Divoká kočka 57

Pane?“ strčila hlavu do dveří od kanceláře sličná asistentka oddělení a seržant Roberts na ní spočinul unaveným pohledem. Zamyslel se rychle nad tím, že je vážně pěkná a nejspíš by si dal říct, než odpověděl.
„Ano?“
„Můžu dál? Mám tu pro vás tu pitevní zprávu.“
V tu chvíli seržant ožil a oči se mu rozšířily očekáváním.
„Rozhodně. Čekám na tu zprávu už od včerejšího poledne. Sem s tím.“
Málem jí tu zprávu vytrhl z ruky. Položil si ji na stůl a otevřel. Stihl si přečíst jenom nadpis, když zaznamenal, že asistentka tam pořád ještě stojí.
Zvedl hlavu a spěšně poděkoval. Snažil se ji něžně vyhodit pohledem, ale nezabíralo to. Jednoduše to vypadalo, že ještě něco chce.
„Ještě něco?“ řekl tak nějak podrážděně a pomalu se začal smiřovat s tím, že se jí jenom tak nezbaví.
„Bez urážky, vypadáte hrozně.“
Zadíval se na ni nechápavě.
„Chcete kafe?“ zeptala se chlácholivě a vpodstatě už se měla k odchodu.
Seržant se usmál. Přišlo mu, že to by pro tuhle chvíli vyloženě bodlo. Měl na něj chuť a malá kofeinová vzpruha by mu mohla udělat dobře.
„To byste byla zlatá.“ Řekl s úsměvěm a jí přišel najednou hrozně roztomilý. Jo, nejspíš kdyby chtěl, dala by si říct.
Seržant se vrátil zpátky k pitevní zprávě. První stránku přeskočil, protože ho nezajímala. Byl tam jen fyzický popis a to co viděl už znovu číst nepotřeboval. Ale to co bylo na další stránce ho poměrně dost zaujalo a taky naštvalo.
„Rohypnol? No to si ze mě snad někdo dělá srandu. Vždyť ten má přeci ultrarychlou dobu působení. Kdy si to ta ženská stihla vzít?“
A pak mu to došlo. Přeci to jindy nešlo, protože kdyby si to vzala ještě v nemocnici, tak by zkolabovala už v autě. Musela si to vzít někdy než dojeli na stanici. Bože. Takovou fušeřinu, jakou předved ten mladej, to svět neviděl. Lze pochopit, že ta malá zrzka je docela kus, ale né to, že kvůli ní zanedbá svoje povinnosti.To je vpodstatě neodpustitelné.
Ke zprávě byl připojen rentgen zubů.
„Páááni. To je profík.“ Usmál se seržant. „Tohle nám při identifikaci pomůže zdaleka nejvíc. Tak to má být.“
Založil rentgen zpátky do zprávy a obrátil obě strany, aby ji mohl zavřít. Jenomže pak si všiml něčeho, co ho zase vyvedlo z míry. Raději oči zavřel a zamrkal. Přečetl si ty řádky znovu a zavrtěl hlavou.
„Ten chlap je snad barvoslepej.“
Zavřel desky a vyrazil do pitevny za patologem, aby to s ním rozebral. Tu zprávu musí rozhodně opravit. Prý barva vlasů plavá. Ten chlap musel být namol. Přeci na vlastní oči viděl, že to byla bruneta. A taky ten věk. Vypadala na maximální věk 35 let a on jí tam dle expertýzy napsal 50. S největší pravděpodobností mu zaslali pitvu úplně jiný ženský. A přitom policejní dokumentace musí souhlasit se skutečností.
Popadl bundu a už vyrážel z kanceláře rychlostí namydleného blesku. Něco takhle neprofesionálního trpět nebude. Pokud mu ten chlap pořádně nevysvětlí, jak se taková záměna pitvaných osob mohla stát, bude si stěžovat u nadřízených. Vždyť tohle je málem na basu za maření policejního vyšetřování.
Když mu asistentka přinesla kafe do kanclu, tak už tam dávno nebyl. Jenom si povzdychla a odnesla kávu na svůj stůl.
„Nevadí, vypiju si ho sama.“ otočila se na podpatku a vykráčela ven.