Divoká kočka 56

„Jak je krucinál možný, že tak najednou zdechla. To je přeci pitomost.“ Štěpána byla vytočená na nejvyšší míru. Ukázalo se totiž, že s identifikací neznámé budou docela problémy. Otisky prstů projeli celou databází včetně interpolu, ale nenašli zhola nic.
„Máme velmi schopného patologa. Nepochybuji o tom, že přijde na to, jakým způsobem zemřela.“ Snažil se ji uklidnit policista a zároveň mu dělalo celkem potíže soustředit se na řízení.
Bylo to celkem složité. Když se Renata Stránská odporoučela k zemi, snažili se ji vzkřísit, ale nepomohlo naprosto nic. Prostě v jednu chvíli dýchala a v druhou už ne. Přitom všem připadala úplně zdravá. Sám byl zvědavý na to, jak pitva dopadne. Přeci jenom v něm hlodal malý červík, jestli náhodou její smrt nějakým způsobem nezavinil. Jenomže si nebyl vědom nějakého odklonu od standardního postupu.
Zastavili u domu Vítkových a vešli dovnitř. Policista poslušně cupkal za Štěpánou jako malé nemotorné štěně.
„Ale o to mi přeci nejde. Já potřebuju vědět, jakou má ta ženská spojitost se zdravotním stavem mého otce. On je ve velmi vážném stavu. Pravděpodobně umírá, protože nestihne transplantaci a já tu ženskou v životě neviděla. Přesto se přišla zeptat, jak se mu daří. Můj otec není nijak veřejně známá osoba, takže ta ženská měla s jeho otravou s vysokou pravděpodobností něco společného a já už se teď nedozvim co.“
„To jsou myslím předčasné závěry, slečno Vítková. Nelze přeci jen z toho, že se přišla podívat do nemocnice tvrdit, že otrávila vašeho otce. Při vší úctě, madam, máte celkem bujnou fantazii.“
Snažil se o rize smířlivý tón, ovšem Štěpánu tím rozhodně nedojal. Naopak. Najednou zrudla a chvíli policistovi připadala jako papiňák.
„A ven.“ Vyprskla a vyhodila policistu ven z domu. Markétu, která se jako první služebná vrátila z nucené dovolené, pak poslala, aby za ním ještě zavřela.
„Blbec.“ Brblala si pod fousy a zrychleně přecházela po chodbě. Popadla první vázu, která jí padla do ruky a vší silou jí mrštila o zem. Vzteky.
Jenomže si nevšimla, že je to matčina oblíbená. V tu chvíli ji vztek přešel. Vyděsila se, protože hned jak na to Alice přijde, bude zle. Ještě si vzpomínala, jak ji peskovala za díry na nejlepších kalhotách, rozbité okno, vydloubnuté oko panenky a nebo psa, kterého postříkala barevným sprejem.
Bylo jí mizerně. Najednou se nic nedařilo a dala by cokoli za to, aby mohla být zase zpátky na Zélandu. Po přátelích se jí velmi stýskalo. Rozhodla se jim zase po dlouhé době napsat.
Vyšla chodbou po prvních schůdcích a všimla si dopisů, které tam Markéta odložila, když je převzala od pošťáka. Krom účtů, které snad všechny vypadají stejně, tam byla obálka, která se už od pohledu trochu lišila. Vypadala jako osobní dopis.
Utkvěla na něm jen letmým pohledem, ale zarazilo ji to. Bylo na tom její jméno. Docela ji to udivilo už proto, že málokdo mohl vědět, že se vrátila. Svou současnou adresu nikde ani neuváděla.
Vzala dopis do ruky a potěžkala ho. Na to, jak byl malý, byl poměrně těžký. Něco v něm muselo být. Její fantazie opět zapracovala a vzpomněla si na dopisy s antraxem v Americe po 11.září.
„Ale teď už opravdu přeháníš.“ Řekla sama sobě a usmála se. Vlastně tak nějak kysele. Do smíchu jí nebylo.
Zahlédla Markétu v jídelně, jak uklízí stůl.
„Prosim tě, Markéto, mohla bys po mně uklidit tu rozbitou vázu v hale? Trochu mi ujely nervy.“ Poprosila ji a odkráčela nahoru do patra do svého pokoje.
Dopis hodila na noční stolek a dál se mu nevěnovala. Teď musí napsat email na Zéland.