Náhoda je blbec a svědomí je v bezvědomí...

Mariana je skutečně nádherná bytost. Omyl, něco tak nádherného a půvabného si nezaslouží prachobyčejně prosté označení bytost, to je bohyně, sladká poleva na dortu...
„Ale Petře nebuď tak smutný, co ti je?“ Naléhala na mne.
Nebyl jsem smutný, spíše zmatený z toho, co se právě odehrávalo. Moje mužné pudy mi velely abych z ní serval šaty a skočil s ní do postele. Můj rozum mi oproti tomu říkal, že tato žena mi nepatří, že patří mému nejlepšímu kamarádovi Vojtovi. Právě jsem zápasil se svým vnitřním hlasem, který mi našeptával:
„Ta má slaďoučký prsíčka, no tak, sáhni si, dělej, vždyť se na tebe tak usmívaj...“
„Mně nic není, jenom je mi líto Vojty, který musel na ten pohřeb...“
„Ach Petře...“ Svezla se mi do náruče a já pocítil její vzrušující dotek. „Je mi to tak líto, že mu zemřela maminka a že ho teďka týden neuvidím, budu tu tak sama...“
To není možný. Tohle přeci znělo jako výzva, nebo se mýlím? Tato krásná a spanilá blondýnka s hebkými a usměvavými tvářemi tu bude týden sama...
„Dělej, dej jí ruce na zadek,“ šeptal mi můj vnitřní hlas. No nic se přece nestane, když se k ní trochu přitulím a utěším jí. Následně jí mé dlaně něžně objaly.
„Ach Petře, buď tu se mnou, já tě teďka tak moc potřebuji...“
A na co, málem mi ulítlo z úst.
„Na sex přece,“ volal vnitřní hlas.
„To víš, že tady budu s tebou, vždyť tě mám taky moc rád...“
Její hlava se svezla na mé rameno, cítil jsem nádhernou vůni jejích vlasů, cítil jsem její pravidelné tiché oddychování, ne to... já nemůžu... Začali jsme se vášnivě líbat... Její rty pro mě v tu chvíli znamenaly všechno.
„Promiň,“ omlouval jsem se, za to co jsem udělal, ale udělal jsem to vůbec já? Kdo si začal? Místo omluvy mi dala prst na ústa a poté mě začala opět líbat. Proč jsem to sakra udělal... bál jsem se toho... Vojta je můj nejlepší kamarád, copak sem taková svině? Na druhou stranu co se mezi námi stalo? Skoro nic, že se líbají dva kamarádi to je dneska vcelku normální ne? Ničily mě předsudky. Proč jen tohle dělám...
„Ta má krásný ňadra, no tak,“ šeptal mi můj vnitřní hlas velmi úpěnlivě. Co se stane, když si s nima pohraju? Nic, povolil můj rozum. Velmi procítěně jsem jí s třesoucíma se rukama zbavil červené halenky. No ne, ty sou tak krásný. Černá podprsenka letěla dolů. Teď už je to vlastně jedno... Když se s ní nevyspím a neuspokojím jí, což by byla škoda, řekne všechno Vojtovi. To by znamenalo, že by nebyla ani krásná noc, ani přátelství. Když se s ní vyspím, užiju si sex a přátelství mezi mnou a Vojtou bude nadále trvat. Její ruce zamířily kamsi dolů a zdolávaly barikádu v podobě zipu od kalhot. Teď už se musím rozhodnout, ale nad čím se já mám vlastně rozhodovat, vždyť jsme oba úplně nazí, tedy skoro, začínáme se mazlit. Bylo by přece trapný, kdyby k tomu nakonec nedošlo. Seru na předsudky, promiň Vojto... Popadl jsem Marianu do náruče a odnesl ji do ložnice.
„Ty prase,“ vykřikla znenadání a vlepila mi facku. Co to, chytl jsem se za levou tvář. Nejdříve mě svlékne a pak... Že by její rozum zvítězil nad ženským sexuálním pudem? Proč jsem to já nedokázal?
„Chtěla jsem jít s tebou společně do sauny...ale...Petře promiň mi to, pojď ke mně, nezlob se na mě,“ přiběhla ke mně a začala mě líbat. „Chci to strašně moc, prosím, nezlob se...“
Tak tohle mi hlava opravdu nepobrala. Změna názoru o 360 stupňů. Co je to za divnou hru? Nyní už jsem já ztratil na Marianu chuť.
„Promiň, nemohu to Vojtovi udělat...“ V tu chvíli mě začala orálně uspokojovat. No tak teda promiň Vojto, nešlo to jinak.
Noc byla krásná, poprvé jsem spal v posteli svého nejlepšího kamaráda s jeho přítelkyní.
„Ahoj Petře, neradi vás rušíme ale...“ Co to, vždyť je to Vojta a vedle něj stojí Mariana...ale kdo je v tom případě vedle mě? „Koukám, že si se sestrou Mariany Marianou dobře rozumíš,“ smál se Vojta, „nebudeme vás rušit...“
To je sen, Mariana má dvojče a dokonce i se stejným jménem, hurááá, nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný. Já se nezamiloval do Mariany ale do Mariany.
„Mariano já tě miluju,“ dívka se na mě usmála a začali jsme se milovat.

„Jo tak vy mě milujete, to mi tady za dvacet let co pracuji na záchytce nikdo neřekl...tak vstávat pane, je čas odtud vypadnou. Včera jste trochu přebral ale to se stává. Šup, oblečte se, Mariana vám přinese věci.“
Mariana, to není možný, to už je vážně na prášky, mám zamotanou kebuli jako koktejl, neboj se má lásko, já se co nejdříve vožeru a brzy se zase setkáme ve snu...můj miláčku.