V dešti

Déšť mě řezal do ramen. Všichni utíkali pod střechy a všemožně se snažili zabránit padající vodě aby jim smočila oblečení. A já? Stála jsem v tom běsnícím lijáku a dívala se za ním, za tím klukem, který mě na první pohled upoutal svýma uhrančivě zelenýma očima a neodolatelně zařivým úsměvem, kterým mě čas od času odměnil.
Stepovala jsem na otevřeném autobusovém nádraží, které zřejmě na velké křišťálové a mrazivě chladné kapky působilo jako magnet.

Kolikrát jsem mu řekla to jedno ubohý a ošemetný slovo 'ahoj'? Kolikrát jsem mu věnovala svůj méněcenný úsměv a milý pohled? Kolikrát, sakra kolikrát jsem kvůli němu plakala?! - Hodněkrát.

Kamarádky co si za mými zády sdělovaly nejnovější trapasy se smály. Smály se tak, že se mi z nich chtělo znovu a opět brečet.. vzteky. Ony byly šťastné, přímo sršely důvtipem a já, jakožto obyčejná hlupačka, - která není ani schopná říct co cítí - , jsem byla na dně, možná i hluboko pod ním.
Moje onyxově černé zorničky se zabodly do jeho ramen. Šel středem všeho dění. Zdálo se, jakoby si ničeho nevšímal, jakoby se ho vůbec nic netýkalo. A plamen, co mu vždy hořel u ruky, zhasl..

Moje druhé já se vzepřelo. Přímo řvalo: 'Dělej! Běž za ním sakra!'. K mému překvapení jsem tak učinila.

"Počkej!" moje ústa sama vytvořila 'větu'. "Slyšíš? Stůj!" křičela jsem jak smyslu zbavená a rozeběhla jsem se směr on. Zdálo se mi, jakoby se všechna ty slova, ztrácela ve větru, ale on zastavil. ON SE ZASTAVIL! Váhavě se otočil a odhrnul si své vodou slepené vlasy z očí. Nechápavě na mě pohlédl.
"Zastav.." dodala jsem neslyšně dva metry od něj. Čas se zastavil. Všechno se oproti nám pohybovalo zpomaleně.
"Chtěla si něco?" usmál se jako vždy. 'Takže já se odhodlám běžet přes stovky lidí s tím, že křičím jak pavián a on mi řekne JEN tohle?' hrálo mi v mysli.
"Já," modlila jsem se za to, abych nezačala koktat. " j-jo chtěla!" něco bych ráda řekla, modlení nikdy nepomáhá..
"Uhm?" naznačil mi abych pokračovala. 'Teď je tvoje chvíle sakra!' vnitřní hlas mě začínal pomalu, ale jistě štvát. Bohužel, nebo snad díkybohu, jsem ho poslechla.
"Chtěla sem tě pozdravit bez toho abych se podívala do země." on se stále jenom potupně usmíval. "Chtěla sem inhalovat tvou vůni, aniž bych zrudla jak rajče!!" on mě snad nevnímal? "Sakra! Chtěla sem.., ne, já pořád chci! Chci tě políbit! Chci poznat tvou chuť! Já, já potřebuju!!" až teď jsem si uvědomila, že jsem svou poslední větu do slova a do písmene zaječela.
"Aha." on řekl aha! ON ŘEKL OPĚT JEN UBOHOU NÁHRAŽKU SLOVNÍHO SPOJENÍ! Chtělo se mi brečet, ano zase. Zamrkala sem, abych tu potupu v podobě slaných potůčků zahnala. A právě v ten okamžik jsem okusila, co je to to pravé a kousavé ticho. Dívali jsme si do očí a ani jeden z nás se nehodlal vzdát. "Hele?" odhodlal se nakonec. Já jen mlčky vyčkávala. "Co ti v tom bránilo?" možná bych mu na to i něco řekla, jenže,..
Horko, neuvěřitelný nával horka zahltil mou - otazníky - zahlcenou hlavu. Bylo mi mdlo, svět se točil jak řetízkáč a já si ten okamžik, ten náš první zážitek ani pořádně nevychutnala. Jeho rty byly sladké, plné a neuvěřitelně hebké. Tahle kombinace mě dostávala do kolen. Opět jsem to zkazila já, jelikož se mi nedostávalo vzduchu do plic.
"No tak, řekneš mi to?" usmál se a obmotal své svalnaté ruce okolo mého útlého pasu. Zabořila jsem hlavu do jeho vlasů..
"Déšť, bránil mi v tom déšť." špitla jsem to tak, aby to neslyšel.

*

'Protože jen déšť brání tomu abych se ti podívala do očí.. abych cítila tvou vůni.. abych tě jen letmo políbila.. A nad deštěm dokážeš zvítězit jen a jen ty.'