Wanna be a hero

Učebnice. Ležely kdekoli, kam se člověk jen podíval. Spolu se skripty, sešity, notebookem a mými všudypřítomnými poznámkami tvořily nedílnou součást mého tehdejšího každodenního života. Vlastně si doteď kladu otázku, že se přes to dokázal přenést bez jakýchkoli poznámek. Nekomentoval to, kolik času trávím nad učením, jak málo se mu věnuji, že nedělám nic jiného než jen chodím do školy, ze školy domů a koloběh sešitů začíná nanovo.
Tenkrát jsem měla krátce před odevzdáním důležité seminární práce týkající se mé rodné země a můj malý obývací pokoj vypadal jako dlouho neuklízená knihovna. Systém, kde leželo co jsem chápala jen já a kdyby se kdokoli snažil něco najít, jeho snaha by vyšla naprázdno.
Seděla jsem v tureckém sedu na křesle a konferenční stolek zatím úspěšně zdolával zatěžkávací zkoušku dobrých pěti kil materiálů potřebných k finální podobě práce, kterou jsem se právě snažila dodělat. Nevnímala jsem nic jiného, než to, co jsem psala.
Rozčílila jsem se nad jedním odkazem, který mi nešel spustit a se vztekem, jež mnou cloumal jsem uložila rozepsaný dokument, zaklapla počítač a všechny papíry pokryté mým drobným, nahuštěným písmem jsem smetla z opěradel.
Zakryla jsem si dlaní oči a snažila se chvíli zhluboka dýchat. Když jsem se jakš takš uklidnila, zrak mi sklouznul na pohovku, kde celou tu dobu ležel a díval se na mě. Za tři roky, co jsem nastoupila na norskou pobočku mé vysoké školy, a co jsme bydleli spolu, jsem si na to zvykla. Ptala jsem se ho na důvod snad milionkrát. A když mi po milionté první řekl, že ještě nikdy nikoho tak dokonalého neviděl a že si mě chce zapamatovat pro ty chvíle, kdy se mnou nebude moct být, začala jsem litovat, že jsem pro jednou nedržela jazyk za zuby.
Jako každá snad druhá nebo třetí holka jsem se nikdy nepovažovala za nijak krásnou, natož dokonalou. Tomu slovu jsem odvykla po uvědomění si, že dokonalého není nic. Natož lidé, včetně mužů. Konečně jsem přestala stavět své vyhlídnuté objekty na piedestal a vyplatilo se mi to. Všechno bylo najednou jednodušší. Pocit zklamání tak nepřicházel hned ze začátku, co jsem toho dotyčného alespoň trochu poznala a zjistila, že není takový, ale makový. Prostě jsem pochopila, že každý má kromě svých kladů i určité zápory. A zvykla jsem si s tím žít. Nikdy nikdo nebude přesně takový, za jakého jsem ho měla, za jakého jsem ho chtěla mít a tak podobně. Včetně Alexe.
I on měl vlastnosti, díky nimž jsem se občas pěkně vytočila. Ale v těchto případech jsem mu zmizela z očí a vyřešila si to o samotě. Nemusel být terčem mých nálad. Na to jsem ho milovala až příliš.
Byl to člověk, kvůli kterému by hodně z nás, zástupkyň takzvaného něžného pohlaví, bylo schopno čehokoli. Odjakživa byl obletovaný, talentovaný, krásný, usměvavý, milý a zdvořilý. Prostě hvězda. A ve svých dvaceti se tou hvězdou stal doopravdy. Někdo by mohl dokonce říct, že vletěl do showbusinessu jako atomová hlavice. A stejně rychle a nekontrolovatelně se na něj začala tvořit fronta. Ale já v ní ale nebyla. V době, kdy ten Alexandrovský boom začal, jsem byla obyčejná studentka průměrné anglické školy. Na kontě jsem měla čerstvých sedmnáct a jediné, co jsem věděla o své budoucnosti bylo to, že bych se ráda věnovala něčemu, kde nebude biologie, chemie, fyzika, natož matematika.
Nechápu, co ho napadlo všimnout si zrovna mě (vždyť okolo mne bylo tolik dívek, které by mohli v tu chvíli vybrat na titulní stranu časopisu Playboy!), ale jsem za to ráda.
„Pamatuješ si, jak jsme se potkali?“ promluvil a nespouštěl ze mě oči. V ten moment jsem byla příliš ovlivněna těma jeho čokoládovýma očima, takže jsem se nezmohla na žádnou odpověď.
„Niky?“ zamračil se trochu a zvedl se z gauče.
„Co jsi říkal?“
„Jestli si pamatuješ, jak jsme se potkali,“ odpověděl a trochu se uklidnil.
„Proč se na to ptáš?“
„Jen tak. Vzpomínáš si na to?“
„Alexi, proč se mě na to ptáš? A jak jsi na to vůbec přišel?“ divila jsem se. Odložila jsem počítač stranou a přisedla si k němu.
