Všude dobře, tak co doma? IV

Ráno jsem se doploužila na snídani. Bylo štěstí, že tmavé kruhy pod očima z nevyspání jsem mohla odůvodnit rámusem, který se nesl po celém hotelu. Včerejší zápas jsme vyhráli, ale já měla náladu, jakoby se stal pravý opak. Sedla jsem si ke Katy a Samimu a napila se kávy, která už na mě čekala. Oba vypadali podobně jako já, ale jejich nemocí nebyla probrečená noc, ale kocovina.
"Tak jak v novém hnízdečku." Zamumlal Sami s plnou pusou sýrového koláčku.
"Jak jen můžeš." Podívala se na něj Katy, jakoby snídal kobylinec.
"Co zas máš?" Vyhrkl trochu hlasitěji než chtěl a oba se chytili za hlavu s bolestným výrazem. "Když jím maso, tak jsem největší hovado, když jím sýrový koláček, tak taky? Můžu já ještě vůbec jíst?" Jeho rozhořčený výraz stál za úsměv, ale nějak mi to nešlo donutit těch pár svalů k úsměvu.
"Kašli na to." Zahučela Katy a odsunula svoji snídani stranou. "Včera jsem o tom zápase napsala skvělej článek, ale teď si ani za boha nemůžu vzpomenout co jsem tam krucinál psala."
"Hmm." Lokla jsem si kafe a nenápadně zaplula pohledem ke stolu, kde seděl Anssi. Zrovna nevzrušeně dojídal, i když všichni u jeho stolu vybuchly smíchy, on se tvářil, jako by se nic nedělo.
"Barbaři. Copak nemůžou mít trochu soucitu?" Šlehla po nich Katy a zvedla se od stolu.
"Počkej jdu taky." dopila jsem zbytek kafe a dala se po jejím boku z jídelny.

"Tak spusť." Otočila se na mě, když jsme stoupaly po schodech.
"Spusť co?" Zvedla jsem nechápavě obočí a celkově se tvářila nijak.
"No co. Co se děje? Vypadáš, jako v kocovině, i když jsi včera nevypila ani kapku, pokud ovšem něco neschováváš na ošetřovně."
"Je mi fajn. Změňme téma." Vyhnula jsem se uklizečce, která zrovna s bledým obličejem uklízela něčí šavli. Katy se při cestě kolem ni zatvářil dost tragicky. Bylo mi jasné, že byla nejspíš její.
"Dobře měním téma." Vycítila, že teď mi dala skvělou záminku k protiútoku. "Víš o tom, že tímhle vítězstvím jsme se dostali do boje o medaili?"
"Jasně." Sklopila jsem pohled, když nás míjel recepční, kterému jsem včera udělala scénu.
"No a ten večer se na treningovém stadionu bude konat ples...no ples...něco na ten způsob a bude to přímo na ledě..."
"Nikam nejdu." Odrazila jsem všechny její argumenty a vysvětlení.
"Sakra Em co se stalo?" Ztratila trpělivost. Sedla si na poslední schod a stáhla mě vedle sebe. Bez varování mi po tváři začaly stékat slzy.
"Všechno jsem to posrala." Schovala jsem obličej do dlaní.
"Ale no tak zlato. Jen mluv." Hladila mě po zádech a bedlivě naslouchala, když jsem ji všechny včerejší události.
"...Mě to tak zatraceně mrzí. Byla jsem pitomá. Myslela jsem si, že vím všechno, ale až tady jsem poznala, jací všichni ve skutečnosti jsou a jak šeredně jsem se mýlila. Teď je ale pozdě brečet. Anssi mi to nikdy neodpustí...a vlastně mu to ani nemám za zlé. Taky bych si to neodpustila." Dokončila jsem svůj výklad a setřela slzy.
"Nothing hurts like your mouth." zanotovala Katy. "a momentálně to platí celkem oboustranně. To ale neznamená, že mě v tom musíš nechat. Sami tvrdí, že tam nesmíme chybět a jestli chci, že semnou klidně půjde...och jak je šlechetný." Usmála se povzbudivě.
"A co ten barman." Odvedla jsem řeč od velké krvácející rány jménem Anssi.
"Ale jen úlet. Nic v tom není. Prostě jen sex. Však víš jak a s kým jsem na tom." Poklepala si na srdce, aby tomu dodala váhu."No uvidíme, jak se to vyvrbí..a na ten ples půjdeš."
"Stejně ani neumím bruslit. Nikdy v životě jsem na tom nestála." Pokrčila jsem zoufale rameny.
"No tak dneska večer zůstaneš déle na stadion, půjčíš si brusle a budeš trénovat. Možná tam ještě sbalíš někoho jiného a zjistíš že Anssi ani nebyl to pravé." Mrkla na mě a zvedla se. "Jdu ještě rychle napsat mail Viivimu a pak můžem jet na stadion." Protáhla se a zívla.
"Nemusíš spěchat. Pojedem autem." Zavolala jsem ještě za ní, když se vydala zpět ke svému pokoji.
"To si nechám líbit." Ozvalo se už jen někde z chodby.

Samiho neustále skvělá nálada mě občas vytáčí. A za poslední odpoledne jsem ji měla plné zuby, nepočítaje dlouhý trening, který trenér naordinoval klukům, jako léčbu kocoviny. Navíc do toho ještě zatáhl moji maličkost. Prej na doporučení naši skvělé slečny doktorky která se o nás tak dobře stará. Trhla jsem sebou. Zrovna jsem totiž byla zahloubaná do knížky. Spíše jen do jedné věty, kterou jsem četla už asi po sté. Nemůžu číst, když jsem v bídném stavu.
Katy měla na uších sluchátka a něco psala a Sami konečně tvrdě usnul na jedné z lavic, když trenér Sheden dal konečně klukům volno.
"Hodně štěstí bruslařko." Poplácala mě Katy po zádech a probudila Samiho. Když všichni odešli, nazula jsem brusle a vydala se na těch vratkých parodiích na boty, na led. Celý večer jsem pak strávila na zadku.
Tak se odehrával každý den. Jelikož do rozhodujícího zápasu zbývalo dost času měla jsem každý večer osobní kurz bruslení. Zdálo se to až nemožné, jak jsem byla den ode dne horší a horší. Byla jsem dokonce horší než pes, kterému dáte poprvé brusle. Pokud by vynalezli brusle na zadek, tak jedu na olympiádu. Situaci ani moc nezlepšovalo to, že s Anssim jsme se od te doby vyhýbala. Setkali jsme se jen ráno na snídani, kde jakoby ani jeden z nás nebyl. Poté proběhl trening, na kterém nebyla téměř příležitost se setkat. A poté nastala pro mě nejhorší část dne. Večer a povinná kontrola Anssiho hlavy. S kamenným výrazem jsem zaklepala na dveře, on mi otevřel a nabídl vstup. Zavrtěla jsem hlavou a posvítila do očí baterečkou. Vše bylo v pořádku. Přikývla jsem a zničeně, jako zpráskaný pes jsem odešla s Katy na bar. Petri byl čím dál náruživější. Chvilkami dokonce vypadal že chce, abych s ním šla na ten "ples". Vždycky jsem se ale vymluvila, že čekám telefon z Finska. Ač oslepená jeho úsměvem jsem utekla na pokoj.