Všude dobře, tak co doma? II

Seděla jsem s Katy na úplně nejvyšší lavici tribuny a marně se snažila zahřát horkou čokoládou. Zabalená ve svetru jsem četla knížku, zatímco Katy cvakala do svého notebooku.
„Jak to jde?“ Doufám, že mi přes drkotání zubů rozuměla. Zvedla oči a usmála se.
„Psala jsem mail Vivianovi. Tady o tomhle se nedá nic psát.“ Zkrabatila čelo a kývla hlavou směrem k ledové ploše, kde se na pokyny trenéra proháněli hráči z jedné strany na druhou.
„Přidejte hoši jste pomalí. Ville přidej.“ Ječel Sami jako pominutý a nakláněl se přes hrazení. Trenér na něj házel vražedné pohledy a pak se otočil na nás. Radši jsem zabodla pohled do knížky a tvářila se, jakože k nám Sami nepatří.
…Byl starý, vyjížděl sám v loďce na lov do Golfského proudu a teď tomu bylo čtyřiaosmdesát dní, co nechytil jedinou rybu. Anssi má krásné oči a rty přímo k zulíbání…Prvních čtyřicet dní s ním jezdil chlapec. Ale po čtyřiceti dnech bez úlovku řekli chlapci jeho rodiče…Hluboký pohled a jakou má sílu…
Zaklapla jsem knížku a rezignovaně se zadívala na ledovou plochu. Nemohla jsem se vůbec soustředit ani na čtení.
„Děje se něco?“ Uhnula Katy pohledem od klávesnice a sledovala můj pohled na hráče s číslem 33.
„Nic, co by mělo?“ Zamumlala jsem a dál sledovala, jak Anssi jezdí sem a tam.
„Já jen, že už asi půl hodiny čteš jednu stránku a nakonec jsi tu knížku stejně zavřela, i když jindy ti dělá problém se od ni odtrhnout.“ Dýchla si do dlaní a snažila se je třením zahřát. Podala jsem ji svůj kelímek horké čokolády, protože mě najednou bylo teplo až moc.
„Hmm nějak mě už nebavila…“
„Nelži. Šilháš po tom Salmelovi.“ Provrtávala mě pohledem. Proč na mě musí všechno poznat.
„Po kom?“ Zkusila jsem ještě chvilku hrát, ale dobře jsem věděla, že jsem prohrála.
„No po 33 Má na zádech napsané Salmela.“ Notebook už úplně odložila a teď byla plně zapojená jen do diskuze semnou.
„No co, jenom mi pomohl s batohem.“ Pokrčila jsem rameny. „A taky odhalil to, že mi Sami narval do batohu dvě cihly.“
„Anssi na co pořád koukáš!?!?“ Zakřičel Sami na celé kolo a vysloužil si tak vražedný pohled několika hráčů.
„Že by?“ Zvedla Katy obočí a uculila se.
„Ale ne. Určitě se díval kolik je hodin.“ Ukázala jsem na velké hodiny nad námi. „Vůbec ho nezajímám.“ Zakoulela jsem očima a tvářila se ledabyle. Ale v duchu mě to mrzelo.
„Jak myslíš.“ Ukončila Katy naši diskuzi a zase se vrátila ke svému notebooku. „Myslíš, že mám napsat email i Jannemu?“
Pokrčila jsem rameny a nasadila si sluchátka. S touhle nebezpečnou hrou mezi ní a Jannem jsem radši nechtěla mít nic společného.