„Tak pamatuješ si to?“ naléhal, ale jeho tvář byla stále klidná a krásná jako vždy.
„Pamatuju si to. A moc dobře. Ale povíš mi konečně, proč se mě na to ptáš?“ usmála jsem se a on si lehnul tak, abych se mohla položit k němu.
„Seděla jsi tam přesně jako před chvílí. Proto jsem si na to vzpomněl,“ stáhl mě k sobě a objal mě.
„Myslíš zavalená v sešitech a učebnicích?“ usmála jsem se a on přikývl.
„Se sešity, učebnicemi, s tím bezbranným výrazem a pocitem, že to nikdy nemůžeš zvládnout, který z tebe sálal na metry daleko.“
„Ještě jsi mi nikdy neřekl, proč sis sednul ke mně a ne k jiné. Bylo jich tam plno. A o sto procent hezčích, než jsem já.“
„Když jsem přišel do té společenské místnosti nebo jak to mám nazvat, byla jsi tam ty a v rohu u stolu si povídala skupinka holek, kterým nemohlo být víc jak patnáct. Byl jsem po koncertě unavený a chtěl jsem si prostě jen odpočinout aniž by mě někdo poznal. Ale jakmile jsem tě uviděl, zapomněl jsem, co bylo důvodem, že jsem sešel z pokoje tam dolů. Opřel jsem se o zeď a dobrých deset minut tě pozoroval. To zoufalství v tvých očích ve mně probudilo touhu ti pomoct. Jenže když jsem uviděl, jak otevíráš anglickou učebnici, na které bylo tlustým písmem napsáno jméno londýnské univerzity, ztratil jsem veškerou naději.
Nevěděl jsem, co si mám myslet a když už mě něco napadlo, rozhodně to nebylo pozitivní. Po chvíli jsi vztekle zavřela sešit, do něhož jsi psala a rozpustila sis vlasy. V té místnosti osvětlené jen plápolajícím ohněm v krbu a pár stolními lampičkami jsi vypadala jako anděl. Musel jsem za tebou jít. I kdyby to mělo skončit špatně, říkal jsem si tenkrát. A tak jsem šel,“ vyprávěl náš příběh z jeho pohledu. Já měla celou dobu zavřené oči a znovu si to celé připomínala.
„Anglicky ses mě zeptal, jestli s něčím nepotřebuju pomoct a já ti zmateně a ještě k tomu rusky odpověděla, že ne. Na chvilku ses zarazil, já se na tebe podívala a oba dva jsme se začali smát. Ptal ses, odkud jsem, když mám knížku anglické univerzity a odpovídám ti rusky a tak jsem ti vysvětlila, že ruština je pro mě mnohem přirozenější, protože moje mamka je Angličanka a taťka Rus, odmalička mě učili mluvit oběma jazyky, ale bylo a je pro mě přirozenější mluvit rusky. Angličtinu jsem začala intenzivně používat až když jsme se v mých patnácti přestěhovali do Londýna.“
„Povídali jsme si asi do dvou do rána a celý víkend jsme strávili spolu. Potulovali se po okolí, váleli se ve sněhu, bylo to hrozně fajn. Ale já pak musel odjet. Hrozně těžko jsem nesl, že se s tebou musím rozloučit, protože jsem chtěl být pořád už jen s tebou. Ale bál jsem se ti to říct. A tak jsme si sice vyměnili čísla a psali si…“
„No jo, ale kdybys mi už tenkrát řekl, že nemáš tolik času na psaní s nějakou studentkou, mohl jsi mě ušetřit toho, že jsem na tebe častokrát nadávala. Neobviňovala jsem tebe, že jsi si ke mně tehdy přisedl. Shazovala jsem se sama jaká jsem slepice, že jsem se zamilovala do někoho hned po dvou dnech a navíc, do někoho, kdo o mně evidentně neměl vůbec zájem.
