Mé budoucí já 19.díl

„Myslíš si, že jsou spolu?“ Napadne mě a vyslovím myšlenku nahlas. Jáchym pokrčí rameny.
„Vadí ti to?“
„Ne, jenom. Nikdy mi nepřišlo, že by se k sobě nějak měli.“
„Neřeš to. Jdeme domů?“ Mlčky se otočím směrem k domovu.
„Sjel bych si domů pro nějaký věci. Máš hlad?“ Stiskne mi ruku.
„Něco bych si dala.“
„Co?“
„Kus masa.“ Usměju se mile a hodím psí oči.
„Nečekaně, že?“
„Ptal ses, odpovídám.“
„Já vím.“ Nakloní se ke mně a políbí mě na okraj rtů. Vytáhne z kapsy klíče, odemkne dveře a vpustí mě dovnitř.
„Tak já sjedu do bytu, něco zařídit do práce a za chvíli jsem doma.“ Rozloučíme se polibkem a Jáchym odchází.
Dlouho přemýšlím nad tím, co bych si dala k tomu jídlu. Chtělo by to jet na nákup, jinak umřeme hlady. Krom piškotů, psích granulí je tu všeho po málu.
Pustím si rádio a pořádně se zadívám do útrob lednice.
Šlehačka, šunka, sýr. V mrazáku gnochi.
Vidím to na to, i když špaget tam je víc.
Dala jsem vařit vodu a pak si vzpomněla, že někde byly okurky, rajčata a žlutá paprika. To je tak, když nakupuje někdo, kdo nákup pak neuklidí.
Nakonec zeleninu objevím, nakrájím jí a poskládám na talíř. Do vařící vody hodím nočky a začnu dělat omáčku. Když servíruji jídlo na talíř, bouchnou dveře.
„Terezko! Jsem doma.“ Ozve se od dveří. Hlavou vykoukne do kuchyně a usměje se.
„Myslel jsem, že někam zajdeme.“ Zavrtím hlavou.
„Vařila jsem.“
„Voní to, už to je?“ Vstoupí do místnosti celý a začne si jídlo prohlížet.
„To si dám.“
„Běž si umýt ruce.“ Otráveně vzdychne, ale poslechne.
Společně usedneme ke stolu a začneme jíst.
„Co v práci?“
„Odvezl jsem nějaký papíry, vzal si z domova notebook, abych mohl pracovat tady.“
„Měli bychom jet nakoupit, nic tu není.“ S plnou pusou přikývne.
„Napiš seznam, ráno tam sjedu, musím ještě do města.“
„Chtěla jsem jet taky.“
„Tak pojedeme spolu.“
„Chutnalo ti to?“ Zeptám se ze zvědavosti po tom, co vylízal talíř.
„Dobrý a zákusek?“
„Co?“
„Něco sladkého.“
„Nemáme.“ Zvednu se, abych uklidila talíře, ale Jáchym mě stáhne k sobě na klín.
„Já to udělám. Místo zákusku si dám tebe.“
„Chceš mě sníst?“
„Jsi sladká.“ Zaboří mi hlavu do výstřihu.
„Unavený?“ Zeptám se a pohladím ho po vlasech.
„Hm, trošku.“
„Tak pojď. Půjdeme si lehnout.“ Zavrtí hlavou a pak se mi zadívá do očí.
„Běž ty, uklidím to tady a přijdu.“ Pokrčím rameny a zamířím do ložnice.


„Co to čteš?“ Nakloní se přes postel a políbí mě na čelo, když se konečně objeví v ložnici.
„Hm.“ Ukážu mu z pusou plnou čokolády na obal knížky. Pokrčí rameny a lehne si vedle mě.
„Nechceš mi kousek přečíst nahlas?“
„Jsem za půlkou.“
„Nevadí.“
„Když chceš.“ Zhluboka jsem se nadechla a zaostřila na písmenka.
„….Zůstala vzpomínka, která se vrátila v snu jako jedem napuštěný šíp. To vzpomínky dělají. Vracejí se v podobě snů, zrazují a opírají se samy o sebe, vysmívají se paměti.“ Zmlknu a podívám se na něj. Se zavřenýma očima poslouchá, ale když nic neslyší, zamrká a rychle je otevře.
„Konec?“ Zavrtím hlavou.
„Je tady jedna pasáž. Moc se mi líbí.“ Přitiskne se ke mně blíž a pohladí mě po břiše.
„Tak mi to přečti, pak půjdeme spát.“
„…když umřel, nemohl jsem plakat. Zmocňoval se mě zvláštní pocit. Bylo mi líto, že umřel, strašně líto, a přitom jsem někde uvnitř cítil úlevu nebo dokonce radost. Pokud mu smrt pomohla přinést vysvobození, pak jsem truchlil jen sám nad sebou. Bylo mi líto, že umřel, protože jsem litoval sám sebe.“
„Co to čteš?!“
„Hm, Zvuk slunečních hodin. Nic ti to neříká?“
„Měla bys číst něco optimistického, ty si vybíráš samý depresivní knížky a pak ke konci brečíš.“
„No a?“ Pokrčím rameny a sundám si brýle.
„Nic, zítra nakoupíme spoustu jídla.“ Pohladí mě po tváři a zavře oči. Natáhnu se, zhasnu lampičku, ale únava jakoby odešla.
„Jáchyme?“ Zašeptám. Otočí se na bok směrem ke mně a poslouchá.
„Dneska ráno jsem hledala hodinky a nemohla jsem je najít.“
„Našla si je?“
„Jo, ale než jsem je našla…začala jsem panikařit, že je prostě nenajdu, že …, že….“ Pohladí mě po rameni.
„Šššššš. To bude dobrý. Zítra si uděláme fajn den, pojedeme nakupovat, pak si pustíme film, jo?“ Zatlačím slzy a zhluboka se nadechnu. Tolik bych mu toho chtěla říct. Že když jsem hledala ty hodinky, panikařila jsem ze všeho. Měla jsem pocit, že když je nenajdu, ztratím i jeho. Najednou jsem nechtěla tolik mluvit o tom, co cítím jako dřív. Dřív mi bylo jedno, že jsem podle všech až moc upřímná, jakým si způsobem neurvalá, že můžu něco ztratit. Teď jsem pochopila, že toho je ve hře až moc. On. Já. Miminko.
Už nebylo jenom já a Arnie. Už toho bylo víc. Na mně všechno nebylo, netočilo se všechno jenom kolem mě. Co chci já, co chce Arnie. Pryč byly dny, které jsem proflákala zahradničením a hraním si s Arniem.
Snažila jsem se potlačit zoufalé vzdychnutí, ale vydralo se na povrch. Jakýsi pazvuk byl vychrčen do ticha. Po horkem pulsující tváři mi stekla slza.
„Teri?“