On a já | Část čtvrtá: Možná to tak přece jen bude lepší...

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zkoušela se vzpamatovat. Nešlo to. Opět mě odtáhl, pohlédl mi do očí. Viděl ten zmatek a zase mě k sobě přitisknul. Po několika minutách mě už definitvně odtáhl a nabídl mi rámě. Došli jsme zase zpátky do předsálí. Pustil mě, jakoby říkal „Běž nebo zůstaň, nevím co bude lepší“. Odešla jsem... po zbylých deset minut jsem seděla u téhož prázdného stolu jako předtím a pak jsem odešla. Nemohla jsem tam být dýl.
Doma jsem hned usnula. Druhý den jsem spala až do oběda a po zbytek dne uklízela. Nebyl čas přemýšlet. Ale večer byl krutý. Všechny vzpomínky na předchozí večer vypluly na povrch a já nevěděla co si myslet. Než nad tím přemýšlet, šla jsem spát.
Neděle byla krutá. Musela jsem to někomu říct a proto jsem to vyklopila své nejlepší kamarádce. Závěr: tři teorie.
Za prvé: pán je trochu schizofrenní, rozštěp osobnosti má taky každý třetí, že.
Za druhé: pán neví co chce.
Za třetí a pro mě nejpřijatelnější: pán ke mně možná opravdu něco cítí, snad i lásku, ale jelikož je nácek, nechce si to přiznat, protože by si tím zbořil ty svoje zásady a ideály. Prostě si myslí, že má tak pevnou vůli, že to ustojí. Avšak už jednou to neustál...
Každopádně zítra ho čeká křížový výslech.

Celé ráno jsem se klepala jako ratlík. Ne nebyle mi zima. Měla strach, měla strach z toho, že ta třetí varianta je správná a tudíž se už podruhé nenechá unést... výsledek:
„Ahoj, může s tebou mluvit?“ vypálila jsem na něj sotva shodí batoh ze zad.
„Moment,“ otevřel okno. „Ano,“ díval se mi do očí. Selhával mi hlas.
„Můžeš mi říct,“ nádech, „co to mělo znamenat?“ Je to venku!
„Nevím.“ Nedokázala jsem se mu podívat do očí, nevím jak se tvářil.
„Ty nevíš, proč jsi to udělal?“
„Prostě jsem to udělal. Nějak jsem se rozjel,“ pokrčil rameny. Měl proviněný tón hlasu. Možná toho i litoval.
„Rozjel?“ snažila jsem se vypadat pobaveně.
„Jo, rozjel,“ přikývl.
„Fajn,“ odešla jsem. Víc jsem ze sebe nedostala. Už teď se mi hlavou honily myšlenky, co mu musím ještě říct. Pozdě, znovilo.

O dvě hodiny později. Velká přestávka. Vedle něj byla prázdná židle, čehož jsem okamžitě využila.
„Můžu ještě?“
Zvedl hlavu, kývl na znamení souhlasu.
„Příště, než uděláš nějakou takovou blbost, si to rozmysli. Ono to pak může třeba bolet,“ pronesu celkem klidným hlasem.
„Já jsem řekl, že ti nechci ublížit,“ podíval se na mě.
„Tak jsi to neměl udělat,“ opětovala jsem jeho pohled. Přesněji řečeno utápěla jsem se v těch hlubokých očích.
„Nechtěl jsem.“
„A nechceš to aspoň zkusit?“
„V tom mám jasno, ne!“
„Fajn,“ přikývla jsem a odešla. V hlavě jsem měla ještě pořád jednu otázku. Neměla jsem zatím odvahu se zeptat...

O tři hodiny později. Přestávka na oběd. Stojí sám u okna. Poslední šance než ta jiskřička naděje totálně zhasne...
„Poslední otázka, pak už ti dám pokoj,“ postavila jsem se vedle něj.
Útrpně vzhlédl. „Ano?“
„Bylo v tom něco osobního, nebo to byla jen tak pro zábavu?“ Tak a teď je to všechno venku.
Mlčel, díval se z okna. Po několika nekonečně dlouhých vteřinách se mi opět podíval do očí. „Tak na tohle ti odpovídat nebudu.“ Přeloženo: děvče, ty jsi úplně mimo. Vyber si, co chceš a dej mi už pokoj. Jiskřička uhasla.

Doslov:
Tak a teď mi řekněte co si o něm mám myslet? … Totálně nechápu... už je to víc než týden, neustále se mě někdo ptá, co s ním mám... a já je neustále posílám do pryč!!! … Možná by nebylo tak těžké zapomenout, kdybych ho neviděla každý den.
Řekněte mi, jak tohle může někdo udělat. Ano je to nácek, ale přátelé, je to nácek, který daruje krev. A je citlivý jak jste si mohli všimnout, je to vážně gentleman...tak jak může udělat něco takového?
Kdyby někdo z vás pochopil, dejte vědět... budu vděčná...
Doufám, že už nebude další pokračování a pokud tak jen nějaké veselé, další zklamání už nesnesu... děkuji všem co přečetli, všechny čtaři díly a nepukli u toho smíchy. Děkuji všem, co čtou moje povídky a které ještě baví číst neustále o tom samém... O zklamání v lásce... bohužel... Mimochodem, tato povídka byla jediná celá pravdivá... děkuji všem