Kdybys mi řekl, že jsi vyhrál norskou pěveckou soutěž a příští rok pojedeš reprezentovat na Eurovision 2008, bylo by všechno jinak.“
„Niky, ty by jsi o mě stála, kdybych ti to řekl hned během toho víkendu?“
„Chceš po mě vědět něco, o čem nemám ani tušení, Alexi.“
„Zařadila by jsi zpátečku. A to bylo to, co jsem nechtěl.“
„Ty nemůžeš vědět, co bych udělala. Nejsi já. Rozhodně bych byla více připravená na to, když jsi mi poslal VIP lístek na koncert se vzkazem, že tě určitě poznám. Netvářila bych se tak blbě a nestála bych na místě jako solný sloup, když jsi před poslední písničkou začal žvatlat něco o tom, že by jsi chtěl, aby ti diváci pomohli najít dívku, kterou jsi potkal před třemi měsíci a od té doby jsi jí bohužel neviděl. Vysvětlil jsi jim, že ti na ní hrozně moc záleží a byl bys rád, kdyby tam ten večer byla, ale nejsi si jistý. A oni hltali každé tvoje slovo a nakonec nezbyl v hale snad nikdo, kdo by neskandoval jméno Nicoletta Safina. Myslela jsem, že tě zabiju. Přesně tam, kde jsi stál, přesně před tolika lidmi. A tečku jsi tomu dodal tehdy, když se za tebou na tom obrovském plátně objevila fotka, na níž jsme byli my dva, den před tím, než jsme se viděli naposledy a tys odjel. Asi bych tam stála doteď, kdyby se holka přede mnou neohlídla a nepoznala mě. Nějakým způsobem jsem najednou stála před pódiem a ty jsi začal zpívat písničku Can’t take my eyes off you. Vytáhl jsi mě nahoru a mně se při refrénu spustily slzy.“
„Měl jsem to dobře vymyšlené, co? Akorát jsem si nebyl jistý, jestli přijdeš. Naděje sice umírá poslední, ale já měl pocit, že jsem to celé hrozně podělal.“
„Byla jsem na tebe naštvaná, že ses mi dlouho neozval, ale přijít jsem prostě musela. Vyčítala bych si, kdybych tam nešla. Celý koncert se mi hlavou honily tisíce otázek, ale když jsem potom stála před tebou, ty jsi dozpíval a políbil mě, všechny ty dotěrné otázky byly pryč. Jakoby jsi na ně odpověděl. Bylo to zvláštní. Postávat před tebou když jsi mě objímal a všichni nás sledovali. Já bych to nevydržela. Mám ráda svoje soukromí.“
„O které jsi přišla díky mě. Asi jsem ti neměl ukazovat svět showbusinessu,“ pohladil mě po tváři a já zavrtěla hlavou.
„Ne, jsem ráda. Ukázal jsi mi cestu, kterou jsem do té doby neznala a vždycky jsem se chtěla podívat do zákulisí velkých koncertů, oslav a tak dále. Pro mě jsi hrdina a já tě nesmírně obdivuju.“
„Vážně? Ale proč?“ vykulil na mě ta svá kukadla, ale já jen pokrčila rameny.
„Odmalička jsem chtěl být hrdina. Jen jsem nevěděl jak na to. Nemyslel jsem si, že stačí být tím, kým jsem.“
„To bude možná ono. Jsi sám sebou a přitom jsi hrozně obletovaný, neustále v jednom kole a s klidem to zvládáš. Já přicházím domů unavená a ještě k tomu se musím učit, což mě klasicky rozhodí a já nejsem schopná zbytek dne být normální, sama sebou. Pořád jen učení, učení, učení. Někdy bych prostě chtěla vypnout a věnovat se tomu, co mi tak hrozně chybí.“
„A to je co?“ zeptal se a já se mu schoulila na hruď. Objal mě a zabořil nos do mých vlasů.
„To jsi ty.“
„Já?“ nechápal a tak jsem zvedla hlavu a vpila se do jeho dokonalých rtů. Ano, připouštím, že něco být dokonalého může. Člověk na to přichází až časem. Alex nebyl dokonalý, ale něco na něm dokonalého bylo. Jeho oči, rty a taky to, jak moc mě miloval a měl pocit, že o tom musím neustále vědět.
„Chybíš mi, když tu nejsi. Já chápu, že koncerty, rozhovory, focení odkládat do nekonečna nejde, ale nikdy se s tím asi úplně nesmířím. Že tě nikdy nebudu mít zcela a jen pro sebe. Vždycky tu bude někdo, kdo po tobě bude taky toužit, ať už to budou novináři, filmaři nových videoklipů nebo tvůj manažer.“
„No, a ty se mi divíš, když se na tebe neustále koukám. Chci tě mít u sebe i když tam nejsi. Když zavřu oči, jsi tam se mnou. A nezáleží na tom, kde právě jsem a co dělám. Prostě tam jsi. Nenahradí to skutečnost. Kdybys tam byla doopravdy, bylo by to lepší. Ale někdy to prostě stačit musí,“ vysvětlil a já konečně pochopila, jak to myslí.
„Víš, že chci být zbytek života jen s tebou?“ zajela jsem mu rukou do vlasů a usmála se.
„Počkej tady chvilku,“ řekl a odběhl do chodby, kde něco usilovně hledal v kapsách od černé zimní bundy. Když se vrátil a klekl si přede mě, zmrznul mi úsměv na rtech.
„Nicoletto Safinová, vždycky jsem tě neskutečně miloval. Ta léta, která jsem tě neznal byla ztrátou času, teď už jsem si tím naprosto jistý. Udělám cokoli pro to, abys mi odpověděla ano. Vezmeš si mě?“ otevřel krabičku a já byla schopna ze sebe vydat jen jakýsi přidušený zvuk…………………………………………