On a já | Část druhá: Láska je krásná věc...

Jeho výraz byl velice pobavenný. Trochu jsem nepochopila ten hněv v Moničině hlase, ale radši jsem ji moc neřešila.
„Tak co, půjdeš na tu půlkolonu?“ zeptala jsem se ho s úsměvem na rtech. Poprvé jsem si všimla těch jeho krásných očí. Měl uhrančivý pohled. Krásné, hluboké, čokoládové oči...
„Ještě nevím,“ pokrčil rameny a věnoval mi jeden z těch krásných dlouhých pohledů do očí.
„Zatančíme si ještě?“ navrhla jsem mu.
„Že jsi to ty,“ přikývl po chvilce a vzal mě za ruku. Tančili jsme opět waltz.
„Prosímtě, já tam hodím ten jive, jo? Potřebuju ho vysvětlit,“ vyrušila nás spolužačka. Jirka se opět jako pravý gentleman vzdálil a já jsem s trochu otráveným výrazem vysvětlovala jive.
Když jsem se pak podívala k lavičce, kde seděl, už tam nebyl. Zdrhnul bez rozloučení. Naučila jsem ty naše truhlíky ještě country a spěchala jsem na vlak.

Může se člověk zamilovat během jediného dne, do člověka, kterého skoro nezná? Vždyť v tom nic nebylo, o nic nejde a to nadšení vyprchá... Namlouvala jsem si cestou domů. V práci už jsem na něj nemyslela vůbec. Bylo to jen chvilkové poblouznění, říkala jsem si. Avšak večer při rozhovoru se svou kamarádkou Bet jsem se usvědčila v tom, že to asi nebylo jen tak. Dokonce jsem se i těšila na další den, na to až ho uvidím.

„Jirka tu ještě není?“ zeptala se mě Monika, jen co jsem překročila práh třídy.
Co to má jako znamenat? „Co já vím,“ pokrčila jsem rameny.
„Hey, co s ním máš nebo co?“ otočila se ke mně další spolužačka.
„Co bych s ním měla mít?“ Aaah... Monika a ty její drby... fajn.
„Si s ním včera jako jediná tančila,“ kývla hlavou ona spolužačka.
„A co jako? Můžu já za to, že nikdo jiný neměl zájem s ním tančit?“
Dál už jsme debatu nerozváděly. Tedy aspoň já ne.

Celý den nebyl ve škole. Takže se drby mohly nerušeně šířit dál.
„Ahoj Karin, v kolik ti to jede?“ potkala jsem spolužačku na autobusovém nádraží.
„Ahoj, za půl hoďky. Co Gááájer?“
„Prosím?!“ Tak a už to ví snad všichni, ale to není pravda!!!
„No si mu seděla na koleně, ne?“
„Karin, víš kolika chlapům už jsem seděla na koleně a nic s nima neměla?“
„A taky jsi s ním tančila,“ pokračovala Karin.
„Jo a taky jsem ho přemluvila na půlkolonu,“ dodala jsem naštvaně.
„Fakt? Tak co s ním máš?“
Proboha nic!!!

„Ahoj,“ usmál se na mě hned ráno.
„Čau,“ odpověděla jsem s úsměvem a zachytila pohledy přítomných děvčat. Tak a je to tady zas! Pomluvy, pomluvy a pomluvy...

Přestávka na oběd. Půl hodiny zbytečně promrhaného času pro ty co se nehodlají otrávit ve školní jídelně. Ve třídě nás bylo jen pár. Já, Lenka, Marťa, Tomáš, Luky a Jirka.
„Jirko?“ podívala se na něj.
„Ano?“ zvedl hlavu od atlasu.
„Půjdeš teda na tu půlkolonu? Ti můžu vzít lístek jestli chceš,“ sedla jsem si naproti němu.
„Jo, to by bylo fajn,“ přikývl. „Kolik ti mám dát?“
„Stodvacet,“ zinkasovala jsem ho. „V pondělí ti ho přinesu.“
„Jo, fajn,“ pohroužil se opět do studia zeměpisu.

Bože co to vůbec dělám? Uvědomuju si že proti sobě štvu ženskou polovinu třídy? Vždyť po něm jede každá druhá...

Celý víkend jsem se nemohladočkat pondělka... A zároveň si nechtěla přiznat, že to je jen kvůli němu. Těšila jsem se přeci na trénink!

Avšak mé pondělní chování o tom noc nesvědčilo. Nejdřív jsem čekala až přijde do třídy, abych mu mohla dát ten lístek. Když přišel, neurčitě ve mně trhlo. Klid, vždyť je to jen nácek...
„Ahoj,“ došla jsem k němu a položím mu na lavici ten lístek.
„Ahoj, jé, díky,“ mrkl na mě. Byl ještě rozespalý, vypadal úžasně.
„Není za co,“ usmála jsem se a vteřinku počkala, jestli něco neřekne. Nic, jen se usmál a tak jsem odešla s pocitem štěstí. Nevíte někdo proč?

Po zbytek dne jsme na sebe házeli výzmané pohledy a usmívali se. Sem tam jsme na sebe promluvili pár slov. Jako vystřižené z románu...ach.
V úterý se jelo do Olomouce. Další horda drbů, proč? Protože s Monikou se bavil odměřeně, smál se jen, aby neurazil. A se mnou? Bavil se se mnou naprosto normálně, smál se každou chvíli. Ach, víte jaký je krásný pohled na smějícího se nácka? Takže jsem si vyslechla hromadu dotazů a drbů, které jsem se pokoušela ignorovat. Zdálo se, že úspěšně.
Středa, další trénink tanečních.
„Jirko?“
„Jo?“
„Máš po chemii čas? Jakože, jestli s náma nepůjdeš tančit?“
„Dneska asi ne,“ podíval se na mě omluvným pohledem. Šlo na něm vidět, že má těch drbů taky dost. Nehodlá dávat podnět k dalším. Chápala jsem.
„Fajn,“ odpověděla jsem, co možná nejveseleji. Byla jsem však úplně mimo, protože jsem s ním nemohla tančit. Nu což, aspoň se mám proč těšit na pátek, na půlkolonu.

Zbytek týdne... celkem o ničem. Jen jsem se nehorázně těšila na ten páteční večer. A teď si říkám, proč proboha?