Mé budoucí já 18.díl

„Halóóó?“ Zahučím do telefonu.
„Spíš?“ Ozve se z dálky.
„Ne, máš se?“
„Vedlejší, ty a malá?“
„Hmm.“
„Hmm?“
„Jo.“
„Štveš mě.“
„Kristiánku….“
„Dlouho jsem se neozval, já vím. Kdy mám přiletět?“
„1. dubna tě Jáchym bude čekat na letišti.“
„Jáchym? Spí pořád u mě v pokoji?“
„Ne,…“
„V obýváku?“
„V ložnici.“
„Jak to snáší Arnie?“ Nevědomky pokrčím rameny.
„Zanedbávám ho. Trošku.“ Vzdychne.
„Má tam Rézi, ne? Vyřádí se.“
„To je pravda. Dneska ho vytáhnu na procházku.“
„Na krátkou, prosím.“
„Vezmu si Jáchyma.“
„Jako za muže?“Vyhrkne.
„Sebou.“
„Svatba bude kdy?“
„Včera se mi hnuly hormony a řekla jsem, že nebude.“
„Trubko! Nečekej, že si tě vezmu já.“
„Mno, jinak to nevidim.“
„Vysvětli mu to. Vysvětli mu, že ho miluješ, že chceš být s ním….že ta svatba bude, jednou.“ Přikývnu i když vím, že mě Kristián nevidí.
„Mám jednání, ještě napíšu, kdy přiletím.“
„Měj se hezky, už se tu na tebe všichni těšíme.“ Rozloučím se. Zvednu se z postele a zamířím do obýváku, kde se baví bratr s Jáchymem. Jáchym mi udělá místo vedle sebe a natáhne ke mně ruku. Sednu si a zadívám se do šedomodrých očí, které mě provrtávají.
„Vlastně jsem se přijel jenom podívat.“
„Ráda jsem tě viděla.“
„Rádi, rádi jsme tě viděli.“ Stiskne mi ruku Jáchym.
„Přijel jsem se pochlubit a přišel jsem na to, že ta moje novinka je oproti té tvojí maličkatá.“
„Jaká novinka?“ Zeptám se nechápavě.
„Mimčo.“
„Tak se chlub, já to přežiju.“
„Vrhnul jsem se na nástavbu, takže v květnu maturuju, sice o pár let později, ale jo.“ Usměji se. Můj malý, natvrdlý bráška, který nikdy nevynikal ve věcech týkajících se školy a studia se dobrovolně vrhnul do mučení.
„Nemysli na to, že jsem pořád tvuj malej brácha.“ Vytrhne mě z myšlenek, které jakoby četl.
„Jseš.“
„Je mi dvacet a ty jsi o šest let starší.“ Zakřením se, toto letí.
„Ale pořád jsi mladší, víš?“ Vítězoslavně se zasměji a posléze se zakuckám.
„Mno nic, budu muset jet. Ještě frčim za našima a pak domů.“
„Tak se měj a brzo se zase stav.“ Vstanu, abych ho mohla naposledy obejmout. Musím zvednout hlavu, abych mu viděla do očí. Opravdu uplynulo spoustu let, kdy jsou ty doby, kdy mi byl k ramenům a já ho zvládla přeprat?!
Pevně mě stiskne a stydlivě líbne na tvář, s Jáchymem si chlapsky podá ruku a plácne se do ramene.
„Chyme, dávej na ní pozor.“ Jáchym přikývne a zadívá se na mě.
„Mějte se.“ Odejde. Jeho vychrtlá postavička se naposled zaklátila v chodbě a pak bouchly dveře.
„Osaměli jsme.“ Konstatuje Jáchym.
„Nepůjdeme se projít?“
„Pořádně se obleč.“
„Je teplo.“ Namítnu, ale víc se nevyjadřuju. Po chvíli Jáchym připne vodítka a to s Arniem mi podá. Ruku v ruce vyrazíme po pěšině do nedalekého lesíka. Naproti nám se vynoří dvojice, jsou proti sluníčku, nejde jim vidět do obličeje. Jakmile se přiblížíme blíž, z mých úst ujede:
„No, ty vole.“ Jáchym mi stiskne ruku.
„Nebruč.“
„ÓÓ můj bože!“ Ozve se od Dany, která si to hasí přímo k nám i s vysokým klukem.
“Heh, Marek.“
„Ahojky!“ Pozdraví nás nadšeně.
„No, nazdar.“ Usměje se Jáchym na Danu, ovšem na Marka se zakření. Teď mu stisknu ruku já.
„Jak se máte?“ Ptá se zvědavě Dana a prohlíží si nás od hlavy až k patě, kousek po kousíčku.
„Ještě před chvíli skvěle?“ Zkusí na ní Jáchym. Dana to evidentně nepochopí a usmívá se dál.
„Terez,…“ Kývne na mě Marek. Trhnu hlavou a přitisknu se k Jáchymovi.
„Nepřibralas si nějak?“ Zhodnotí mě Dana. Pokrčím rameny.
„Hele, Teri. Arnie je daleko.“ Ukáže Jáchym do dálky a táhne mě pryč.