****----****----*****-----*****-----*****
Všude se ozývalo burácení a řev. Nedalo se na nic soustředit, když jsem se bála, že mi za chvíli na hlavu spadne stadion. Nevěděla jsem jaký je stav a tak jsem nervózně přecházela po ošetřovně. Nikdo zatím zraněný nebyl, takže jsem neměla nic na práci. Přitáhla jsem si bílý plášť s našitou finskou vlajkou blíž k tělu a poskakovala, abych se aspoň trochu zahřála. Katy se Samim byli nahoře na tribunách a fandili jako o život našemu týmu, jen já musela být tady dole po ruce na ošetřovně. Nastražila jsem uši a snažila se porozumět hulákání komentátora, ale jeho hlas, už tak zkreslená reproduktorem, téměř zanikal v řevu fanoušků. Už asi po desáté jsem upravila všechny obvazy a nástroje. Podívala jsem se na hodinky. Zbývalo sedm minut do konce zápasu. Za jiné situace by mě to asi tak moc nebralo, ale teď, když jsem byla téměř v centru dění jsem měla všechny svaly a nervy napnuté jako struny. Šest minut. Řev se stupňoval. Pět minut, celý stadion se otřásal v základech. Čtyři minuty, cítila jsem, jak se ve mně všechno svírá. Tři minuty. Už jsem to nevydržela. Popadla jsem svetr a vyběhla na střídačku vedle trenéra. Srdce mi udělalo kotrmelec, když jsem viděla, jak se zrovna kolem prohnal hráč s číslem 33 a něco křičel. Zvedla jsem oči k tabuli a málem jsem omdlela, jak se mi všechno sevřelo. Ozvalo se zapískání a rozhodčí ukončil hru. Prohráli jsme to. A velice drtivě. Rusové nám nastříleli čtyři góly, jakoby se nechumelilo. Na lavici se začali scházet všichni hráči. Bylo děsivé sledovat jejich zdrcené pohledy. Někteří měli i slzy v očích. Najednou celé sevření těla povolilo a zbylo jen prázdno. Nevěděla jsem, jestli jsem zklamaná a nebo je mi kluků líto. Střetla jsem se pohledem s Anssi, zase se ve mně všechno zachvělo. On ale sklopil pohled a šel za ostatníma. Bylo mi hrozně a když jsem později potkala Katy se Samim, poznala jsem, že je jim stejně.
Při zpáteční cestě mluvil jen trenér. Myslím, že jeho řeč nikdo moc nevnímal. Každý seděl zahloubaný sám do sebe a koukal z okna. Dokonce i Sami si odpustil komentáře. Nálada v autobuse by se dala nazvat jako zdrcující. Venku se míjely světla aut a z temné oblohy začalo pršet, což ještě více podtrhovalo náladu všude kolem. Z autobusu jsme vystoupili všichni jako stíny. Hlavy skloněné a nikomu nevadilo, že prší. Vytáhla jsem ze zavazadlového prostoru svůj batoh a pod jeho tíhou se prohnula v zádech. I když z něj zmizely ty dvě cihly pořád byl dost těžký. Ploužila jsem se s ním pomalu ke vchodu a každý krok byl složitější než ten předchozí. Všichni už zmizeli v suchu v hotelu, jen já se ještě táhla na dešti. Najednou, ale tíha batohu zmizela. Někdo mi ho stáhnul z ramen a přehodil přes ramena černobílou mikinu. Pořád jsem totiž byla jen v bílém plášti a tenkém svetříku.
Byl to Anssi. Pohledem se mi přímo vpíjel do očí. Stáli jsme naproti sobě a ani jeden se nepohnul.
„Prší.“ Řekl a dešťové kapky mu stekly mezi rty. Stékaly mu po vlasech a světlém tričku.
„Já vím.“ Můj hlas zněl, tak strašně tiše, že jsem chvilkami nevěděla, jestli mě vůbec slyšel.
Usmál se a položil mi dlaň na záda a slabě mě tlačil do budovy. Připadala jsem si najednou ještě menší, když jsem na zádech mezi lopatkami cítila jeho velkou teplou dlaň. Vynesl mi batoh až před dveře pokoje a sám zmizel ve vedlejších dveřích. Ani jsem nevěděla, že má pokoj hned vedle mě. Zůstala jsem stát u dveří ve velké mokré mikině v kaluži vody, který ze mě kapala. Roztřesenýma rukama jsem odemkla a svalila se i v mokrém oblečení zabalená do Anssiho mikiny do postele a hned usnula.


Probudilo mě až zabušení na dveře. Jen nedobrovolně jsem otevřela oči a zjistila, že je mi celkem zima v té mokré mikině. S mumláním jsem se vyhrabala z postele a otevřela dveře. Katy mi s očima v sloup do ruky vrazila svůj mobil a vešla do pokoje s notebookem v ruce, který prudce hodila na postel. Dala jsem si její telefon k uchu, protože se mi zdálo, že z něj vychází něčí hlas.
"...není možný. Já jsem to myslel jinak. Úplně vystříhali dobrý záběry. Vypadám tam jak retardované prase. A navíc koukej jak řídím.no magor..." Vykulila jsem oči a hodila na Kat nechápavý pohled. Bez jakéhokoli vysvětlení otevřela svůj počítač. Na obrazovce zrovna jel nějaký videoklip. Až po chvíli jsem zaregistrovala kluky.
"Hoj Viviánku." Zašveholila jsem co nejsladčeji.
"Jee Em. Kde se tam bereš. Já mluvil s Katy a ona mě asi dala tobě co? no jo vy dvě taky... to je hrozný, nikdo semnou o tom nechce mluvit...Je to jak s Guardian angel. Když jsem v záběru, tak jenom mlátím do kytary...
