banalitu jako jsou klíče.
Hranolka mi zaskočila v krku a dřív než jsem stihnul vymyslet jak zmizet, jmenovaná dorazila na scénu. Místo pozdravu jsem kašlal, což upoutalo Pavlovu pozornost a bušil mi do zad, takže si nevšimnul, že Alice vypadá jako kdyby sebou měla každou chvíli seknout. Ztěžka se posadila a zírala na mě. Já na ní. Dlouhý, hluboký pohled. Intenzivní probíjení.
- já věděl, že se ti bude líbit, je to kočka…Alice, tohle je Ondry bratr David. Davide, tohle je moje Alice..
Podali jsme si ruce a neřekli si ani slovo. Jen se topili v očích toho druhého. Bylo mi z té situace zle a zároveň zapomínal na všechno hnusné co jsem si o Alici pomyslel.
Dorazil čísník, a prolomil ticho u našeho stolu. Postavil před Alici jídlo.
- co to je? zeptala se nechápavě a zírala na číšníka, těma svýma krásnýma očima.
- vepřové na žampionech, dnes se obzvlášť vydařilo…tady pán objednal..ukázal na Pavla a odešel. Alice se otočila, ve tváři trochu vztek.
- vepřový? Víš, že ho nesnášim! Já ti taky necpu špenát, kterej nenávidíš!
Pavel se culil do talíře a s plnou pusou zahuhlal: nevíš co je dobrý. Jez..
- díky, ale nepřišla jsem se najíst. A už vůbec ne vepřovýho. Jsem tu jen pro ty klíče..
Pavel se vytočil.
- jsem to neobjednával nikomu pro prdel! Cos jedla? houknul na ní.
Alice se vztekle ušklíbla a skrz zuby procedila: špenát..
Potlačil jsem smích, Pavel svůj vztek už však ne. Spustil příval výčitek a mně bylo dost trapně. Hodil na stůl klíče a řekl, ať je do osmi doma. Že se má stavit nějaký zájemce o velkou zakázku i s manželkou.
- říkala jsem ti celý týden, že jdu s holkama na Tři Sestry, spím u Adély..
Dojedl jsem během Pavlova vzteklého monologu. Pak jsem zaplatil, rozloučil se s Pavlem i s Alicí a vyrazil ven. Ulevilo se mi když jsem byl na vzduchu. Sedl jsem do svého spolehlivého, i když ne nejnovějšího auta, a vytočil Jirky číslo.
- na ty Tři Sestry jedu s váma…! oznámil jsem mu, aniž bych tušil co od toho čekat. Ale musel jsem ji vidět a doufal jsem, že od Pavla nedostala domácí vězení.
Doma jsem se o setkání s Pavlem zmínil Ondrovi. Ušklíbnul se.
- my se teď moc nevídáme, Davčo…má dost práce s rozjížděním firmy, a taky..no, mám z něj pocit, že mu to dost vlezlo do hlavy. Je teď někdo, pan podnikatel…má najednou tolik prachů, že si může koupit káru za hotový…Alice je z něj dost vyřízená a já se jí ani nedivím. Podle mě to jde mezi nima dost do háje…furt jí jenom buzeruje a říká co má dělat. Pamatuješ na Alici jak tu byla, ne? Jela sem proto, že od něj potřebovala vypadnout, Pavel je v poslední době…no, prostě divnej. Práce mu vlezla na mozek…taky podezírá Álu, že někoho má…je prej furt nějaká mimo a zasněná…no, snad to bude dobrý.
Byl jsem zaskočen z množství informací a promítal si znovu vše v hlavě. Jedno jsem věděl jistě. S Alicí si dnes večer musím promluvit. Měl jsem tisíc otázek. A ještě víc nadějí.