"Brouku to bude asi tím, že jsi kytarista." Dala jsem telefon dál od ucha a vyplázla jazyk na Kat, která zrovna zaujatě zkoumala Anssiho mikinu.
"Náhodou tam vypadáš dobře zlato. Úplný mafián." Zasmála jsem se jemu a jeho mačetě a vzápětí vyprskla smíchy, když na obrazovce stál sám proti Theonovi.
"Co je? čemu se směješ?" Zbystřil.
"Ale taky jste moli dát Theonovi větší mačetu." Katy na mě ukázala prstem a kývala hlavu na souhlas. Poté se bez varování zhroutila smíchy do křesla.
"To víš, všechny moje "mačety" jsou větší než Theonovy... A není to žádná mačeta, ale katana...." Hodila jsem mobil zpátky Katy, která ležela na zemi a oddechovala, protože jsem už smíchy nemohla mluvit.
"Promiň zlato, ale....ne, tam ti to taky slušelo...nevypadal jsi jako ze sado maso porna... náhodou mě se v Guardian líbíš...to poznám ne?...víš co? běž do Amadea a pěkně ten klip zapijte a pozdravuj Janneho." Usmála se a ukončila hovor. Vzápětí, ale zbledla když jsem na ni zůstala zírat. "Já jsem to fakt řekla?"
"Jo řekla...Je to tvoje věc, ale..." Než jsem stačila cokoli říct. Přistála na mě černobílá mikina.
"A co je tohle? Nepatří to náhodou tomu Salmelovi?" Obořila se na mě naoko vyčítavě.
"No...a ...a co ...co kdyby jo? no co?" Vystrčila jsem bradu a nehodlala se vzdát.
"No nic, jen že..sakra kdo mi to jen říkal," podrala se na bradě a teatrálně se rozpomínala. "Asi jsi nikdy neslyšela o tom, proč jsou sportovci právě sportovci. Jsou totiž natvrdlí. Nic jiného neumí. A jsou to suchaři. Určitě ani nedokážou mluvit o normálních věcech. Všude v hlavě mají jen taktiky a strategie. Věř mi, že by jsi s nějakým jedině usnula." Zakončila svůj proslov a vrhla na mě tázavý pohled "Nevíš kdo mi to řekl?"
"To opravdu nemám ponětí zlato." Poslala jsem ji vzdušný polibek a koukla na hodinky. "Nejvyšší čas na snídani. Přidáte se slečno?" Taktika "jakoby se nic nestalo" zabrala a my se vydaly dolů po schodech do jídelny a probíraly mouchy nového videoklipu.Z diskuze nás vytrhla až vůně v jídelně. Všichni už měli dnes ráno lepší náladu a tak debatovali a někteří se i vesele smáli. Zasedly jsme za stůl a už k nám přišel Sami se třemi hrnky kávy.
"Tak jak jste se vyspaly holky?" Usmíval se jako sluníčko a už do sebe lil kafe.
"Ale jo jde to až na to, že mě vzbudil Vivian." Zabručela Katy a pozorovala koláč na talířku před sebou. Já jsem se rozhodla přejít k činům a pěkně se do něj zakousla. Mmmm jahodový :).
"Jee já mám jahodový." Zamumlal Sami s plnou pusou. U jednoho stolu všichni vybuchli v salvu smíchu.
"Lásko..ve všech jsou jahody." Zakousla jsem se znova.
"Budeš to jíst?" Otočil se na Katy, která se na svůj koláček dívala pořád nějak podezíravě.
"Teď už ne." Odvrátila oči, když viděla, jak se do něj náš blonďák pustil.
"Kurva..he...slečnooo....doprdele jak se jmenuje....doktorkoo." Otočila jsem se za křikem, právě ve chvíli, když se jeden z hokejistů chytil za krk a pozadu spadl ze židle. Ozval se zvuk tříštícího se skla, jak sebou strhnul celý ubrus i se skleničkami. "Jussi ty vole.." Chraptěl a lapal po vzduchu. Rychle jsem vstala a doběhla k němu. Obličej a krk měl červený a celý začal otékat.
"Sami doběhni mi pro můj batoh." Otočila jsem se na něj a klekla si, přičemž mě bodlo v koleni. "Rychle!" Probrala jsem ho z překvapení. "Katy, ty sežeň led a studený mokrý ručník." Katy přikývla a odběhla. Jussi přede mnou pořád chraptěl a jazyk mu otékal čím dál tím víc. "A podejte mi někdo lžič.." Než jsem to dořekla objevil se vedle mě Petri se lžičkou a všudypřítomným úsměvem. S kývnutím jsem mu ji vzala a strčila Jussimu do pusy a tiskla jazyk na spodní patro, aby i přes otok mohl volně dýchat. Jak se jen může usmívat v takové situaci. Ruce jsem měla ledové a celá jsem se vevnitř třásla. Co když umře? Pak to bude moje vina. Zavřou mě a z mých dětí budou sirotci...moment to už přeháním, já žádné děti nemám. Lžička splnila svůj účel a dusícímu se Jussimu se začala vracet do obličeje normálnější barva. To znamená z namodralé na červenou. Trochu jsem se uklidnila a oddechla si.
"Co je mu?" Vyhrkl na mě trenér a s děsem ve tváři pozoroval svého hráče na zemi.
"Vypadá to na alergickou reakci...asi ty jahody."
"Tady je ten ručník. Led není, ale už ho dali dělat." přiběhla udýchaná Katy. Vzala jsem ručník a opatrně ho omotala hokejistovi kolem nateklého krku. Doufala jsem, že to pomůže proti otoku.
"Kde je ten Sami?" Zaklela jsem.
"Už běžím. Sakra je to moc schodů." Funěl.
"Katy prosím tě. Vytáhni to červené pouzdro a rozbal tu injekci a modrou lahvičku." Někdo mě chytil za ledovou ruku, kterou jsem držela lžičkou Jussiho jazyk. Byl to Anssi.
"Já to podržím." Kývnul na mě. Rychle jsem nabrala do injekce sérum a píchla ho dusícímu se do stehna. Vteřiny se nekonečně vlekly. Nikdo nedutal. Konečně začal otok pomalu splaskávat a Jussi se mohl v pohodě nadechnout. Stále měl ještě červené fleky, ale nebezpečí bylo zažehnáno a všichni si oddechli. Zůstala jsem klečet na zemi a čekala až všichni odejdou a společnými silami odnesou i Jussiho. Cítila jsem, jak se mi motá hlava a zvedá žaludek.
"Je ti dobře?" Zeptal se Anssi, který zůstal jako poslední. Už jsem nevydržela a opřela se o nohu stolu a konečně se podívala na levou nohavici, který se nasávala krví.
"To je dobrý." Zasupěla jsem a zavřela oči, protože jsem cítila, že omdlím. Když jsem klekala k Jussimu, nevšimla jsem si velkého střepu na zemi. Teď mi trčel z kolena a kdyby mohl, tak se i směje.
"O sakra...nemám někoho zavolat?" Přešel rychle ke mě a opatrně si klekl..chytrý chlapec. Bylo mi trapně, když jsem z nás dvou byla já ten větší idiot se střepem v noze.
"Ne to je dobrý. To zvládnu." Otevřela jsem oči a pohledem sklouzla na koleno. Cizí krev mi nevadila, ale moje....to bylo moc. "Sakra nezvládnu." Znovu jsem pevně zavřela víčka a nechtěla pustit ven slzy, protože to bolelo jako čert.
"Co mám dělat?" Začal se přehrabovat v mém batohu až vytáhl nůžky a opatrně mi rozstřihnul nohavici. Stejně jsem ty kalhoty neměla ráda.
"Jdi pryč." Zaskučela jsem. Můj odpor zněl až neuvěřitelně chabě.
"Asi se ten střep musí vytáhnout..." Pokračoval a těkal očima mezi mým kolenem a batohem.
"Nesahej na něj." Opatrně ho chytil mezi palec a ukazováček a moje protesty nebral absolutně na vědomí. Jako bych tam ani nebyla. Jen Anssi a moje krvavé koleno.
"Budu počítat do tří. Raz...dva.." Škubnutím ho vytáhnul ven.
"Aaa. Tenhle trik znám." Zaskučela jsem. "Asi za chvilku omdlím. Obvazy jsou v té boční kapse." Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat a držet se při vědomí." Anssi se celou dobu mračil a ani jednou se mi nepodíval do očí. Co když teď umřu? Umřu, aniž bych věděla co se stalo? Musela jsem se ho zeptat dřív, než bude pozdě.
"Co se sakra..." a bylo pozdě...a tma...a strašný ticho a vzduchoprázdno. Když člověk omdlí, tak ani vlastně neví že omdlel. Jako by prostě jen přešel do úsporného režimu...Musím přestat poslouchat řeči Katy okolo počítačů...hned jakmile se proberu.